Pohled Madeline

Zapadla západka. Opřela jsem si čelo o studené, oprýskané dřevo vchodových dveří. Vydala jsem ze sebe přerývaný výdech, který jako by byl v mé hrudi pevně uvězněný už od pondělního odpoledne.

Ticho mého stísněného bytu mě obklopilo. Byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem za celý týden slyšela. Ani jsem se neobtěžovala rozvázat si tkaničky u tenisek. Zula jsem si je přes patu, nechala je narazit do podlahové lišty a ledabyle dopadnout na kobereček v předsíni.

Byl čtvrteční večer. Od toho incidentu uplynuly čtyři mučivé dny. Čtyři dlouhé, vyčerpávající dny se vlekly od toho strašného, svět bořícího polibku s Ronanem Hollowayem. Ten jediný okamžik v podstatě škrtl sirkou a hodil ji do mého klidného života. Nastěhoval se mi do hlavy a odmítal odejít, přehrával se mi ve smyčce, aby mě strašil v bdělých okamžicích i v půlnočních snech.

Pokaždé, když jsem zavřela oči, ta vzpomínka mě přepadla ze zálohy. Cítila jsem těžký, naléhavý tlak jeho rtů na svých. Cítila jsem ostrou, opojnou vůni jeho drahé kolínské. Prožívala jsem to děsivé, svíravé uvědomění, že osa mého světa se trvale posunula. Snažila jsem se ze všech sil tu vzpomínku zapudit. Obzvlášť jsem nechtěla rozebírat tu šílenou nabídku, kterou na mě vybalil, než jsem se otočila a prakticky sprintovala přes trávník, abych mu unikla.

Buď moje přítelkyně, Madeline.

Tato slova se mi přilepila na vnitřní stranu lebky jako vteřinové lepidlo. Zavrtěla jsem hlavou, zoufale se snažíc tu vzpomínku setřást. Sáhla jsem dolů, popadla lem své nadměrné univerzitní mikiny a stáhla si ji přes hlavu. Tlustou látku jsem hodila na ošuntělé křeslo v rohu místnosti.

Stála jsem uprostřed svého obýváku oblečená jen v černých legínách na jógu a tenké, karmínové podprsence s krajkovým lemováním. Chladný průvan od okna mě pohladil po rozehřáté kůži. Působilo to neskutečně uzemňujícím dojmem. Přede mnou se rozprostíral prodloužený sváteční víkend. Skutečnost, že jsem v pátek neměla žádné přednášky, znamenala, že mám tři plné dny na to, abych se schovala před všemi studenty. Měla jsem v plánu večeřet suché cereálie, nepřetržitě sledovat televizi a předstírat, že ten chaotický vnější svět přestal existovat.

Z laminátové linky se ozvalo ostré pípnutí.

Srdce mi divoce zabušilo o hrudní koš. Po páteři mi sjel příval čistého adrenalinu. Vrhla jsem se přes pokoj. Popadla jsem telefon a můj palec se nervózně vznášel nad tmavou obrazovkou. Modlila jsem se ke všem božstvům, která jsem dokázala vyjmenovat, aby na displeji vyskočilo Nolanovo jméno.

Obrazovka se rozsvítila. Zářivé upozornění zobrazovalo kód na dvacetiprocentní slevu do místní pizzerie.

S těžkým povzdechem jsem zařízení hodila zpět na linku. Hluboko v žaludku se mi usadila drtivá vlna zklamání. Nolan se neozval. Od toho katastrofálního telefonátu udržoval naprosté mlčení. Ronan mi tehdy vytrhl telefon přímo z ruky a sehrál roli agresivního, přehnaně ochranitelského přítele.

Zírala jsem na prázdnou zeď a přemýšlela, jaké myšlenky se Nolanovi honí hlavou. Byl z toho odhalení v šoku? Hnusila se mu moje volba? Byl prostě jen naštvaný, že jsem před ním tajila něco tak obrovského? Neznalost odpovědí mi rozežírala příčetnost víc než samotná událost. Fakt, že neposlal jedinou textovku, bolel víc než fyzická rána.

Možná Nolan pořád zpracovával ten prvotní šok. Možná představa polibku nebyla ten hlavní problém. Možná skutečným problémem byl kluk, kterého jsem políbila. Ze všech lidí na našem rozlehlém kampusu jsem se líbala s tím jediným klukem, kterého Nolan nemohl vystát. S jeho zarytým rivalem z baseballového hřiště. A teď si najednou celá škola myslela, že Ronan je můj přítel.

Už roky jsem od Nolana tajně chtěla mnohem víc než pouhé přátelství. Trvalo to mnohem déle, než jsem si byla ochotná nahlas přiznat. Paralyzující strach, že by mě tenhle zmatek s falešným vztahem mohl stát jeho přátelství, mi stáhl hrdlo neprolitými slzami.

Zhluboka jsem se nadechla. Donutila jsem ten pálivý pocit v očích odeznít. Kvůli tomuhle brečet nebudu.

