Pohled Sienny

„Všechno nejlepší, holka!“

Souzvučné hlasy mých nejlepších kamarádek se rozlehly rušnou chodbou vteřinu poté, co jsem prošla hlavními dvoukřídlými dveřmi. Chloe a Maya se na mě vrhly a málem mě povalily medvědím objetím.

Dnes mi bylo šestnáct. Pro většinu vlkodlačích teenagerů to byl milník, kvůli kterému stálo za to uspořádat obří oslavu. Pro mě to bylo jen další úterý, které jsem musela nějak přežít.

Chloe mě zavěsila do sebe a táhla mě chodbou. „Přijdeš k nám dneska po škole? Máma s tátou pro tebe něco mají.“

Věnovala jsem jí křečovitý úsměv. Rodiče Chloe byli alfa a luna smečky Krvavého měsíce. Naše škola, Střední škola Krvavého měsíce, fungovala v podstatě jako rozlehlý univerzitní kampus, aby dokázala pojmout vlky z pěti různých teritorií: smečky Krvavého měsíce, Železného měsíce, Šarlatového měsíce, Větrného měsíce a Popelavého měsíce. Bohatí starší studenti a elita často bydleli na kolejích kampusu a chovali se k tomu místu jako ke svému osobnímu království. Já do toho království rozhodně nepatřila.

„Po škole musím do práce a skončím až pozdě,“ řekla jsem Chloe.

Chloe se zamračila a na čele se jí vytvořila ustaraná vráska. „Gideon tě vyzvedne, jestli budeš chtít, a můžeš u nás dneska přespat.“

Gideon byl její starší bratr. Vždycky měl tendenci mě chránit, ale odmítala jsem být případem pro charitu. Chloe věděla naprosto přesně, jak zoufalá byla situace u mě doma, i když mi musela odpřísáhnout, že si to nechá pro sebe. Nemohla jsem riskovat, že to zjistí její rodiče jakožto alfové a zakročí.

„Možná zítra. To mám volno,“ odpověděla jsem jí.

Chloe přikývla a přijala kompromis. Zabočily jsme za roh a zamířily k mé skříňce.

Z boku mě do tváře prudce zasáhlo něco studeného a těžkého.

Na tváři mi explodovala voda, která mi zmáčela vlasy a límec košile. Do čelisti mě ostře švihla praskající guma. Než jsem vůbec stihla ten šok zpracovat, na hrudník mi dopadl další balonek s vodou. Pak mě další trefil do ramene.

Vyhodila jsem ruce do vzduchu, abych si zakryla obličej, a vrávorala jsem dozadu, zatímco mě ze všech stran zasahovaly gumové projektily. Uklouzla jsem na zvětšující se kaluži pod mými teniskami a tvrdě dopadla na linoleovou podlahu.

Chodbou se rozlehl smích. Zamrkala jsem, abych dostala vodu ze štípajících očí, a vzhlédla. Tessa, Brianna a Damon stáli pár stop ode mě, popadali se za břicho a posmívali se mi.

Pak z davu vystoupil Caleb.

Byl to budoucí alfa smečky Železného měsíce a ztělesněné prokletí mé existence. V rukou držel velký průmyslový pytel na odpadky. Než jsem se stihla odplazit pryč, otočil ho přímo nad mou hlavou.

Zasypal mě hustý, dusivý oblak bílé mouky. Obalila mi mokré vlasy, přilepila se na promáčené oblečení a naplnila mi pusu suchou, křídovou pastou. Seděla jsem tam na mokré podlaze a vypadala jako odhozený duch.

Caleb na mě shlížel s odporně sladkým úsměvem na tváři.

„Všechno nejlepší, lúzre!“ posmíval se.

Hodil mi prázdný plastový pytel na nohy a odkráčel, jeho parta se za ním táhla jako věrní psi.

Chloe padla na kolena vedle mě a v očích jí plála zuřivost. „Nemůžu uvěřit, že na tebe hodil mouku! Rozkopu mu prdel. Ne! Řeknu Gideonovi, ať mu rozkope prdel. Víš, že nesnáší, když tě Caleb šikanuje.“

Chytila jsem ji za zápěstí a ruce se mi třásly. „Já vím, ale neříkej mu to. Nechci, aby měl průšvih. A nebylo by to dobré ani pro mírovou dohodu.“

Chloe stiskla rty do tenké linie a věděla, že mám pravdu. Smečka Krvavého měsíce udržovala křehkou mírovou dohodu se smečkou Železného měsíce od roku, kdy jsem se narodila. Odmítala jsem dopustit, aby má ubohá existence byla důvodem, proč naše smečky půjdou do války.

