Krabice byla na půdě zahrabaná tak hluboko, že jsem ji málem přehlédla. Její vybledlé víko pokrývala silná vrstva prachu, která mi ulpěla na prstech, když jsem ji vytahovala.

Klekla jsem si na dřevěnou podlahu, ve vzduchu těžkém vůní starého papíru a zapomenutých vzpomínek, a zaváhala jsem. Působila jaksi těžce, nejen svou váhou, ale i samotnou přítomností.

„Co to je?“ ozval se za mnou Westův hlas