Brenda si malou holčičku pevně přitáhla do náruče. V její hrudi sváděla boj těžká směsice zuřivého rozhořčení vůči mrtvé matce a něžného soucitu s křehkým dítětem. Klekla si do úrovně jejích očí a položila jí ruce na hubená ramínka. Snažila se najít způsob, jak čtyřletému dítěti sdělit tragickou definitivnost smrti.

„Maevy, tvoje maminka se už nevrátí.“

Maevina drobná ramínka ztuhla. „Proč?“

Brenda spolkla těžký knedlík v krku a odmítla použít slovo mrtvá. „Protože odešla do nebe. Odešla tam, aby se stala superhrdinkou.“

Maeve naklonila hlavu a její velké oči zmateně zamrkaly. „Co je to superhrdina? Jako královna Roxana?“

Brenda se přinutila k uklidňujícímu úsměvu a zastrčila holčičce zbloudilý pramen vlasů za ucho. „Ano, přesně jako královna Roxana. Odešla, aby se stala mocnou hrdinkou, takže se o tebe už nemůže starat.“

Místo aby Maeve dostala hlasitý dětský záchvat vzteku, jen sklonila hlavu. Na její drobné tělíčko padl hluboký, tichý zármutek a ona tak vypadala ještě menší.

Brenda svraštila obočí, srdce ji bolelo při pohledu na takovou odevzdanost. „Maevy, nepřemýšlíš nad tím, proč tě maminka nevzala do nebe s sebou?“

Ostatní policisté na okrsku přerušili papírování. Vystoupili zpoza svých stolů, jejich pohledy přitahovala srdcervoucí scéna odehrávající se uprostřed místnosti.

Maeve zadržela slzy s vžitou, zvrácenou dospělostí. Zavrtěla hlavou. „Maminka mi říkala, že kdyby v budoucnu našla nějaké dobré místo, kam by mohla jít, nevezme mě s sebou. Říkala, že jsem jí na obtíž a že by mě nechala doma, ať se o sebe postarám sama.“

Našpulila třesoucí se rty a nasadila statečnou, srdceryvnou masku. „Vím, že maminka musela jednou odejít. Musím z toho mít radost. Nesmím být smutná.“

Obrana traumatizovaného dítěte vydržela jen o vteřinu déle. Statečná maska se rychle zhroutila. Maeve si zakryla oči malýma ručkama a tiše, tlumeně se rozvzlykala. „Ale já teď budu zase úplně sama.“

Ten pohled zlomil srdce každému ze zocelených policistů, kteří to v místnosti sledovali. Dokonce i zkušený policejní náčelník si utíral oči a oplakával nevinnost vyrvanou dívce, která si už i tak vytrpěla mnohem víc, než by měla.

Právě když emoční tíha v místnosti dosáhla vrcholu, těžké dveře stanice se rozrazily.

Dovnitř vešel Victor Mercer. Vyzařovala z něj chladná autorita a jeho impozantní postavu lemovali jeho tři vysocí synové a Gideon.

Victor strnul v pohybu. Naživo zíral na tu drobnou, uplakanou holčičku, jak svírá levný balíček instantního ramenu. Její obličejové rysy byly téměř dokonalým odrazem jeho vlastních. Ten pohled mu na okamžik vyrazil dech. Navzdory jeho ostražitému chování mu hlavou bleskla zbloudilá, bezděčná myšlenka.

*Je až směšně roztomilá.*

Vedle něj pocítili ti tři mladíci podobné, nepopiratelné biologické pouto. Jejich oči na zlomek vteřiny zjemněly, než ztmavly hluboko zakořeněným podezřením. Až moc dobře znali Sylviinu minulost. Předpokládali, že tohle dítě si jen hraje na hloupou a provádí vypočítavé představení, aby je oklamalo, přesně jako kdysi její zlá matka.

Bratři se naježili a strnuli v postoji, připraveni vykročit a zasáhnout.

Victor je zastavil ostrým gestem ruky. Zachytil pohled horlivého, podlézavého policejního náčelníka, který se ho právě chystal pozdravit. Victor ho zchladil mrazivým pohledem a dal mu znamení, aby zůstal zticha. Chtěl pozorovat a poslouchat, aniž by narušil dynamiku situace.

Na druhé straně místnosti si Brenda všimla bohatých nově příchozích stojících u dveří. Očima těkala mezi Maevinou uplakanou tváří a nápadnou fyzickou podobou s těmi okouzlujícími muži v oblecích šitých na míru.

Brenda stiskla Maeve rameno. „Maevy, jsi si jistá, že nemáš tatínka?“

Maeve nejprve přikývla. Pak se zarazila a opravila se zavrtěním hlavy. „Tatínka mám.“

Všichni dospělí v místnosti instinktivně přesunuli pohled na Victora.

Victorův výraz obranně ztemněl. Čelisti se mu pevně sevřely.

Tři bratři si sborově odfrkli. Plně očekávali manipulativní pokus ze strany toho dítěte, že se bude domáhat své bohaté pokrevní linie a šplhat po společenském žebříčku.

Maeve tiše popotáhla, čímž vyvrátila všechna jejich očekávání. „Ale maminka mi říkala, že mě tatínek už nechce. Říkala, že mě vůbec nemá rád, takže ho ani nechci hledat.“

Brendě zacukalo v koutcích úst. Bezděčně střelila pohledem po zlověstné postavě Victora u dveří. Jemně naléhala dál. „Ale co když je tu tatínek proto, aby si tě vyzvedl?“

Maeve důrazně zavrtěla hlavou. Její tmavé oči se rozšířily s mrazivou, zcela vážnou nevinností, když svrhla psychologickou bombu.

„Tatínek nikdy nepřijde, protože ani neví, že existuju. Maminka říkala, že se mě tatínek jednou pokusil zabít. Jestli mě ještě někdy uvidí, určitě se mě pokusí zabít znovu.“

Okrskem se rozlehlo zděšené zalapání po dechu. To mimoděk pronesené odhalení policisty šokovalo a přikovalo je k zemi v naprostém nevěřícném úžasu.

Victor a jeho tři synové tam stáli naprosto zmatení. Z tváří jim vyprchala barva a zůstali stát ve dveřích beze slova.

Gideon stál mlčky stranou a zíral na křehkou čtyřletou holčičku. Přemýšlel, do jak krvavého a zvráceného dramatu se tahle rodina propadla. Zkřížil si paže na hrudi a v duchu zvažoval, jestli by neměl na svou vlastní rodinu rovnou tady a teď zavolat policii.