Pohled Madeline

Kožená pohovka v čekárně byla až příliš měkká, takže jsem se bořila do polštářů, zatímco mi prsty v klíně nervózně popocházely.

Oči jsem měla přilepené na malých nástěnných hodinách nad recepcí a sledovala vteřinovou ručičku, jak opisuje tiché, odměřené kruhy.

Pořád jsem si nedokázala úplně vysvětlit, proč jsem vlastně souhlasila, že přijdu.

Když mě Roland Carmichael zastavil upros