Tvrdá, štípavá facka přistála přímo na Elowenině tváři. Samotná síla toho nárazu jí trhla hlavou do strany, až narazila na neúprosnou kamennou podlahu žaláře. Ostré kameny jí sedřely tvář, ale ten pocit sotva zaregistrovala. Stočila se do těsného klubíčka a zabořila obličej do svých pohmožděných kolen. Nevydala ze sebe ani hlásku. Prostě tam jen ležela na ledové zemi a tiše snášela brutální fyzické bití od vlastního otce.

„Co si myslíš, že děláš? Způsobuješ téhle smečce jen samé problémy!“ zařval beta Varkas. Jeho zuřivý křik se odrážel od vlhkých kamenných zdí.

Zvedl těžkou botu, připraven kopnout svou dceru přímo do žeber. Zarazil se, když si všiml, že se na ten náraz vůbec nepřipravuje. S hlubokým zamračením Varkas spustil nohu a dřepl si vedle ní. Hrubě jí odhrnul zacuchané, špinavé vlasy z obličeje.

Stále dýchala, ale její oči byly mrtvé. Elowen tupě zírala do dalekého prázdna, její pohled byl nepřítomný a naprosto nereagoval na ostrou bolest, která jí vystřelovala z čelisti. Jednoduše se stáhla hluboko do vlastní mysli, aby tu noční můru přežila.

Varkas ji chytil za rameno a zatřásl s ní. „Slyšíš mě? Elowen!“

Ani neucukla. Betovo zamračení se prohloubilo do výrazu čiré frustrace.

Ponurou chodbou se rozlehly těžké kroky. Do vlhké cely napochodoval Krovos, jehož boty nedbale cákaly v mělkých kalužích špinavé vody. Věnoval zbité dívce na podlaze odmítavý, chladný pohled.

„Alfa Xarion si vás právě předvolal do pracovny.“ Krovos předal zprávu s arogantním trhnutím hlavy.

Varkas ze sebe vydal hluboký, podrážděný povzdech. Odstrčil se od špinavé podlahy a oprášil si drahé kalhoty. Bez jediného ohlédnutí nebo sebemenšího zaváhání se beta otočil ke své pokrevní dceři zády a vypochodoval z vlhkého žaláře.

Krovos počkal, dokud těžké kroky bety neodezněly v dálce. Elowen zůstala sama se svým hlavním trýznitelem. Dřepl si do úrovně jejích očí a agresivně ji popadl za bradu. Jeho těžké prsty se bolestivě zabořily do její pohmožděné kůže a donutily ji zvednout hlavu a střetnout se s pohledem překypujícím nefalšovanou krutostí.

„Říkal jsem ti, že ti zničím život. Jak se opovažuješ utíkat před trestem?“ zasyčel Krovos.

Eloweniny matné oči se konečně pohnuly a zaostřily na monstrum před sebou. Její rty byly strašlivě vysušené a popraskané. Vytlačila ta slova ze svého pohmožděného hrdla, její hlas zněl jen jako suchý, bolestivý chrapot.

„Nevím, kde moje sestra je. Už jsem ti to říkala.“

Krovosovy oči zahořely oslepující zuřivostí. „Lhářko!“

Násilně ji uhodil přes tvář. Ta rána hřbetem ruky byla tak brutální, že Elowen uslyšela děsivé křupnutí a upřímně si myslela, že jí zlomil vaz. Ucítila čerstvou krev, která se jí hrnula do úst.

Před rokem Krovosova přítelkyně – Elowenina krásná nevlastní sestra Lysandra – uprchla z území se svým předurčeným druhem. Utekla pouhý jeden den před jejich oficiálním obřadem spojení. Krovose nechala stát u oltáře, se zlomeným srdcem, poníženého a v zoufalé potřebě obětního beránka. Elowen byla černou ovcí smečky. Byla také tou nešťastnou duší, která jako první objevila prázdnou ložnici a zmizelou dívku. V Krovosově pokřivené, truchlící mysli ji to dělalo spolupachatelkou. Nespravedlivě to svedl na ni a přesně toho dne začalo to pekelné týrání.

Krovos ji násilím chytil za tričko. Laciná látka se s hlasitým trhnutím roztrhla, jak odtrhl její horní polovinu těla od studeného kamene. Přitáhl si ji tak blízko, že z jeho dechu cítila mátu a zuřivost.

„Kde je? Snažila ses utéct za Lysandrou, co?“ zavrčel Krovos.

Elowen otočila hlavu a odplivla si na podlahu žaláře hustý krvavý hlen s kovovou pachutí.

„Je mi ukradená. Snažila jsem se jen utéct před tímhle pekelným týráním. Nedokážu se ani sama uzdravit, Krovosi. Podívej se na mě.“

Byla to brutální realita. Elowen v sobě ještě neprobudila svého vlka, což znamenalo, že neměla žádné nadpřirozené léčivé schopnosti, které by její zbité tělo daly dohromady. Každé říznutí, každá modřina a každá zlomená kost se hojily mučivě pomalým lidským tempem.

Krovos se posměšně zasmál. Ten zvuk se odrážel od kamenných zdí, temný a sadistický.

