***POV DESMOND***

„Byla to chyba.“

Těch pět slov na rozloučenou, která pronesla ta tajemná žena z maškarního plesu, mi odmítá zmizet z hlavy. Sedím opřený v měkkém koženém křesle v Thomasově sluncem zalitém obývacím pokoji a tupě zírám na nehořící krb. Jak by mohlo být to syrové, nefiltrované setkání chybou? Vzpomínka na náš impulzivní sex na tom stísněném večírkovém záchodě se přehrává v nekonečné smyčce. Pořád si pamatuju ten přesný pocit, jak můj tvrdý pták klouže hluboko do její úzké, vlhké vagíny. Pořád z její kůže cítím na rtech chuť soli a potu. To tření, ten intenzivní žár, čistá zoufalost toho fyzického aktu – nic z toho nepůsobilo jako chyba. A přesto, hned jak jsem se z ní stáhl, vyběhla ze dveří snad sprintem. Nechala mě stát u porcelánových umyvadel s rozepnutými kalhotami, zcela zmateného.

Zbytek noci jsem strávil neúnavným prohledáváním přeplněného tanečního sálu. Prodíral jsem se skrz zpocená těla, skenoval každý spoře osvětlený roh a hledal jakoukoli stopu po jejím převleku. Mé úsilí nepřineslo vůbec nic.

Jsem muž, který nikdy nenahání ženy. Nezajímá mě opakování bezvýznamných románků. Když žena opustí mou postel, dveře se za ní navždy zamknou. Jenže její náhlý odchod uštědřil mé hrdosti krutou ránu. Probudil v mé hrudi cizí, hluboce zakořeněnou zvědavost. Cítím palčivou, nevysvětlitelnou potřebu odhalit, kdo to přesně je. Potřebuju pochopit ten důvod, proč utekla, jako by jí byl v patách sám ďábel.

Obrátím pozornost na svého celoživotního nejlepšího přítele Thomase. Pohodlně sedí na pohovce naproti mně a usrkává ranní kávu. Konečně prolomím mlčení.

„Na tom večírku včera v noci byla jedna žena. Potřebuju, abys mi dal plný přístup k seznamu hostů.“ Propaluju ho pohledem a promítám do něj své neústupné odhodlání ji vypátrat.

Na Thomasově tváři se rozlije široký, pobavený úsměv. Nakloní se dopředu, opře si lokty o kolena a vychutnává si tu chvíli. „Je ten největší děvkař v New Yorku fakt zamilovaný?“

„Ne. Já se nezamilovávám, Thomasi. To víš líp než kdokoli jiný. Jen chci vědět, kdo přesně ta žena byla.“ Udržuju si tvrdý hlas, protkaný vážným odhodláním.

Thomas propukne v záchvat srdečného smíchu. Plácne se do stehna, pobavený mým netypickým rozhořčením. Štve mě, že jsem tu zůstal trčet, aniž bych znal byť jen její základní křestní jméno nebo telefonní číslo.

„Ty jsi doslova ten typ chlapa, co vždycky odchází bez toho, aby řekl svý jméno. Bezcitně vyhazuješ ženský z postele ještě před svítáním. Prostě jen nedokážeš přijmout tu drsnou realitu, že ty jsi byl ten, kdo byl tentokrát odmítnutej.“ Namíří na mě prst a nemilosrdně si mě dobírá. Tenhle obrat v naší obvyklé dynamice se mu líbí až moc.

Otevřu pusu, abych na něj vypálil ostrou odpověď, ale náš živý rozhovor se náhle zastaví. Thomasova sedmnáctiletá dcera Diana pomalu schází po hlavním schodišti. Na sobě má vytahané tričko a volné kraťasy, vlasy má jako rozcuchané hnízdo. V momentě, kdy její unavené oči padnou na mě, jak takhle brzy ráno sedím v jejich obýváku, její postoj ztuhne. Zastaví se v půli kroku. Její ruka sevře dřevěné zábradlí tak pevně, až jí zbělají klouby.

Jakmile Thomas vycítí příležitost pro další vtip, otočí se na ni. „Diano, Desmond tu právě obrečel tajemnou, neznámou kořist, která mu včera v noci zmizela z tanečního parketu. Neviděla jsi náhodou utíkat někoho, kdo by odpovídal tomu popisu?“

Dianě se z tváře vytratí krev. Vypadá neskutečně napjatě.

„Ne... nic jsem neviděla, tati.“ V jejím hlase je zřetelné, nekontrolovatelné chvění.

Rychle odvrátí oči a odmítá se podívat mým směrem. Pod záminkou, že si jde vzít snídani, se rychle a zoufale vytratí směrem do kuchyně.

