ALEXA

Další ráno jsem se probudila přitulená ve Vincenzově náruči. Zkusila jsem se pohnout, ale jeho paže mě sevřely ještě pevněji.

„Kam jdeš?“ zeptal se tlumeně do mé hrudi.

Zasmála jsem se, na hrudi mi bylo lehčeji než kdy jindy. „Potřebuju na záchod.“

Vincenzo zafuněl, přetočil se a zamrkal. Na bradě měl strniště, a když mě políbil na čelo, našpulil rty. „Dobré ráno, Sluníčko.“

Cítila jsem, jak