Pohled Madeline

Těžké, rytmické basy z klubových reproduktorů mi duněly v žebrech, vibrovaly lepkavou podlahou a vystřelovaly mi přímo do nohou. Pevně jsem svírala svůj plastový kelímek a vidění se mi lehce rozmazávalo po tequile, kterou mi moje spolubydlící Nina vnutila. Sem jsem nepatřila. Studenti inženýrství, kterým hoří termín odevzdání skupinového projektu, nepatří do dusného moře vlnících se těl a levné kolínské. Ale Nina trvala na tom, že po brutálním akademickém týdnu potřebuju pauzu, zvlášť poté, co mi před hodinou v kapse zabzučel telefon s tou tak známou, zklamáním protkanou zprávou.

*Večeři nestíhám. Týmový trénink se protáhl. Promiň, Mads.*

Ta zpráva byla jako kudla do břicha. Bylo to už po devětadevadesáté, co použil baseball jako pohodlnou výmluvu, aby zrušil naše plány. Spolkla jsem to hořké zklamání, přesně tak, jak jsem už patnáct let polykala své skutečné city ke svému nejlepšímu kamarádovi. Nolan Carmichael. Byli jsme nerozluční od doby, co jsme jako vytáhlé děti s odřenými koleny běhali po hřišti. Byl to ten kluk, co se se mnou na pískovišti dělil o pitíčko a sliboval mi, že budeme nejlepší kamarádi navždy. Ale jak jsme dospívali, dával naprosto jasně najevo, že dává přednost nenuceným, zlatovlasým holkám. Nechtěl holky, které se schovávaly za silnými brýlemi, vytahanými svetry a sarkastickými poznámkami.

Protáhla jsem se kolem skupinky kluků, co rozlévali pivo ze džbánků, a mířila k východu. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Hruď se mi nebezpečně svírala. Ale pak jsem se na místě zastavila, jako bych přimrzla k podlaze.

Skrz oslepující stroboskopy a hustou mlhu z výrobníku kouře jsem ho uviděla.

Nolana.

Nebyl na týmovém tréninku. Seděl zalezlý úplně vzadu v tmavém koženém boxu ve VIP sekci a svýma velkýma rukama se probíral ve vlasech holky, kterou jsem jakživ neviděla. Líbali se. Nebyla to žádná letmá, přátelská pusa. Doslova se navzájem hltali, jejich těla se na sebe tiskla, jako by zbytek toho přecpaného, hlučného klubu vůbec neexistoval.

Žaludek se mi obrátil a do krku mi vystřelila vlna nevolnosti. Kyselá chuť alkoholu mě pálila v jícnu.

Ten polibek byl jako brutální fyzická rána, ale ta lež mě roztrhala na mnohem hlubší úrovni. Proč měl potřebu mi lhát? Byla snad moje tajná náklonnost už příliš očividná? Bylo mu nepříjemné to moje zdlouhavé zírání? Ne. Dovedla jsem k dokonalosti umění protáčení očí a platonického škádlení. Střežila jsem své tajemství jako oko v hlavě, k smrti vyděšená, že zničím to jediné pouto, které pro mě znamenalo všechno.

Moje nohy se pohnuly kupředu úplně samy. Pulzující hudba ustoupila do tupého, podvodního dunění, zatímco jsem kličkovala hustým davem. Zastavila jsem se pár kroků od okraje jejich boxu.

„Nolane?“ Hlas se mi zlomil a vyšel ze mě mnohem tišeji a slaběji, než jsem měla v úmyslu.

Trhl sebou a odtáhl se od ní. Zaslechla jsem tiché zaklení, které mu splynulo ze rtů a přehlušilo i tu ohlušující hudbu. Naklonil se, jemně ji políbil na čelo a pošeptal jí něco do kůže. Nedokážu vysvětlit proč, ale tahle drobná, soukromá intimita mi rozervala srdce na tisíc kousků víc než samotný polibek.

Otočil se ke mně. Ruka mu vystřelila vzhůru, aby se poškrábal na zátylku, a očima těkal všude jinde, jen ne na mou tvář.