O deset minut později jsme se zabarikádovaly na dívčích záchodcích. Svlékla jsem si zničené oblečení a smyla ze sebe lepkavou pastu. Vždycky jsem měla ve skříňce náhradní oblečení, protože podobné Calebovy kousky byly na denním pořádku.

„Musíme to říct mým rodičům, aby s tím něco udělali,“ naléhala Chloe, když jsem vyšla z kabinky v suchých džínách a vybledlém svetru.

„Jsem v pořádku, slibuju. Pojďme do třídy.“ Popadla jsem svůj navlhlý batoh.

První hodinu jsme měli matiku. Proklouzly jsme dveřmi přesně ve chvíli, kdy zazvonilo.

Paní Hensleyová nás probodla pohledem od tabule. „To je milé, že jste se k nám přidaly. Sedněte si.“

Spěchaly jsme k naší lavici v zadní řadě a posadily se vedle Mayi, která si mě ustaraně prohlédla.

Maya se naklonila blíž. „Jsi v pohodě?“

Tiše jsem přikývla a vytáhla si učebnici.

Paní Hensleyová zadala třídě, ať pracuje na stranách 32 a 33. Ve třídě se rozhostilo ticho, přerušované jen škrábáním tužek. Po pár minutách mě do zadní části hlavy trefilo něco tvrdého. Promnula jsem si temeno a prudce se otočila. Caleb seděl o dvě řady dál, tiše si hvízdal a zíral do stropu, jako by byl jen nevinný kolemjdoucí.

Otočila jsem se zpátky ke knize. Plesk.

Zase mě něco trefilo do hlavy. Podívala jsem se na zem a spatřila dva zmačkané, pevně srolované kousky papíru ze sešitu. Otočila jsem se na židli a zadívala se mu přímo do očí.

Caleb posměšně zvedl obočí. „Na co čumíš, lúzre?“

Otočila jsem se zpět dopředu a krev se ve mně začala vařit. Plesk. Třetí papírová kulička se mi odrazila od ramene. Praštila jsem tužkou o lavici.

„Přestaň po mně házet věci,“ odsekla jsem.

Ve třídě padlo mrtvolné ticho. Paní Hensleyová ze sebe vydala těžký, přehnaný povzdech a překřížila ruce na hrudi.

„Děje se něco, Sienno?“ zeptala se paní Hensleyová. Její tón byl ostrý a podrážděný.

Schoulila jsem se v lavici. Paní Hensleyová patřila ke smečce Železného měsíce. Uctívala zem, po které Caleb chodil. Byla nulová šance, že by se někdy postavila na mou stranu.

„Ne. Nic se neděje. Omlouvám se,“ odpověděla jsem a zírala do rozevřené učebnice.

Caleb zvedl ruku a v hlase mu odkapávala falešná starost. „Já mám problém. Sienna na mě pořád zírá a říká mi divné věci. Není mi to příjemné.“

Trhla jsem hlavou vzhůru. „To není pravda! Pořád po mně hází věci. Udělal to třikrát.“

Caleb zakroutil hlavou a díval se přímo na učitelku. „To není pravda! Paní Hensleyová, znáte mě celý život. Sienna se mi snaží způsobit problémy. Onehdy mi Sienna řekla, že mě miluje a chce se mnou chodit, a já ji odmítl. Takže mě začala pronásledovat.“

Žaludek se mi propadl až k nohám. „To jsem neudělala. Lžeš.“

Paní Hensleyová práskla rukou do stolu. „To by stačilo, Sienno! Nemůžeš si vymýšlet historky o někom jen proto, že jsi naštvaná, že tě nechce. Ptala jsem se tě, jestli je všechno v pořádku, a ty jsi řekla, že ano. Okamžitě se mladému alfovi omluvíš.“

„Ale—“

„Žádné ale, Sienno. Víš ty co, odejdi.“ Nekompromisním prstem ukázala na těžké dřevěné dveře.

Třesoucíma se rukama jsem posbírala své učebnice a nacpala je do batohu. Zrovna když jsem dorazila ke dveřím, Calebův hlas se rozlehl jasně a nahlas, aby to slyšela celá třída.

„Promiň, Sienno, ale nemanželský spratek, co má matku děvku a alkoholičku na sociálce, není holka pro mě.“

Z každého koutu třídy propukly záchvaty krutého smíchu. Ten zvuk mi rozerval hruď. Kousla jsem se do vnitřní strany tváře tak silně, až jsem ucítila pachuť kovu, odhodlaná nenechat ukápnout jedinou slzu. Odmítala jsem před ním brečet. Rozrazila jsem dveře a prakticky jsem vyběhla na prázdnou chodbu.

