ANDERS.

Oči jsem upíral na svůj telefon.

Tři šestnáct odpoledne.

Za tu dobrou hodinu, co jsem seděl v té zasedačce, jsem si vypěstoval rutinu tak stabilní, že se stala v podstatě plánovanou.

Vzít telefon. Zírat na displej, jako by to byla nějaká zkurvená tikající bomba. Zaregistrovat nepřítomnost toho, po čem jsem zoufale toužil. Položit telefon displejem dolů na stůl. A zase ho vzít.

Dokola a dok