Thomas se uchechtne a zavrtí hlavou. Přestane se smát na můj účet a souhlasí, že mi tu nepolapitelnou ženu pomůže najít. Zhluboka si s úlevou oddechnu, zvednu se z křesla a odnesu svou prázdnou sklenici do kuchyně.

Projdu lítačkami a najdu Dianu, jak se těžce opírá o mramorovou linku. Tupě zírá na kávovar a vypadá, že má dost. Rozhodnu se ji trochu pozlobit, potichu za ni přistoupím a hravě ji plácnu po zadku.

Z čistého překvapení nadskočí a málem povalí stoh keramických hrnků. Otočí se a vrhne na mě naštvaný pohled.

„Chceš mě zabít?“ Promne si spánky a hlasitě si stěžuje na těžkou kocovinu.

Opřu se o linku a překřížím si ruce na hrudi. „Neměla bys pít, Diano. Z pozice nejlepšího přítele tvého otce jsem pro tebe v podstatě druhou otcovskou figurou. Zodpovídám za tvé blaho a beru to vážně.“

„Ztichni,“ přikáže ostře a chybí jí trpělivost na mé ranní kázání. Dlouze a pomalu si usrkne černé kávy.

Dveře do kuchyně se znovu rozletí. Vejde Thomas a jeho žena Elena, aby se k nám přidali.

„Dobré ráno,“ vřele pozdravím Elenu.

„Dobré ráno, Desmonde,“ usměje se Elena. Projde kolem mě, aby si vzala hrnek. „Thomas se zmínil, že potřebuješ ten obrovský seznam hostů z večírku. Hned ti ten kompletní soubor pošlu e-mailem.“

„Děkuju. Vážím si toho,“ přikývnu vděčně.

Thomas se zasměje, zatímco otevírá lednici. „Náš chlapec se tu potýká s údajným náhlým poblouzněním.“

Elena se zastaví a oči se jí rozšíří zvědavostí. Upře na mě plnou pozornost. „Nedokážu tomu uvěřit. Jaký přesně měla kostým, Desmonde? Možná ji znám.“

Vybavím si masku a šaty ze včerejší noci a jsem připravený popsat každý detail. „Měla na sobě...“

„Mami, třeští mi hlava!“ zakřičí Diana.

Její hlasitý tón mi skočí do řeči dřív, než vůbec stihnu detailně popsat ženin převlek. Chytí se okraje linky a pevně zavře oči. „Jakej prášek si mám vzít?“

Elena okamžitě téma opustí. Odstoupí, aby z horní skříňky podala lék na bolest. „Ten obvyklý, zlato. Ta růžová krabička.“ Podá malé balení své dceři. Jakmile je krize zažehnána, Elena se otočí hned zpátky na mě. Její zvědavost zůstává neukojena. „Takže, Desmonde, co to bylo za kostým, co měla ta tajemná žena?“

„Sakra!“ zakřičí Diana.

Kuchyní se rozlehne hlasitá, tříštivá rána. Záměrně upustí těžkou sklenici s vodou přímo na podlahu. Ostré, zubaté střepy se rozletí po bílých dlaždicích. Voda vystříkne na všechny strany a promočí jí lemy kraťasů.

„Opatrně, zlato,“ hlesne Elena a spěchá k ní, aby Dianě zabránila v pohybu.

„Au,“ zakňučí tiše Diana.

Zvedne ruku a prohlíží si prst. Z čerstvé rány způsobené jedním z rozházených střepů se vyvalí tenký pramínek sytě karmínové krve.

„Nech to na mně,“ oznámím.

Vezmu z nástěnné skříňky poblíž lékárničku. Přistoupím těsně k Dianě a vstoupím do jejího osobního prostoru. Jemně vezmu její malou, krvácející ruku do svých mnohem větších. Její kůže je studená a já pod konečky prstů cítím rychlé, zběsilé třepetání jejího pulzu. Vytáhnu antiseptický ubrousek a opatrně jím setřu jasně červenou krev. Pečlivě ránu vyčistím, abych předešel jakékoliv infekci.

Celou dobu stojí naprosto nehybně a neřekne ani slovo. Poté, co se ujistím, že je rána čistá, odlepím úhlednou náplast a zalepím jí zraněný prst. Přitisknu okraje k její jemné kůži.

Podívám se na ni, setkám se s jejím pohledem a věnuju jí vřelý, uklidňující úsměv.

„Do svatby se to zahojí,“ řeknu jí jemně a zopakuju to staré, konejšivé přísloví, které jsem používal od doby, kdy byla malá holka s odřenými koleny.

Místo aby se na mě usmála zpátky nebo protočila oči, Diana ke mně vzhlédne s neuvěřitelně zvláštním, nečitelným výrazem, který víří v jejích temných očích. Napětí vyzařující z její drobné postavy visí těžce v tichém prostoru mezi námi.