VINCENZO

Na vteřinu jsem na ni jen nevěřícně zíral.

Tullio?

Ne. To nedávalo smysl. Nemohlo to dávat smysl. Tullio stál po mém boku skoro dvacet let. Chytal za mě kulky.

Krvácel pro mě. Když jsem se drápal nahoru z absolutního dna, Tullio byl jediný, kdo přede mnou nikdy neuhnul pohledem, ať se stalo cokoli.

„Alexo,“ řekl jsem pomalu a čelist jsem měl zaťatou k prasknutí. „Jsi si tím jistá?“