O pár dní později jsme byli zpátky v ordinaci na mé dvanáctitýdenní kontrole. Ryder seděl vedle mě na jedné z těch nepohodlných židlí v čekárně, ruku položenou na mém stehně a palcem mi po něm kreslil pomalé kroužky, které měly být uklidňující. Ale cítila jsem v něm napětí, to, jak má tělo stažené jako pružina, co může každou chvíli vystřelit.

Od našeho příjezdu toho moc nenamluvil. Zíral do země,