O chvíli později se dveře znovu pootevřely. Chloe a Maya proklouzly ven a pospíchaly ke mně. Chloe mi ovinula paže kolem ramen a pevně mě stiskla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše Chloe.

„Jsem v pohodě. Už mě jen unavuje, jak mě šikanuje,“ zašeptala jsem a opřela si hlavu o studené skříňky.

Maya si odfrkla a ruce zaťala v pěst. „Nemůžu uvěřit, že se paní Hensleyová chovala, jako by ti nic neřekl. Měla ho vyhodit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jo, ale víš, že je z jeho smečky. Nikdy by proti němu nešla kvůli mně. Nikdo by nešel. Jsem chudá nula. On je budoucí alfa své smečky.“

Chloe se odtáhla a probodla mě pohledem. „Nejsi žádná nula a není správné, jak se k tobě chová a jak mu to prochází. Nepodceňuj se.“

Zbytek dopoledne uběhl v rozmazané úzkosti. Než zazvonilo na oběd, moje nervy byly napjaté k prasknutí. Došly jsme do jídelny, propletly se narvanou frontou na oběd a zabraly náš obvyklý stůl blízko oken.

Deset minut mi věci připadaly normální. Chloe a Maya vyprávěly vtip a já se dokonce upřímně zasmála.

Pak na náš stůl dopadl stín.

Vzhlédla jsem. Na opačné straně našeho stolu stála Tessa, tělo strnulé a upírala na mě vražedný pohled.

„Slyšela jsem, že ses snažila sbalit mýho kluka,“ ušklíbla se Tessa.

Upustila jsem plastovou vidličku na tác. „Ne, nesnažila.“

Tessa bouchla dlaněmi do desky stolu. „Myslíš, že ti to věřím? Caleb mi to řekl, ty děvko. Nikdy by se s tebou nezahazoval.“ Naklonila se blíž a zvýšila hlas, aby ji slyšely i okolní stoly. „Řekl mi, že ses mu snažila vykouřit ptáka, a on tě odmítl. Jsi tak zoufalá, že je to k pláči.“

Tvář mi zahořela náhlým, žhavým ponížením. „To není pravda. Lže.“

Caleb se zjevil přímo za Tessou a ovinul jí ruku kolem pasu. Shlížel na mě s arogantním úšklebkem a vypadal jako predátor, který zahnal do kouta zraněného králíka.

„Nezapírej to. Sama víš, že ses na mě vrhla,“ řekl Caleb hladce. „Chovala ses jako děvka, klečela jsi na kolenou a žadonila, abys mohla ochutnat mýho ptáka.“

Chloe vyskočila ze židle, až ji málem převrhla. „Zavři hubu, Calebe. Tohle by nikdy neudělala.“

Caleb pokrčil rameny a úšklebek mu nezmizel z tváře. „No, očividně svou kamarádku moc neznáš. Nemám žádný důvod lhát.“

Postavila jsem se a kolena se mi třásla tak silně, že mě málem neunesla. „Neudělala jsem to. Přísahám—“

Než jsem stihla dokončit větu, Tessa popadla otevřenou láhev s vodou z blízkého tácu a chrstla mi její obsah přímo do obličeje.

Studená voda mi vyšplíchla do očí a stékala mi po bradě.

Celá jídelna vybuchla v bouřlivý smích. Desítky studentů na mě ukazovaly, posmívaly se mi a šuškaly si. Maya na mě zírala s hlubokou, bolestivou lítostí v očích. Chloe se vrhla vpřed, ječela na Caleba a Tessu nadávky, připravená je roztrhat na kusy.

Nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, jako by mě zdi jídelny svíraly. Nesnesla jsem už ani vteřinu to, jak se mnou zacházejí jako s odpadem.

Otočila jsem se na patě a vyběhla z jídelny. Zvuk jejich smíchu mě pronásledoval po celé chodbě. Pohrávala jsem si s myšlenkou přestoupit na jinou školu na konci školního roku, ale jak mé tenisky dopadly na asfalt venku, došlo mi, že tak dlouho čekat nedokážu.

Slyšela jsem za sebou dunění kroků.

„Sienno, počkej!“ křikla Maya a klusala za mnou poblíž kraje nádvoří, aby mě dohnala. S mírným zadýcháním ke mně natáhla ruku. „Nenech se jimi vydeptat.“

Otřela jsem si kapající vodu z brady a hruď se mi zvedala s každým trhavým nádechem.

„Tohle už nedám, Mayo. S touhle školou jsem skončila.“ Zírala jsem za brány kampusu a moje rozhodnutí zkamenělo. „Zkusím se zeptat alfy Donovana, jestli by mě nenechal přestoupit na lidskou školu.“