Pohled Vesper

Neúprosný řev mého budíku nastaveného na pátou ranní mě násilně vytrhl z krátkého odpočinku. Zasténala jsem, ruka mi vystřelila zpod teplé přikrývky a dlaní jsem tvrdě praštila do těch otravných hodin. Hluk utichl a nechal mi v uších jen zvonění. Zůstala jsem ležet, zírala do stropu a byla uvržena zpět do drsné reality dalšího dne. Tahle smečka nikdy neváhala připomenout mi mé podřadné místo a samotné probouzení bylo vždy tou nejtěžší částí.

*Po ránu jsi tak strašně protivná,* uchechtla se v mé mysli má vlčice Kyra. Její pobavení stálo v ostrém kontrastu s mým vyčerpáním.

*Nech mě laskavě být protivnou v klidu,* zahučela jsem nazpět.

Vyhrabala jsem se z postele, bosýma nohama jsem dopadla na studenou dřevěnou podlahu. Zamířila jsem rovnou do koupelny, tělo se mi pohybovalo jako na autopilota. Vlezla jsem do sprchy a nechala si na ramena dopadat vařící vodu. Horko jen pramálo pomohlo smýt ten děs, který se mi už teď hromadil v žaludku. Věděla jsem, co je dnes za den.

*Doufám, že jsi připravená na týden absolutního chaosu,* ozvala se mi Eira hlasitě v mysli. Její hlas pronikl přes zvuk tekoucí vody. Eira byla nejmladším mládětem našeho Alfy a Luny, ale nikdy se ke mně nechovala s opovržením jako ostatní.

*Jak to myslíš?* odpověděla jsem přes telepatické spojení a popadla kostku mýdla.

*To myslíš vážně, Vesper? Kromě toho, že se to v sídle smečky bude brzy hemžit hostujícími smečkami kvůli sobotnímu párovacímu plesu,* odvětila a z jejího tónu čišelo vyčerpání.

Opřela jsem si hlavu o mokrou dlaždici. Jak jsem mohla zapomenout? Tahle obrovská událost mi visela nad hlavou celý týden jako katova sekera. Dnešek však přinášel něco ještě zásadnějšího. Eiřin starší bratr, Kaelen Cross, měl dnes osmnácté narozeniny. Můj vlastní bratr, Jaxon, měl osmnáct ve čtvrtek. Byli budoucím Alfou a budoucím Betou naší smečky. Protože měl Kaelen dnes narozeniny, znamenalo to, že náš budoucí Alfa mohl konečně vycítit svou osudovou družku, i kdyby jí ještě nebylo osmnáct.

*Nepřipomínej mi to. Ale co to má společného se mnou?* zeptala jsem se, zatímco jsem vypínala vodu. Popadla jsem hrubý ručník a omotala si ho kolem sebe. Otřásla jsem se, když chladný vzduch koupelny zasáhl mou mokrou kůži.

*Autumn už se promenáduje po sídle smečky a chová se, jako by už byla oficiálně korunována naší budoucí Lunou,* odvětila Eira a její znechucení bylo krystalicky jasné. *Nedočkavě čeká na potvrzení.*

Pevněji jsem sevřela ručník. Autumn byla moje sestra, dvojče. Slovo dvojče jsem používala dost volně, protože jsme se nacházely na naprosto opačných koncích genetického spektra. Měřila jsem přesně pět stop, měla karamelovou pleť, silnější postavu plnou křivek, která nezhubla bez ohledu na to, jak tvrdě jsem trénovala, měděně zrzavé vlasy a zářivě zelené oči. Autumn měla bledou olivovou pleť jako naše matka, ledově modré oči a štíhlou postavu o výšce pět stop a sedm palců. Byly jsme naprostými protiklady, jak co se týče vzhledu, tak statutu ve smečce.

V hierarchii této smečky být jejím protikladem neznamenalo jen to, že jsme rozdílné. Určovalo to, že jsem bytostně něco méně. Na veřejnosti se Autumn vykreslovala jako ta sladká, dokonalá a poslušná dceruška. Za zavřenými dveřmi, když se nedíval nikdo důležitý, mi systematicky dělala ze života peklo. Své výsadní postavení využívala jako zbraň, aby mě udržela na samém dně.

