ALEXA

Pozorně jsem sledovala Vincenzovu tvář, když mi vyprávěl o těch stopách.

Byl klidný, až příliš klidný, což znamenalo jediné: snažil se nevylekat mě ani děti. Viděla jsem to však v zaťatosti jeho čelisti i ve způsobu, jakým prsty bubnoval o okenní rám.

Něco ho vyvedlo z míry.

„Nemyslíš si snad, že se někdo opravdu dostal tak blízko k domu, že ne?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas stej