Ohlušující křik roztříštil dusivé napětí v místnosti. Všichni se otočili ke dveřím a ohromeně ztichli. Bodyguard tam stál, těžce oddechoval a hruď se mu dmula pýchou, jak představoval dokonale zdravé, vzpouzející se dítě ve svém náručí.

Dominicovo železné sevření povolilo. Thalia se svezla podél chladné zdi, lapala po dechu a rukama si svírala pohmožděné hrdlo. Ale její oči už byly upřené na dveře a rozšiřovaly se naprostou nedůvěrou.

Jaxon se vyprostil ze sevření bodyguarda a měkce dopadl na linoleovou podlahu. Jeho uličnické sebevědomí, díky němuž dokázal svůj geniální útěk, se roztříštilo na kousky přesně ve vteřině, kdy se jeho pohled střetl s tím Thaliiným.

Ztuhl. Jeho krátké nohy ztěžkly jako olovo. Zosnoval tento bezchybný převlek, předstíral, že je Kieran Vanguard, jen aby dovedně unikl matčinu neúprosnému bezpečnostnímu týmu. Myslel si, jaký je to génius. Místo toho ho tito nic netušící muži v oblecích nevědomky doručili přímo do matčiny děsivé přítomnosti.

Než to batole vůbec stihlo zformulovat nějakou reakci nebo vymyslet únikovou trasu, přes práh se přehnal muž. Garrison popadl Jaxona do náruče a zvedl ho vysoko do vzduchu.

„Mladý pane Vanguarde, už jste v pořádku!“ vykřikl Garrison radostně, hlas se mu třásl úlevou.

Jaxonovy široké, panikou zasažené oči rychle těkaly po napjatém pokoji. Podíval se od matčina zuřivého, varovného pohledu k tyčící se, hrozivé postavě muže stojícího u postele. Dominic Vanguard. A pak jeho oči sklouzly přes toho obrovského muže k samotné nemocniční posteli.

Leželo tam, tiché a nehybné, těžce zraněné dítě v obvazech. Tvář mělo omotanou gázou, jeho malé tělo bylo potlučené a zlomené.

Jaxonovým malým tělem projel šok. Ten zraněný kluk na posteli musí být ten skutečný Kieran. Nakráčel přímo do obrovské, komplikované pasti. Kdyby teď prozradil své krytí, matka by ho odtáhla domů za ucho a jeho velkolepý plán by se proměnil v prach.

Aby úspěšně setřásl matčin hněv a bezchybně provedl svůj mistrovský plán, musel za každou cenu pokračovat v hraní.

Jaxon se vykroutil z Garrisonova sevření a znovu dopadl na zem. Shromáždil veškerou svou dramatickou sílu, nasadil ten nejubožejší výraz a rozběhl se na svých krátkých nožkách. Obhodil ruce kolem Dominicovy dlouhé nohy v kalhotách šitých na míru a přilnul k ní jako koala.

„Tatínku!“ vykřikl Jaxon a zabořil obličej do drahé látky. „Tak moc jsi mi chyběl... tak strašně moc...“

Dominic ztuhl. Temný hněv křivící jeho pohledné rysy zmizel a nahradil ho hluboký, naprostý zmatek. Podíval se dolů na to bezchybně čisté, energické dítě, které mu viselo na noze. Neměl na sobě jediný škrábanec. Ani vlas na hlavě neměl zkřivený.

Dominic se hluboce zamračil a jeho ostré oči si chlapce prohlížely. „Kiere?“

„Jo, jo!“ zalhal Jaxon bezchybně a zaklonil hlavu. Zamrkal svýma velkýma, nevinnýma očima nahoru na toho tyčícího se muže. „Podívej se pořádně, tatínku! Já jsem tvůj syn, ne ten kluk na posteli!“

Garrison, stojící jen pár stop od nich, byl naprosto ohromen. Čelist mu prakticky spadla až na zem. Moc dobře věděl, že ten skutečný Kieran je těžce autistický. Chlapec byl němý a nenáviděl, když se ho někdo dotýkal, natož aby sám od sebe někoho objal.

„Mladý pane Vanguarde...“ koktal Garrison a přistoupil blíž. „Kdy jste se naučil mluvit?“

Jaxon v duchu zaklel. Skutečný zdravotní stav jeho malého bratra dvojčete ho zaskočil a jeho geniální mozek začal horečnatě hledat nějakou přijatelnou výmluvu. Musel tuhle díru v příběhu rychle zalepit.

„No jasně!“ zašvitořil Jaxon a vypjal hruď. „Já... potkal jsem zázračného doktora! Zachránil mě a vyléčil mou nemoc! Už umím mluvit!“

Dominic zíral na chlapce. Nikdy v životě neviděl svého hluboce traumatizovaného syna tak plného elánu, tak upovídaného, tak plného života. Připadalo mu to jako sen. Navzdory těm do očí bijícím nesrovnalostem z toho chlapce cítil vlastní krev. Dominicovými přísnými rysy přeběhla vzácná, nezvyklá jemnost. Poklekl, ovinul své silné paže kolem Jaxona a pevně si ho přitiskl k hrudi.

Na kratičkou vteřinu Jaxon pocítil teplo otcovského objetí. Ale rychle tu myšlenku zapudil. Tenhle muž byl zmetek. Měl svou misi.

Dominicův ostrý, hluboký pohled se pak odvrátil od dítěte a zabodl se přímo zpátky do Thalie. Intenzivní podezření ohledně její záhadné přítomnosti na hřbitově, a nyní v tomto nemocničním pokoji, stále těžce viselo ve vzduchu.