*Prosím, řekni mi, že jsi skoro hotová. Trénink začíná za patnáct minut,* spojila se se mnou Eira a vytrhla mě z mých temných myšlenek.

*Zrovna se oblíkám,* odpověděla jsem.

Natáhla jsem si černé legíny, zkrácené tílko a nohy vrazila do ošoupaných tenisek. Mé nepoddajné lokny odmítaly ležet rovně, a tak jsem tu hustou měděnou masu nekompromisně zkrotila do pevného drdolu na samém vrcholku hlavy.

*Moc se snažíš,* řekla Kyra tónem plným suchého pobavení.

*Musím,* odpověděla jsem tiše. *Snažit se až moc je lepší než jim dát záminku si na mě zasednout.*

Vyšla jsem z pokoje a zamířila chodbou. *Sejdeme se v jídelně,* poslala jsem Eiře. Sešla jsem po schodech z patra určeného pro rodinu Bety a následovala zvuky cinkajících příborů a hlasitého štěbetání.

Ve chvíli, kdy jsem prošla těžkými dřevěnými dveřmi jídelny, ten hluk mě zalil. Držela jsem bradu dole a očima přelétla místnost. Můj pohled se okamžitě zastavil u stolu vedení uprostřed. Kaelen tam seděl s mým bratrem Jaxonem.

Bez jakéhokoli varování Kaelenovy bouřkově šedé oči vystřelily vzhůru. Pohledem minul celý dav a okamžitě se zaměřil na mě.

To spojení mě zasáhlo silou fyzické rány. Jeho pohled byl neuvěřitelně ostrý a naprosto nečekaný. Pronikal mnou, studoval mou tvář, jako by mě doopravdy viděl úplně poprvé. Žaludek se mi prudce převrátil a vystřelil mi až do krku. V hrudi mi vzplanula panika. Rychle jsem přerušila oční kontakt, odtrhla pohled a vyrazila směrem do kuchyně. Byla jsem k smrti vyděšená z toho, co by ten intenzivní pohled mohl znamenat. Musel to být omyl.

Přistoupila jsem ke kuchyňské lince, kde hlavní omega Martha organizovala tácy s jídlem.

„Dobré ráno, Martho,“ řekla jsem a přinutila svůj hlas znít vyrovnaně.

„Dobré ráno, zlatíčko. Jak se dnes máš?“ zeptala se. Přestala utírat linku a prohlédla si mě. Její oči utkvěly na mé tváři o vteřinu déle než obvykle, jako by se tiše ujišťovala, že jsem opravdu v pořádku.

„Jsem v pohodě. Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala jsem se.

„Ne, holčičko. Uvidíme se po tréninku,“ řekla a věnovala mi jemný úsměv.

Napjatě jsem přikývla, otočila se a vyšla postranními dveřmi ven. Eira stála na štěrkové cestě a netrpělivě podupávala nohou.

„Konečně, už tak máme zpoždění,“ řekla, jakmile mě uviděla.

„Já vím, omlouvám se. Jdeme,“ zamumlala jsem a srovnala s ní rychlý krok.

Spěchaly jsme k tréninkovému hřišti. Ranní vzduch byl ostrý a kousavý. Jakmile jsem vkročila na hlínu na okraji cvičiště, ozval se mi v mysli hlasitý, velitelský hlas Delty Troye.

*Vesper. Chci, abys dnes nastoupila na ukázku boje.*

Žaludek se mi okamžitě stáhl do bolestivého uzlu. Pozornost byla zrovna v dnešní den tou absolutně poslední věcí, o kterou jsem stála.

*Proč já?* odpověděla jsem.

*Protože jsi jediná, kdo provádí ten specifický obranný chvat správně. Běž do středu,* nařídil.

Přerušila jsem spojení a zaťala čelist. *Mnohem radši bych zůstala schovaná vzadu, kam patřím, dokud z téhle smečky konečně neuniknu,* přiznala jsem Kyře.

*Nemáš se schovávat vzadu, Vesper,* nesouhlasila Kyra měkce, ale pevně.

*To řekni Autumn,* zamumlala jsem hořce pro sebe.

„O co šlo?“ zeptala se Eira, když si všimla mého strnulého postoje.

„Delta Troy mě použije na ukázku,“ řekla jsem a hruď mi ztěžkla vlnou neklidu.

