ALEXA

Na okamžik jsem neslyšela nic než zběsilý tlukot vlastního srdce v uších.

Celine se samolibě šklebila jako kočka, která právě slízla všechnu smetanu.

Vincenzo stál mezi námi jako kamenná zeď; tvář měl klidnou, ale jeho oči – proboha, jeho oči – žhnuly jako rozžhavené uhlíky.

A vtom mi to došlo. Byla to ta její grimasa.

Ten způsob, jakým vypadala až nechutně spokojená.

Věděla, jak mě