Vincenzo nás dovezl domů, do matčina domu. Seděla jsem vzadu a Matthiasovu hlavu jsem měla v klíně. Plakala jsem nad ním a moje slzy mu dopadaly na tvář.

Hruď se mu sotva zvedala a puls mu pod mým palcem bil slabě a nepravidelně.

Telefon jsem držela sevřený mezi ramenem a hlavou. Slyšela jsem Silviův hlas, jak mi oznamuje, že doktor právě dorazil.

„Dobře. Za pár minut jsme tam.“

A taky že ano. Hne