Váha otcovy omluvy mi ležela na hrudi jako kámen a třetí den jsem se přistihla, jak zírám na jeho vizitku na kuchyňské lince a palcem přejíždím po vystouplých písmenech jeho jména.

„Přemýšlíš, že mu zavoláš?“ vytrhl mě z myšlenek Ryderův hlas. Z obývacího pokoje mě pozorovaly jeho zelené oči; seděl tam s dětmi na klíně a listoval obrázkovou knížkou.

Zaváhala jsem a vizitka mi vyklouzla z prstů zpá