„Maddie. Co tady děláš? Ty do klubů nikdy nechodíš. To je teda pořádná novinka.“ Zasmál se, byl to nervózní, dutý zvuk, který mi drásal uši.

Svírala jsem popruh své kabelky, až mi klouby úplně zbělely. „Trénink vypadal docela intenzivně. Netušila jsem, že se při baseballu tolik používá jazyk.“

Těžce si povzdechl a ruka mu klesla k boku. „Maddie, podívej.“

Než stačil zformulovat svou výmluvu, dívka vystoupila ze stínů a přitiskla se přímo k jeho boku. Měla tu bezchybnou, sluncem políbenou krásu, která jasně křičela, že patří na obálku časopisu. Byla chodící definicí jeho typu, přesně ten důvod, proč já navždy zůstanu jen tou nejlepší kamarádkou a nikdy tou pravou volbou. Majetnicky mu ovinula paži kolem pasu, její stisk byl pevný a teritoriální.

„Já jsem Chloe. Nolanova přítelkyně. A ty musíš být ta kamarádka z dětství, o které pořád mluví.“ Promluvila hlasem, který zněl sladce, ale měl ostré, povýšené hrany.

Slovo přítelkyně ve mně zlomilo něco životně důležitého.

Zírala jsem na Nolana. Čekala jsem, až ji opraví. Modlila jsem se, aby se zasmál a řekl, že je to obrovské nedorozumění, nebo vtip, nebo doslova cokoliv jiného, co by tu ránu zmírnilo. Ale on na mě jen zíral s prázdným, plochým výrazem.

„Jo. Už je to pár měsíců, Maddie. Neřekl jsem ti to, protože, no, máš tu vlastně jenom mě. Nechtěl jsem, abys měla pocit, že tě opouštím nebo tak něco.“ Promnul si čelist a vůbec nevypadal, že by ho to mrzelo.

Cítila jsem, jak se mi z obličeje vytrácí krev. „Že mě opouštíš? Nolane, já jsem tvoje nejlepší kamarádka. Ne tvoje zatracený dítě.“

Chloe ze sebe vydala tichý, posměšný smích, který prořízl to napětí.

„Nebuď dramatická, Madeline. Je jasné, proč ti to tajil. Chodíš za ním jako ztracené štěně. Je moc hodný na to, aby ti to řekl, ale už ho to unavuje.“

Tvrdě jsem sebou trhla. Ta urážka mezi námi visela těžce ve vzduchu. Podívala jsem se na Nolana a zoufale si přála, aby se mě zastal. Čekala jsem, že jí řekne, ať toho nechá, že jí připomene, že jsem jeho nejlepší kamarádka a že nemá právo se mnou takhle mluvit.

Neřekl nic. Jen přešlapoval z nohy na nohu a vypadal neuvěřitelně nesvůj, jako by čekal, až se vypařím, aby se mohl vrátit ke svému zábavnému večeru.

Chloe si chladnýma, znuděnýma očima prohlédla můj outfit, sjela moje obyčejné džíny a praktické boty. „Myslela jsem, že máš přítele? To aspoň říkal Nolan. Možná bys s ním měla trávit víc času, místo abys dělala, že jsi zamilovaná do toho mého. Kdybys ho neměla, přísahala bych, že jsi do Nolana blázen.“

Panika v mé hrudi vzplála rychle a prudce. Před několika měsíci jsem Nolanovi řekla hloupou lež. Ptal se, proč s nikým na kampusu nerandím, a abych si zachránila hrdost, abych mu zabránila uhodnout tu ubohou pravdu, že prostě jen čekám, až si mě všimne, tvrdila jsem, že se s někým vídám.

Zvedla jsem bradu. Přinutila jsem se narovnat páteř, odmítala jsem dovolit téhle nádherné, kruté holce vidět, jak se mi tříští duše.

„Mám přítele. A Nolana takhle nevnímám. Je pro mě prostě rodina.“ Hlas se mi udržel pozoruhodně stabilní i přes to vnitřní křičení v mé hlavě.