Došly jsme ke shromážděným členům smečky. Delta Troy stál uprostřed hliněného kruhu. Tleskl svýma obrovskýma rukama a vyžádal si ticho. „Dobré ráno všem! Dnes budeme nacvičovat útočné chvaty, které mohou být užitečné při boji s vlkem, ať už v lidské nebo vlčí podobě.“

Ukázal přímo na mě. „Než se rozdělíme do dvojic, uděláme si ukázku. Náš Gama, Brant, bude demonstrovat útočné manévry proti Vesper.“

Atmosféra v tréninkovém kruhu se okamžitě změnila. Ostrý ranní vzduch zhoustl a stal se dusivým. Všechny oči se obrátily přímo na mě. Z první řady jsem cítila, jak se mi do kůže vypaluje ostrý, výsměšný pohled Autumn. A co hůř, z postranní čáry jsem vnímala těžký, dusivý pohled Kaelena, který vše sledoval.

Vstoupila jsem do hliněného kruhu, srdce mi prudce bušilo do žeber.

„Vesper bude v obraně. Gama Brant zaútočí,“ oznámil Troy davu. Ucouvl o krok. „Začněte!“

Brant neváhal. Vystartoval vpřed explozivní rychlostí a ohnal se těžkou pěstí mířenou přímo na má žebra.

Spoléhala jsem se na roky tajného, vyčerpávajícího tréninku a mé tělo zareagovalo čistě instinktivně. Plynule jsem uhnula jeho obrovské paži, botu pevně zapřela do hlíny. Švihla jsem boky a zasadila mu tvrdý, drtivý úder přímo do jeho odhaleného boku.

Brant zahučel a zapotácel se. Okamžitě se vzpamatoval, snížil těžiště a pokusil se o nízký podkop na mé kotníky.

Očekávala jsem ten pohyb. Odrazila jsem se ze špiček a uskočila dozadu přesně včas, takže jeho noha prořízla jen prázdný vzduch.

Rozzuřený tím, že minul, se Brant rychle zvedl a zaútočil. Vyrazil vpřed, vrhl celou svou váhu, aby mě brutálně chytil kolem pasu a strhl k zemi.

Jak se jeho paže kolem mě semkly, otočila jsem trupem a využila jeho vlastní hybnost vpřed proti němu. Vymrštila jsem se nahoru a bleskově ovinula nohy pevně kolem jeho boků jako svěrák. Současně jsem mu pevně obtočila paže kolem mohutného krku. Využila jsem jeho mohutnosti i rychlosti, plynule se přetočila na jeho záda a přichytila se k němu jako těžké břemeno, kterého se nelze zbavit.

Než se vůbec stihl pokusit sebou začít házet nebo mě setřást, stáhla jsem ruku dozadu a nekompromisně vedla loket přímo proti týlu, přičemž jsem pohyb zastavila pouhý palec před zásahem.

„Čas!“ zařval Troy a jeho hlas se rozlehl přes ztichlé cvičiště.

Uvolnila jsem končetiny a seskočila do hlíny. Hruď se mi zvedala, jak jsem nasávala kyslík. Tvář mi rozřízl široký, upřímný úsměv poháněný návalem adrenalinu. Na letmou vteřinu působil ten čistý, bezchybný pohyb až příliš dobře. Provedení bylo dokonalé. Úplně jsem zapomněla, kde jsem. Zapomněla jsem na dusivou hierarchii, každodenní šikanu i nebezpečné oči, které sledovaly každý můj pohyb.

Ale když jsem si otřela pot z čela a vzhlédla, můj triumf se v jediném okamžiku vypařil.

Kaelen stál na okraji kruhu. Jeho bouřkově šedé oči se upíraly jen na mě. Hořely intenzivní, těžkou emocí, kterou jsem nedokázala pochopit. Nebylo to jeho obvyklé odtažité pobavení. A rozhodně to nebyla jeho typická lhostejnost. Bylo to něco mnohem hlubšího, něco temného a pohlcujícího, z čeho mi úplně spadl žaludek.

Po páteři mi přeběhl ledový mráz a zmrazil pot na mé kůži. Štěbetání smečky vybledlo do tupého, vzdáleného hukotu. Úplně poprvé v životě mi způsob, jakým se na mě budoucí Alfa díval, nepřipadal bezvýznamný. Připadalo mi to jako děsivý začátek něčeho, co jsem možná neměla přežít.