Otočila jsem se a změřila si pohledem svou neustlanou postel a lákavý příslib tlusté přikrývky.

Na vchodové dveře se ozvalo hlasité, agresivní zaklepání.

Nakrčila jsem nos v hlubokém podráždění. Zastavila jsem se. Zůstala jsem stát naprosto nehybně uprostřed koberce. Zadržela jsem dech a doufala, že když budu stát dostatečně strnule, abych připomínala kus dřevěného nábytku, nezvaného hosta to přestane bavit a odejde.

Klepání pokračovalo. Bylo opakované, hlasité a neskutečně naléhavé.

Naštvaně jsem zafuněla. Rázným krokem jsem vyrazila přímo do předsíně, připravená utrhnout hlavu komukoliv, kdo se opovážil vyrušit můj mizerný večer. Rozrazila jsem dveře dokořán.

„Hele, já si nic neku—“

Ta naštvaná slova mi okamžitě uvízla v hrdle.

Na chodbě stál Ronan Holloway. Vypadal do puntíku jako ten nedotknutelný sportovec, kterého na světě nezajímá vůbec nic. Kapuci černé mikiny měl staženou hluboko do neuspořádaných, tmavých vlasů. Obě jeho velké ruce odpočívaly líně v předních kapsách. Z koutku úst mu trčela bílá tyčinka od lízátka.

Sladký bonbon zbarvil jeho přirozeně plné rty do jasnějšího, načervenalého odstínu. Voněl čistotou a teplem. Do mého bytu se vkradla vůně čerstvého mýdla smíchaná s jemným, lákavým nádechem kouře ze dřeva. Navzdory drtivému chaosu, který mi způsobil, mi ten celkový vizuální dojem připadal až otravně přitažlivý.

Přejel svýma tmavýma očima nahoru a dolů po mém těle. Výraz v jeho tváři neztratil ani na vteřinu ten odtažitý, chladný zevnějšek.

Prostě jsem tam jen stála se spadlou čelistí. Můj mozek měl zkrat. Jedna věc byla vidět kapitána baseballového týmu v přeplněném bratrském domě. Vidět ho stát na mé rohožce, jak narušuje mé soukromé útočiště, působilo jako masivní porušení vesmírných zákonů.

„Vím, že jsem přitažlivý, ale nemusíš to dávat tak okatě najevo. Už ses vynadívala? Začínají mě brát křeče do nohou.“

Jeho hlas klesl do líného, arogantního tónu. Čirá drzost v jeho projevu vrátila můj mozek zpátky do reality.

„Co tu sakra děláš? Jak vůbec víš, kde bydlím?“ vyjela jsem na něj a křečovitě se chytila okraje dveřní zárubně.

Ronan vytáhl lízátko z úst s tichým, mokrým mlasknutím.

„Jsem vynalézavý chlap, Madeline. Přišel jsem vyzvednout svou přítelkyni. Máme rande.“

Ústa se mi otevřela podruhé.

„Tvou co? My přece nemáme žádné—“

Ze schodiště se rozlehlo ostré cinkání kovových klíčů.

Krev mi ztuhla v žilách. Patty, moje nechvalně známá sousedka, žila pro sousedská dramata. Byla tou největší drbnou v celém komplexu. Kdyby šla chodbou a uviděla Ronana Hollowaye stát v mých dveřích, zítra ráno bych se stala hlavním tématem konverzace pro celou univerzitu.

Jednala jsem na základě čistého instinktu. Natáhla jsem se, popadla Ronana za jeho silné zápěstí a vtáhla ho přes práh dovnitř. Zabouchla jsem těžké dřevěné dveře. Zády jsem se naplocho přitiskla na panely a těžce a rychle oddechovala.

Odstoupila jsem od něj. Pevně jsem si zkřížila paže na hrudi ve snaze zoufale vyzařovat auru síly, zatímco mé srdce tlouklo frenetickým rytmem o má žebra.

„Klídek, princezno. Kdybys mě chtěla ve své ložnici tak moc, stačilo si říct.“

Koutky úst mu zacukaly v líném, křivém úšklebku. Ta slova protahoval pomalu a vychutnával si mou zjevnou paniku.

„Zavři pusu. Ronane, tohle byl hodně dlouhý týden. Řešila jsem chaotické následky tamté noci. Odrážím fámy a ty jsi v podstatě srovnal můj společenský život se zemí. Proč jsi tady a děláš to ještě horší? Opovaž se mě tak ještě někdy oslovit.“

Vešel hlouběji do mého bytu. Jeho úšklebek se rozšířil v široký úsměv.

„Budu tě oslovovat, jak se mi zachce. A právě teď se to hodí dokonale. Jsi moje přítelkyně.“

Vrhla jsem na něj pohled, o kterém jsem doufala, že vypadá vražedně. Nezdálo se, že by si toho všiml nebo se o to staral. Zabýval se tím, že si prohlížel můj maličký garsonkový byt. Jeho tmavé oči spočinuly na neuspořádané hromadě prádla v rohu a na prázdné misce od cereálií položené na mém stole.

