Rozeklané větve šlehaly Elowen do tváře a zanechávaly jí na lících horké stopy po palčivých škrábancích. Nezastavovala se. Neodvažovala se ani mrknutím odehnat pot, který jí rozmazával zrak. Svaly na nohou křičely prudkou bolestí a pálily při každém kroku, ale donutila své zbité lidské tělo, aby se snažilo ještě víc. Zrádné lesy území klanu Ebonlith nenabízely žádné slitování, zachytávaly se jí za oblečení a podrážely jí nohy, přesto se slepě prodírala podrostem. Srdce jí bušilo do žeber a odráželo zběsilý dusot jejích kroků.

Lovili ji. Pronásledovatelé v jejích patách byli její vlastní krev. Její otec, beta Varkas, vedl útok, z boků ho obklopovali její krutý nevlastní bratr Skaris a zvrácený alfin syn Krovos. Za nimi se ve stínech pohyboval tucet elitních válečníků klanu Ebonlith. Matematicky vzato byla pravděpodobnost, že by lidská dívka utekla smečce ostřílených vlků, nanejvýš mizivá.

*Elowen! Vrať se!*

Ten hlas jí explodoval v lebce, ohlušující a zuřivý. Beta Varkas použil telepatické spojení smečky jako zbraň a vrazil svůj hřmotný hlas přímo do jejího mozku. Elowen si za běhu tiskla ruce na uši, ačkoli to telepatickému narušení nijak nezabránilo.

*Jsi mrtvá, jestli se mi dostaneš do rukou!*

Chyběla jí síla to mentální spojení přerušit. Varkas byl příliš mocný. Mohla jen snášet zvonivou bolest v hlavě a soustředit se na zběsilý rytmus svého dechu. Elowen chyběly pouhé dva dny do osmnáctých narozenin, takže ještě nezískala svého vlčího ducha. Bez schopnosti se proměnit a běžet po čtyřech byla její vytrvalost ubohá. Na nohou ji držela čirá, dusivá hrůza. Nevýslovná zvěrstva, kterým ji Krovos vystavoval, jí probleskovala myslí a fungovala jako bič, který ji hnal za všechny známé fyzické hranice. Být dopadena znamenalo osud horší než zemřít v těchto lesích.

Prudké trhnutí ji stáhlo dozadu. Její plátěný batoh se zachytil o tlustou větev. Opraná látka se roztrhla a do bláta se vysypalo těch pár ubohých věcí, co měla. Elowen neztrácela ani vteřinu snahou je posbírat. Vyvlékla paže z popruhů a nechala batoh napospas chápavým větvím. Šlo jí jen o holý život.

Při každém přerývaném nadechnutí ji pálily plíce. Zrovna když už hrozilo, že se jí podlomí kolena, hustá hradba stromů se rozestoupila. Měsíční svit ozařoval dravou vodu před ní.

Byla to mělká řeka, která sloužila jako územní hranice mezi klanem Ebonlith a klanem Sanguine Lupis. Elowen se vrhla ze zabláceného srázu dolů a zběsile se vřítila do ledového proudu. Voda jí cákala kolem lýtek, kluzké kameny pod hladinou hrozily, že jí při každém zoufalém kroku zlomí kotníky. Vydrápala se na protější břeh, mokré boty jí klouzaly po hladké trávě, dokud se nepřetáhla přes okraj.

Zhroutila se do studené hlíny na území klanu Sanguine Lupis. Hruď se jí prudce zvedala, jak hltavě lapala po dechu, přičemž prsty zarývala do půdy. Na jednu kratičkou vteřinu Elowen uvěřila, že dosáhla svobody.

Ticho roztříštilo zuřivé zavytí.

Elowen se s námahou donutila zvednout těžkou hlavu. Na druhé straně temné, dravé vody vyrazili z linie stromů dva obrovští vlci a se smykem zastavili na kraji řeky. Měsíční světlo zachytilo páru stoupající z jejich těl, jak se bleskově měnili zpět do lidských podob. Skaris a Krovos stáli nazí a zuřiví na břehu klanu Ebonlith. Oči jim žhnuly syrovou, nespoutanou touhou zabíjet, ze které Elowen stydla krev v žilách. Zírali přímo na ni. Do vody však nevkročili. Přísné zákony územní suverenity fungovaly jako neviditelná zeď.

„Pojď sem, Elowen!“ zařval naštvaně Skaris, jehož hlas rozerval tichou noc.

Elowen věděla, že na tomhle břehu zůstat nemůže. Pohraniční hlídky klanu Sanguine Lupis ucítí její pach narušitele během několika minut. Musela donutit své bolavé tělo vstát a prchat na jih směrem k Pusté državě, zemi nikoho bez zákonů, kde by konečně mohla zmizet.

Zabořila ruce do hlíny, ignorovala protesty vyčerpaných svalů a podařilo se jí vyškrábat na kolena.

Než se stačila postavit, do zad jí narazila obrovská váha.

