GENEVIEVE.

Nevím, jak dlouho jsem seděla na té nízké betonové zídce naproti budově, než jsem někoho uviděla.

Jeden z chlápků z podatelny – myslím, že se jmenoval Finch – si to zkracoval přes boční parkoviště se zapálenou cigaretou a sluchátky napůl v uších.

Byla jsem na nohou dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet, hřbetem ruky jsem si otřela tvář a v podpatcích se napůl rozběhla přes asfalt.

„