Nolanovo obočí vylétlo překvapením nahoru. Přes jeho pohlednou tvář přeběhla viditelná vlna emocí. Nebyla to žárlivost. Nebyla to lítost.

Byla to čirá, nefalšovaná úleva.

„Oh. To je dobře.“ Usmál se, a ta upřímná úleva byla konečnou smrtící ranou pro mé krvácející srdce. Byl rád, že ho nemiluju. Byl nadšený, že jsem problémem někoho jiného.

Natáhl se a poplácal mě po rameni. Bylo to to nejplatoničtější, nejvíc blahosklonné gesto v historii lidstva. „Na vteřinu jsem se lekl. Proč ho nepřivedeš příští týden? Chci poznat toho kluka, co konečně vytáhl šprtku z knihovny.“

Otočil se ke mně zády a znovu si Chloe přitáhl pevně k hrudi, čímž mou přítomnost definitivně ignoroval.

Nečekala jsem, co se stane dál. Otočila jsem se na patě a prodrala se masou zpocených těl. V té dusné místnosti mě pálily plíce nedostatkem kyslíku. Do očí se mi nahrnuly slzy a proměnily neonová světla klubu v rozmazané, barevné šmouhy. Ninu jsem tam bez sebemenšího zaváhání nechala. V hrudi mě to bolelo příliš na to, abych se teď starala o to, že ji najdu a něco jí budu vysvětlovat.

Rozrazila jsem těžké únikové dveře. Studený noční vzduch mě udeřil do tváře, ale nijak to neochladilo to palčivé ponížení, které mi proudilo v žilách.

Mávla jsem na projíždějící žlutý taxík. Popadla jsem kliku dveří a vrhla se na zadní sedadlo ještě dřív, než pneumatiky stačily úplně zastavit.

Zašeptala jsem řidiči svou adresu. V krku jsem měla úplně rozedřeno, jako bych právě spolkla hrst trnů.

Cesta zpátky do bytu byla jen tichá, rozmazaná šmouha ubíhajících pouličních lamp a temných stínů. Zírala jsem z poškrábaného okýnka, sledovala město a připadala si jako duch ve vlastním těle. V momentě, kdy taxík zaparkoval u chodníku, jsem řidiči vrazila zmačkanou bankovku. Vyrazila jsem do betonových schodů do svého patra a ignorovala pálivou bolest v lýtkách. Než jsem dorazila ke svým vchodovým dveřím, ruce se mi roztřásly tak moc, že bylo téměř nemožné zasunout klíč do zámku. Vstoupila jsem dovnitř, zabouchla za sebou dveře a rychle zacvakla západku.

Nohy mi vypověděly službu. Svezla jsem se po tvrdém dřevě dveří, dokud jsem nedopadla na podlahu. Přitáhla jsem si kolena pevně k hrudi, objala si nohy a snažila se nerozpadnout.

Patnáct let.

Dala jsem mu patnáct let svého života. Celá moje existence se točila kolem Nolana Carmichaela. Pomyslela jsem na ten pevný dopis o přijetí s reliéfním tiskem a podrobnostmi o stipendiu na školu z Ivy League. Vzpomněla jsem si na zklamání v očích svého středoškolského poradce, když jsem to odmítla. Vzdala jsem se akademického snu, pro který jsem neúnavně dřela, jen abych mohla nastoupit na tuhle obyčejnou státní univerzitu a zůstat nablízku klukovi, který mě nikdy nemiloval. Obětovala jsem svou budoucnost, svou hrdost a své srdce pro kluka, který mě vnímal jen jako ubohou, vlezlou přítěž. Ztracené štěně, které nechápe náznaky.

To zničující uvědomění rozdrtilo ten poslední střípek síly, který mi ještě zbýval. Zabořila jsem obličej do zkřížených rukou. V chladném, prázdném tichu svého bytu jsem konečně nechala ty hluboké, drásavé vzlyky propuknout naplno.