Náraz jí vyrazil dech z plic v děsivém poryvu. Elowen dopadla obličejem napřed do hlíny. V hrudi jí explodovala panika. Krovos drze překročil hranici.

Nemilosrdně si ji přetočil na záda a přišpendlil ji k zemi. Své těžké koleno jí vrazil přímo na hrudní kost a drtil jí hruď záměrným, mučivým tlakem, kvůli kterému se jí před očima roztančily černé mžitky.

„Myslíš, že mi utečeš, ty vlčí sousto? Nikam nejdeš.“ Krovos se jí vysmál s pomalým, výhružným úšklebkem a přenesl svou váhu dopředu, aby mohl sledovat, jak bojuje o dech.

Elowen zakašlala, plíce jí křičely pod tím tlakem, když přes rty vytlačila slova: „Překročil jsi hranici.“

„Jo, ty taky.“ Krovos se triumfálně ušklíbl, v očích mu zlověstně zablýsklo zlomyslné potěšení.

Z protější strany mělké řeky divoce křičel Varkas a nařizoval Krovosovi, aby se vrátil dřív, než dorazí válečníci klanu Sanguine Lupis. Krovos ho ignoroval.

„Jdeme zpátky. Dneska v noci zlobíš.“ Krovos se natáhl a surově popadl plnou hrst jejích dlouhých, vlnitých hnědých vlasů.

Elowen bolestí zaječela, když ji za vlasy hrubě vytáhl na nohy. Připadalo jí, že jí hoří kůže na hlavě. Nenechal jí ani chvilku, aby našla pevnou půdu pod nohama, a táhl ji zpátky k vodě. Její boty dřely o hlínu, jak se zběsile snažila udržet krok. Byl konec. Táhl ji přímo zpátky vstříc jisté smrti.

Těsně předtím, než Krovosova noha stačila zčeřit hladinu řeky, okolní křoví zašustilo. Ze stínů se zhmotnil tucet impozantních postav, které tiše vystoupily zpoza stromů. Válečníci klanu Sanguine Lupis je obklíčili a odřízli jim cestu k vodě.

Ze středu ozbrojenců vystoupil vysoký muž. Plynule se proměnil do lidské podoby, přičemž jeho pohled přelétl celou scénu. Byl to gama Garrick.

„Krovosi Ebonlithe. Nevzpomínám si, že bych vám dal povolení překročit naše hranice.“ Gama Garrick to jméno záměrně protáhl, jeho hlas zněl jako tichá hrozba.

Navzdory tomu, že byl obklíčen muži připravenými k násilí, Krovos ani neucukl. Zvolna se usmál, naprosto klidný. Své surové sevření Eloweniných vlasů ještě zesílil a donutil ji zaklonit hlavu.

„Omlouvám se za narušení hranic, gamo. Jedna z naší smečky se dnes v noci rozhodla být trochu drzá. Chytili jsme ji dřív, než mohla obtěžovat vaši smečku,“ lhal Krovos bezstarostným, okouzlujícím tónem.

Elowenino srdce bušilo zběsilým rytmem čiré hrůzy. Zírala na gamu skrz rozcuchanou clonu vlastních vlasů.

„Ne, prosím! Prosím, neposílejte mě zpátky!“ prosila Elowen zoufale a natahovala k impozantnímu muži třesoucí se ruku.

Gama Garrick se na ni podíval, vnímal její čirou hrůzu. A pak už jí nevěnoval žádnou pozornost.

Podíval se přímo skrz její rozcuchané vlasy a zaměřil svou pozornost zpět na Krovose. Zvažoval politické napětí. Válka mezi klany Ebonlith a Sanguine Lupis kvůli lidské holce na útěku nebyla výhodným řešením.

„Dokážu situaci pochopit, ale pravidla jsou pravidla. Tohle narušení hranic bude mít následky,“ konstatoval stroze Garrick.

„Rozumím. Dovolte mi odvést tuhle fenu zpátky do mé smečky a později vás pozvu na kávu, abychom tu záležitost probrali.“ Krovos chápavě přikývl. Aby zdůraznil svou nadvládu, tvrdě a trestajícně trhl Eloweninou hlavou, až jí páteří projela mučivá bolest.

Na břeh řeky padlo dusivé ticho. Elowen přestala dýchat. Její přežití viselo na slovech, která vzápětí vyjdou gamovi z úst.

Po napjaté chvíli zvažování gama Garrick konečně krátce, odmítavě přikývl.

„Odveďte si ji a zmizte. Proberu tuto záležitost se svým alfou,“ zavelel Garrick a mávl rukou směrem k vodě.

Křehká naděje v Elowen se roztříštila na kousky. Zběsilé šílenství, které pohánělo její útěk, se vypařilo a nahradilo ho těžké, dusivé zoufalství. Ochabla, odhodlání k boji se z jejích pohmožděných kostí vytratilo. Překročila hranici. Udělala všechno správně. A přesto teď zemře.

Krovos sevřel pěst v jejích vlasech pevněji.

„Děkuji.“