Sklonil hlavu, zatímco dál bezpečně svíral Jaxona v náručí, a zeptal se hlubokým, dunivým hlasem: „Znáš tu ženu?“

Jaxon neváhal ani vteřinu. Podíval se přímo na Thalii, tvář jako masku nacvičené nevinnosti, a lhal, až se mu od pusy prášilo.

„Ne. Nikdy předtím jsem ji neviděl.“ Jaxon naklonil hlavu a přidal hravé našpulení rtů. „Ale tatínku, proč jsi tak neodbytný? Neříkej mi, že ses do téhle hezké paní zamiloval.“

Dominic si chladně, znechuceně odfrkl. Samotná ta představa se mu příčila. Pevně nabral Jaxona do náruče a vzpřímil se. Thalii už neobdařil ani dalším pohledem. Stíny v jeho očích ztmavly pohřbenou bolestí a nenávistí z jeho minulosti.

„Jedeme domů,“ rozkázal Dominic, jeho hlas se rozléhal tichým pokojem. Podíval se na chlapce ve svém náručí. „Do budoucna se raději drž od takových žen dál, rozumíš? Jsou to všechno lhářky.“

Jaxon se v duchu ušklíbl. Ta naprostá drzost toho zmetka, nazvat jeho matku lhářkou! Přísahal, že toho muže donutí zaplatit.

Zatímco ho Dominic rychle odnášel pryč rušnou nemocniční chodbou, Jaxon si opřel bradu o otcovo široké rameno. Tajně vrhl na Thalii zoufalý, prosebný pohled. Na zvětšující se vzdálenost Jaxon bezhlase naznačil slovo „sbohem“, zarputile odhodlán uštědřit svému zmetkovskému otci tvrdou lekci, než se k ní bezpečně vrátí.

Těžké dřevěné dveře se zabouchly. Kroky bodyguardů zanikly v chodbě.

V tichém pokoji zůstala Thalia stát sama u zdi. Přimhouřila své krásné oči na prázdné dveře, hrudník se jí stále prudce zvedal. Přála si, aby mohla přejít místnost, vyrazit na tu chodbu a naplácat tomu malému potížistovi, dokud by neprosil o milost. Jaxon Mercer se vystavil extrémnímu nebezpečí, hrál nebezpečnou hru s nebezpečným mužem.

Nicméně, věřila Jaxonovi. Disponoval výjimečnou inteligencí. Dokáže si to riskantní krytí udržet. Neprozradí svou identitu snadno.

Zhluboka, uklidňujícím způsobem se nadechla a obrátila svou hluboce ustaranou pozornost zpět do středu místnosti.

Pomalu přistoupila k nemocniční posteli. Skutečný Kieran tam ležel, tichý a nehybný.

Thaliino srdce se zlomilo na tisíc kousků. Natáhla ruku s roztřesenými prsty a jemně pohladila chlapcovu studenou, těžce zraněnou ruku. Kůže byla zohyzděna zaníceně rudými odřeninami a tmavě fialovými modřinami.

Během uplynulých pěti let si živě představovala nespočet emocionálních shledání. Snila o tom, jak k ní běží, volá na ni ‚mami‘ a usmívá se s jasnou, bezstarostnou tváří. Ale tohle si nikdy nepředstavovala. Nikdy si nepředstavovala své dítě ležící potlučené, zjizvené a zlomené ve sterilním bílém pokoji.

Do koutků očí se jí draly slzy, když obkreslovala okraj gázy omotané kolem jeho malé hlavy.

V mysli se jí rozléhala Garrisonova šokovaná slova. *Kdy jste se naučil mluvit?*

Kieran byl němý. Pět let, a nikdy nepromluvil ani slovo. A teď byl těžce zraněn při smrtelném pádu z hory na hřbitově. Tohle nebylo normální. Tohle nebyla obyčejná nehoda.

Hluboce podezřívala Dominica z naprosté nedbalosti. Jak mohl otec nechat své němé, autistické dítě zatoulat se do takového nebezpečí? A za Dominicovou nedbalostí cítila Roweninu čirou zlomyslnost. Rowena Mercerová by se k tomuto chlapci nikdy nechovala dobře. Považovala by ho za překážku, za obtížný hmyz, který je třeba odstranit.

Smutek v Thaliiných krásných, výrazných očích zmizel. Teplo se vypařilo a nahradila ho ledově chladná, neúprosná zuřivost.

Pustila Kieranovu ruku a jemně ji zastrčila pod tenkou přikrývku. Vytáhla z kapsy svůj šifrovaný telefon a vytočila zabezpečené číslo.

Tobias to zvedl hned po prvním zazvonění.

„Zjisti přesně, proč to dítě spadlo z hory na hřbitově,“ nařídila Thalia a její hlas postrádal jakékoliv zaváhání. Ten rozkaz prořízl tichý vzduch jako čepel. „Měla v tom prsty Rowena Mercerová?“

„Ano, slečno Mercerová. Hned se na to vrhnu,“ odpověděl Tobias, který vycítil smrtící nebezpečí v tónu své šéfky.

Thalia ukončila hovor. Telefon neuklidila. Stála nad postelí a chladně zírala na každou jedinou zanícenou jizvu na Kieranově malém, křehkém těle. Ta nespravedlnost toho všeho jí hořela v žilách. Její sladké, tiché miminko trpělo ve tmě, zatímco ona byla na míle daleko a budovala impérium, aby ho ochránila.

Pevněji sevřela okraj kovové zábrany postele. Tiše přísahala nebesům i tomu zlomenému chlapci před sebou. Pokud za touto noční můrou skutečně stojí Rowena jako viník, nejen že ji potrestá. Donutí tu ženu zaplatit tisíckrát, a to krví.