Nolanův pohled

Můj pokoj byl až moc tichý. Bylo to to těžké polední ticho, při kterém si připadáte, jako byste na celém světě zůstali úplně sami.

Ležel jsem uvězněný na zádech, nohu podloženou věží z polštářů, která nikdy nebyla tak docela pohodlná.

Jen jsem zíral do stropu a očima obkresloval ty samé hloupé vzory na omítce, dokud se mi nerozmazalo vidění. Z obýváku se celou tu dobu linul plechový