„Odkdy jsem tvoje přítelkyně? Pokud se dobře pamatuju, na tu tvou šílenou nabídku jsem nikdy neřekla ano. Nemůžeš se tady jen tak ukázat a—“

Zastavila jsem se uprostřed věty. Byla jsem plně připravená spustit masivní kázání, ale uvědomila jsem si, že už můj hlas neposlouchá.

Jeho oči klesly.

Sledovala jsem jeho intenzivní pohled dolů. Krev se mi okamžitě vytratila z tváře a zanechala mě ledovou. Ve svém zběsilém spěchu, abych ho vtáhla dovnitř a schovala před Patty, jsem úplně zapomněla, že nejsem oblečená. Tu tlustou mikinu jsem si už nevzala zpátky.

Stála jsem přímo před ním jen v tenké, karmínové podprsence s krajkovým lemováním. Byla to jemná součást oděvu určená striktně pro mé vlastní pohodlí, rozhodně nebyla určena pro oči nejpopulárnějšího kluka na kampusu.

Po krku se mi vyšplhala spalující vlna horka. Cítila jsem, jak se mi po hrudi šíří červeň tak rychle, až jsem si myslela, že snad opravdu vzplanu.

„Ty úchyle!“ zasyčela jsem.

Vydala jsem ze sebe napůl přiškrcený výkřik a otočila se na podpatku. Vrhla jsem se ke své neustlané posteli. Z matrace jsem popadla odhozené červené tílko. Zuřivými, neohrabanými pohyby jsem si látku přetáhla přes hlavu, přičemž jsem málem zakopla o vlastní nohy.

„Na pláži už jsem toho viděl víc, Madeline.“

Jeho hlas se nesl zezadu. Zněl hluboce a nesmírně pobaveně.

„Ale jen tak pro pořádek? Červená je rozhodně tvoje barva.“

Protáhla jsem ruce průramky a stáhla si lem až pod pás. Konečně jsem se cítila zahalená, ale přesto jsem si připadala víc odhalená než kdy dřív. Prudce jsem se otočila zpět, abych mu čelila. Moje tvář pravděpodobně barevně ladila se zářivě třešňovým lízátkem, které držel v ruce.

„Vypadni!“ zařvala jsem a třesoucím se prstem ukázala na dveře.

Ronan neodešel. Místo toho se začal procházet po mé ložnici. Přejížděl svými dlouhými prsty po mých naskládaných učebnicích. Dotýkal se drobných cetek lemujících mou dřevěnou polici. K nepříčetnosti mě štvalo vidět, jak neuvěřitelně uvolněně se chová v prostoru, na který nemá absolutně žádné právo.

„Děláš to těžší.“

Zastavil se a zahleděl se na malý kaktus v květináči, který stál na mém stole, a zkoumal ho, jako by ta rostlina ukrývala tajemství vesmíru.

„Musíme uzavřít dohodu. Chceš, aby si tě Nolan všiml. Chceš, aby viděl, o co přichází. Já potřebuju získat pozornost Chloe. Tohle nám oběma přinese přesně to, co chceme.“

Rozhodila jsem rukama a můj hlas se zvedl v naprosté nevíře.

„Ale ty jsi Ronan Holloway. Jsi ten kluk, kterého chtějí všichni. Jsem si docela jistá, že bys mohl prostě přijít ke Chloe, nebo k jakékoli jiné holce na tomhle kampusu, a jednoduše jí říct, co cítíš. Je to takhle jednoduché. Proč jít takovouhle složitou cestou?“

Přestal přecházet po místnosti. Natočil tělo tak, aby se podíval přímo na mě.

Ledabylá znuděnost v jeho tmavých očích na zlomek vteřiny zakolísala. Pobavení nahradila temnější, mnohem komplexnější emoce.

„Myslíš, že je to tak jednoduché?“ zeptal se. Jeho hlas ztratil ten hravý osten.

„Ano! Jsi bohatej. Jsi ty. Vždycky dostaneš, co chceš.“

Důrazně jsem pokrčila rameny, upřímně zmatená jeho neochotou zvolit si tu snazší cestu.

Ronan ke mně udělal pomalý, rozvážný krok.

„No, jestli je to tak jednoduché, měla jsi Nolanovi Carmichaelovi říct, jak moc ho máš ráda. Proč jsi to neudělala? Proč jsi hrála roli nejlepší kamarádky, dokud tě to nezačalo požírat zaživa?“

Vzduch mi prudce unikl z plic. Připadala jsem si, jako by mi právě vlepil fyzickou facku.

Zoufale jsem se snažila maskovat svou reakci. Bojovala jsem s tím, abych si nasadila prázdnou, bezemoční masku. Věděla jsem, že se snažím příliš pozdě. Už viděl, jak ten těžký úder dopadl na cíl. Byl svědkem toho, jak bolestivá pravda roztříštila mé sebeovládání.

Těžce jsem polkla knedlík, který se mi tvořil v krku.

„Co ti dává pocit, že k Nolanovi něco takového cítím? Je to můj nejlepší kamarád. To je všechno.“