Byli jsme na Kubě skoro dva týdny, než dostal Ryder z domova jakoukoliv zprávu. Telefonát přišel těsně po půlnoci, Leonidův hlas prořízl potemnělou ložnici. Sledovala jsem Ryderovu tvář v záři měsíčního světla a viděla, jak se mu s každým slovem zatíná čelist. Jeho volná ruka pod prostěradlem našla tu mou a stiskla ji tak silně, až to bolelo.

„Kdy?“ zeptal se, hlas ochraptělý spánkem a něčím temně