Victor Mercer zíral na zářící obrazovku svého telefonu. Jeho stisk kolem hladkého kovového krytu zesílil a jeho chladný pohled přejížděl po pixelech. Zkoumal tvář té malé holčičky na displeji s vysokým rozlišením. Její rysy byly nepopiratelným zrcadlem jeho vlastních, až po tvar jejích očí a sklon jejího nosu. V očích mu kmitl ponurý, nebezpečný výraz. Zaskřípal zuby, na čelisti mu zacukal sval.

*Prokletá ženská,* pomyslel si. *Prokletá Sylvia.*

Před lety ta zlomyslná žena zmanipulovala celou situaci s mrazivou přesností. Vplížila se do jeho postele v černočerné tmě, skryla svou pravou identitu a vydávala se za jeho manželku Eleanor. Zneužila jeho opilosti, využila jeho snížené obrany a pak zmizela do noci jako zloděj. Nyní si uvědomil, že za sebou zanechala trvalou, nečekanou skvrnu na jeho životě.

Telefon mu v dlani zavibroval. Gideon situaci rychle vyhrotil tím, že mu poslal celý, nesestříhaný soubor s videem.

Victor stiskl tlačítko přehrávání. Obrazovka se naplnila explicitními záběry.

Sylvia ležela nehybně v hrůzné kaluži krve na popraskaném betonu. Tmavě karmínová tekutina se vsakovala do asfaltu a barvila silnici. Ta drobná holčička klečela v tom zmatku a v naprosté agónii vyla vedle bezvládného těla. Její malá ramínka se otřásala silou jejích žalostných výkřiků.

Mimo záběr se cizí hlas zeptal: „Kde máš tatínka?“

Holčička zvedla slzami zmáčenou tvář a hlas se jí zlomil. „Já nemám tatínka!“

Její neváhavá, žalostná odpověď pronikla reproduktorem telefonu. Victor hluboce svraštil obočí. Choval k Sylvii hořkou, hluboko zakořeněnou nenávist za její minulé prohřešky, ale žalostný pláč té holčičky obešel jeho železné obrany. Hruď se mu stáhla. Srdce ho nevysvětlitelně zabolelo pro tuhle malou cizí bytost.

Ten prchavý soucit však rychle zastínila plíživá, hluboká úzkost.

Sklopil telefon a prázdně zíral na naleštěný mahagonový stůl. Jak by mohl své křehké manželce vysvětlit existenci nemanželského dítěte? Eleanor už tak utrpěla katastrofální ztráty kvůli Sylviiným dřívějším zlovolným činům. Sylviina zášť stála Eleanor ledvinu. Intriky té zlé ženy navíc Eleanor na roky připravily o zrak v jednom oku. Eleanor právě podstoupila delikátní operaci rohovky, aby se jí zrak vrátil. Šok takového rozsahu by zlomil její křehkou mysl a zničil by její zotavující se tělo.

Než vůbec stačil to dilema zpracovat dál, jeho telefon začal nepřetržitě a rychle po sobě pípat.

Píp. Píp. Píp.

Jeho tři impozantní synové už virální novinku zachytili. Jejich mimořádný intelekt znamenal, že před nimi cokoliv utajit byl naprosto nemožný úkol. Vládli stejným bezohledným pragmatismem jako on sám. Bombardovali jeho soukromou schránku různými fotkami Maeve a chrlili nekonečné zprávy, aby mu vyjádřili své jednotné zklamání nad jeho osobou.

[Tati, kde jsi vzal nemanželskou dceru?]

[Slyšel jsem, že jsi mámu jednou podvedl. To je to dítě, které jsi tehdy měl s jinou ženou?]

[Tati, zklamal jsi nás.]

Victor si promnul spánky. Těžké zklamání, které z jejich zpráv vyzařovalo, přidalo jeho ramenům dusivou váhu.

Vyskočila nová notifikace. Gideon, který si v tom chaosu liboval, rychle zatáhl Victora, Declana, Kellana a Ronana do soukromého skupinového chatu, aby prodiskutovali osud toho dítěte.

Gideon: [Všichni tři na to přišli. Nepodařilo se mi to před nimi utajit. Pojďme probrat, co s tím dítětem uděláme. Co takhle dát ji k adopci?]