„Ach, Elowen. Ty nevíš, co je to peklo. To, co se ti dělo posledních pár dní, byl jen začátek. Udělám ti ze života nepředstavitelné peklo, dokud mi neprozradíš, kde přesně je. To ti slibuju.“

S čistým znechucením do ní strčil, až letěla dozadu. Elowenina hlava se lehce uhodila o kámen. Krovos se postavil a energicky si otřel ruce o kalhoty, tvářil se, jako by ho už jen dotyk s ní kontaminoval. Otočil se na podpatku a vypochodoval z cely. Zabouchl za sebou těžké železné dveře. Hlasité řinčení se rozlehlo jako umíráček.

Sama ve tmě Elowen zavřela oči. Bolest vybledla do tupého, pulzujícího bolení. Přivítala znecitlivující náruč bezvědomí a nechala se stáhnout do černočerné prázdnoty.

Její temný odpočinek byl náhle a násilně roztříštěn.

Přímo na její čerstvá zranění vyšplíchla z kbelíku ledová voda. Ledový šok zasáhl její nervový systém jako blesk a vytrhl ji z přívětivé temnoty. Elowen v naprosté panice doširoka otevřela oči. Zoufale lapala po dechu, plíce ji pálily, jako by se topila. Vyškrábala se do sedu, celá se divoce třásla pod jedinou slabou žárovkou visící ze stropu. Ze zplihlých vlasů jí kapala voda a štípala ji v otevřených ranách.

Stál nad ní Skaris a nedbale odhodil prázdný kovový kbelík stranou. Její nevlastní bratr se na ni posměšně šklebil. Překřížil si paže na hrudi, oči mu zářily sadistickým potěšením, jak si vychutnával tu viditelnou, surovou bolest vepsanou do její tváře.

„Zdálo se ti tu dole něco hezkého?“ zasmál se temně Skaris.

Elowen si přitáhla kolena k hrudi a objala si je, zuby jí jektaly tak silně, až ji bolela čelist. Chtěla na něj křičet, vyškrábat mu ten samolibý úsměv přímo z obličeje, ale už jí nezbyla žádná síla.

„Vstávej. Otec tě chce okamžitě ve své pracovně,“ zavelel chladně Skaris.

Nepodal jí ruku. Jen tam stál a posměšně se smál, když se Elowen snažila donutit své zmrzlé, pohmožděné údy ke spolupráci. Zapřela se rukama o vlhkou zeď a vytáhla se nahoru, centimetr po mučivém centimetru. Moc dobře věděla, že od kluka, který ji neúnavně šikanoval ode dne, kdy si její otec vzal jeho matku, nemůže čekat ani špetku lítosti.

Elowen se vlekla se svým zbitým tělem nahoru po schodech ze sklepa a dál úhlednými, kobercem vyloženými chodbami domu smečky. Každý krok byl čiré utrpení, svaly jí křičely na protest. Nechávala za sebou malé, mokré stopy, které špinily drahá prkna na podlaze. Když konečně rozrazila těžké dubové dveře do pracovny, připravila se na další řvoucí výstup.

K jejímu hlubokému překvapení seděl Varkas klidně za svým masivním mahagonovým stolem. Nezačal hned křičet. Místo toho se podíval na Skarise, který se s dychtivým zábleskem v oku zdržoval ve dveřích.

„Nech nás o samotě, Skarisi,“ přikázal ostře Varkas.

Naprostá autorita v betově tónu smazala z tváře jeho nevlastního syna ten úšklebek. Skaris se zamračil, otočil se a pevně za sebou zavřel dveře.

Varkas stočil pohled zpět na Elowen. Jeho oči přelétly přes její promočený, roztřesený a žalostný stav. U nohou se jí tvořila louže a roztrhaná košile se jí lepila na pohmožděná ramena.

„Proč jsi mokrá?“ zeptal se Varkas.

Byla to jednoduchá otázka, přesto jí chyběla byť jen špetka upřímného otcovského zájmu. Šlo pouze o konstatování, že na jeho drahém koberci je nepořádek.

Elowen mu na oplátku nabídla naprosté ticho. Stála roztřesená uprostřed přepychové místnosti a její mrtvé oči se vpíjely do muže, který měl být jejím ochráncem. Už dávno přestala čekat, že se jí tento muž zastane. Kdyby mu řekla o Skarisově krutosti, nevyústilo by to v nic jiného než v obvinění, že lže.

Varkas na odpověď nečekal. Zjevně o ni nestál, ani jí nenabídl jakoukoli formu útěchy. Prostě si složil ruce na stůl a pronesl svůj chladný, vykalkulovaný verdikt.

„Kvůli tomu tvému včerejšímu záchvatu má teď naše smečka vážné územní problémy s klanem Sanguine Lupis. Alfa je zuřivý. Tvůj ubohý pokus o útěk ohrozil naše smlouvy. Tohle je tvůj trest. Jsi oficiálně degradována na služku smečky. Od této chvíle přetrháš veškeré vazby na tuto rodinu. Už nejsi moje dcera.“

Ta absolutní zrada visela v tichém vzduchu pracovny. Úplné opuštění se přes Elowen přelilo a vsáklo se hluboko do jejích zbitých kostí.

A pak se jí z pohmožděného hrdla vydral zvuk.

Začalo to jako tiché, chraplavé uchechtnutí. Rychle se to změnilo v naprostý hysterický smích. Elowen stála celá promočená na bezchybném koberci a smála se jako šílená. Bylo to mrazivé, zlomené psychologické uvolnění. Ten zvuk byl tak naprosto vyšinutý, tak násilně odtržený od smutku nebo žebrání, že Varkase donutil hluboce svraštit husté obočí v naprostém zmatku.