Synové se ve svém hodnocení ukázali jako nemilosrdní a chladnokrevní.

Declan tu myšlenku pragmaticky smetl ze stolu: [Jestli je to otcova biologická dcera, koluje jí v žilách naše krev. Poslat ji do jiné rodiny je příliš riskantní. Mohla by se v budoucnu vrátit, aby nás pronásledovala nebo se dožadovala části majetku. Měli bychom ji prostě nechat, ať se o sebe postará sama na ulici.]

Kellan navrhl definitivnější exil: [Je to jenom dítě, Declane. Měli bychom ji natrvalo poslat do zahraničí, aby k nám už nikdy nenašla cestu.]

Ronan tento postoj podpořil: [I kdybychom ji poslali do zahraničí, mohla by nás vypátrat. Nejlepší bude nechat ji být a ať se o sebe postará sama.]

Gideon odepsal: [Vy jste ale dobré duše. Technicky vzato je to vaše nevlastní sestra, proboha.]

Odpověď chlapců byla sžíravá a jednotná.

[To je vtip. Žádné dítě vychované tak zlou ženou jako Sylvia by nemohlo vyrůst ve slušného člověka. Nikdy ji nepřijmeme jako svou sestru. Strýčku Gideone, ty ji taky nechceš, že ne?]

Gideon: [Máte pravdu. Nechci.]

Victor četl jejich nemilosrdné verdikty. Výraz v jeho tváři zůstával temný a zachmuřený. Dlouho zíral na obrazovku, neochotný situaci slepě přijmout nebo se vzdát své krve bez pádného důkazu. Ťukal do klávesnice a napsal do chatu rozhodnou, velitelskou zprávu.

[Zjistěte, kde je. Udělám test otcovství.]

Scéna se ostře přesunula na strohou, zářivkami osvětlenou policejní stanici.

Čtyřletá Maeve se plaše choulila na obrovské kancelářské židli. Její dlouhé vlasy jí spadaly na záda. Uprostřed sterilního prostředí a rušných uniforem vypadala díky své nezměrné kráse jako křehká porcelánová panenka položená na špatnou polici.

Vedle ní stála obrovská hromada sladkostí – čokolády, chipsy a krabičky s džusem.

Policistka Brenda sledovala truchlící dítě z několika kroků. Při tom pohledu ji fyzicky bolelo na hrudi. Jemně přistoupila blíž a udržovala mírný hlas.

„Maevy, proč jsi nic nesnědla? Nechutnají ti ty sladkosti?“

Maeve rozhodně zavrtěla hlavou. Ve svých malých ručičkách pevně svírala zmačkaný balíček levného instantního ramenu. Zkrčila se k opěradlu židle a její tmavé oči těkaly k pestrobarevným obalům na vedlejším stole.

„Nechala jste tu tyhle sladkosti. Nemůžu je jíst. Nejsou moje.“

Brenda zůstala stát jako opařená. V očích se jí nahromadily slzy a zamlžovaly jí pohled na malou holčičku. Těžce polkla, hlas se jí zalykal syrovými emocemi.

„Jen si vezmi. Koupila jsem ti je ze svého, speciálně pro tebe.“

Maeve znovu zavrtěla hlavou a držela zmačkaný plastový obal před sebou jako štít.

„Děkuji, paní, ale já nechci. Mám instantní ramen. Až maminka ten ramen dojí, dostanu zbytek té houbové polévky. Kdy se maminka vrátí?“

Ta nevinná otázka visela v chladném vzduchu. Brenda shlížela na malou holčičku, neschopná zformulovat souvislou větu. V duchu si opakovala Maevinu zdrcující logiku. *Až maminka ten ramen dojí, dostanu zbytek té houbové polévky.* Policistku plnou silou zasáhlo děsivé uvědomění extrémního psychického a fyzického strádání, kterému to dítě čelilo. Po zádech jí přeběhl mrazivý chlad. Na místnost dolehla krutá realita myšlení člověka trpícího hladem. Sylvia tuhle krásnou, křehkou holčičku trápila hlady a nutila ji čekat na špinavé zbytky vývaru, zatímco matka jedla hlavní jídlo. Sylvia byla skutečný ďábel.