Rozlehlé sídlo Vanguardů zářilo teplým, zlatavým světlem, které ostře rýsovalo jeho siluetu proti černočerné noční obloze. Pneumatiky těžce zakřupaly na nedotčeném štěrku příjezdové cesty, když luxusní SUV plynule zastavilo. Dominic prošel velkolepým vchodem, jeho dlouhé nohy hltaly vzdálenost a Jaxona měl bezpečně uloženého ve svých silných pažích.

Ve velkolepé vstupní hale, obklopeni tyčícími se mramorovými sloupy a dováženými křišťálovými lustry, na něj čekali jeho věrný osobní lékař Beckett a neuvěřitelně úzkostná Rowena.

V okamžiku, kdy Rowena pohlédla na chlapce přitisknutého k Dominicově široké hrudi, se jí žaludek bolestivě stáhl. Zasáhla ji vlna ochromující paniky, která jí stoupla až do hrdla, až se jí udělalo skutečně nevolno. Donutila své upravené ruce zůstat v klidu a zabořila dokonale nalakované nehty do dlaní, aby si udržela křehkou vyrovnanost.

*Jak?* Ta zoufalá otázka jí v mysli křičela pořád dokola. Její pokus o atentát na opuštěném hřbitově byl bezchybný. Zaplatila špičkovým elitním žoldákům obrovské peníze, aby měla jistotu, že to bude zaručená smrtící past. A přesto tady ten malý bastard byl, dýchal, mrkal a zdálo se, že nemá jediný škrábanec. Nekrvácel na dně rokle. Byl přímo tady, v bezpečí v otcově náručí a pozoroval místnost bystrýma, jasnýma očima.

Dominic plynule předal dítě čekajícímu lékaři. Jeho výraz byl nečitelný, ale protkaný těžkým vyčerpáním. „Kierovi se dnes stalo něco zvláštního,“ pronesl a jeho hluboký hlas se ostře rozléhal v opulentní hale. „Už umí mluvit. Udělejte mu prosím důkladné, komplexní vyšetření.“

Beckett ztuhl a málem upustil svůj digitální lékařský tablet. Doktorovi spadla čelist, když tu náhlou novinu zpracovával. Pětiletá němost tohoto chlapce mátla nejlepší světové specialisty. Provedli bezpočet testů, naskenovali každý centimetr jeho mozku a nenašli nic.

„Opravdu?“ vydechl Beckett nahlas, oči rozšířené čirým úžasem.

V Dominicově náručí Jaxon vydal dramatický, přehnaný povzdech a jen nepatrně protočil oči, aby dal najevo svou zřetelnou mrzutost. „Opravdu!“

Ani v nejmenším se neobával. Jaxon, naprosto sebevědomý ve vlastních schopnostech, věděl, že jeho geniální intelekt snadno přechytračí standardní lékařské vyšetření. Záměrně se nechal tím ohromeným doktorem vzít do náruče a odnést k velkolepému, kobercem pokrytému schodišti.

Ale těsně předtím, než zahnuli za roh, ucítil Jaxon na zádech mrazivou, pichlavou tíhu. Podíval se přes rameno. Ta krásná žena stojící poblíž dveří – ta s těmi falešnými, lesknoucími se slzami v očích – ho propalovala pohledem. Pod jejím uplakaným divadélkem byl její pohled chladný, vražedný a hluboce vyděšený.

Jaxon zamrkal, jeho bystrá mysl okamžitě zanalyzovala její nepřátelské mikrovýrazy. Na místě ji přesně odhadl. *Ach, chápu,* pomyslel si a za jeho nevinnou, chlapeckou tváří se skrýval temný úsměv. *To musí být ta zlá, dvoutvářná budoucí manželka mého zmetkovského otce.* Uložil si tuhle informaci do své geniální mysli. Pokud si chtěla hrát hry, neměla ani tušení, s jakým monstrem má tu čest.

Dole v přepychovém obývacím pokoji byla atmosféra hustá a dusivá. Dominic klesl na tmavou koženou pohovku a uvolnil si hedvábnou kravatu. Rozepnul si límeček zářivě bílé košile a vyhrnul si rukávy až k loktům, přičemž z něj vyzařovala vyčerpaná, ale nebezpečná aura. Z naprostého napětí, které sálalo z jeho velké postavy, byl vzduch v místnosti těžký a špatně se dýchalo.

Rowena stála o pár kroků dál a srdce jí divoce bušilo do žeber. Bála se, že ten spratek otevře pusu a odhalí její přímou roli v tom jeho děsivém pádu na hřbitově. Kdyby Dominic zjistil, že ten atentát nařídila ona, zničil by ji bez vteřiny zaváhání. Musela okamžitě začít minimalizovat škody. Přešla blíž a z jejího hlasu odkapávala umělá, přeslazená starost.

„Dominiku, co přesně se Kierovi stalo?“ Mírně se přikrčila u opěrky a horečnatě se snažila zachytit jeho tmavé oči. „Ta strašná žena, co ho unesla... Zjistil jsi, kdo to je? Jak ho donutila během jediného dne promluvit? To je až moc bizarní. Nemůžeme ji nechat vyváznout bez trestu! Musíme ji vypátrat a donutit ji zaplatit za to, že mu způsobila trauma.“

Její nepříjemná neodbytnost bušila Dominicovi do spánků jako vrtačka. Pevně zavřel oči, stiskl si kořen nosu a ostře, trhaně vydechl. „Tohle si vyřeším sám,“ zamumlal tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Už je pozdě. Měla bys jet domů.“

Roweninými žilami projela zoufalá panika. Potřebovala zůstat. Kdyby zůstala v domě, mohla by najít slepé místo v bezpečnostních kamerách. Mohla by se vplížit do chlapcova pokoje pod záminkou, že ho jde zkontrolovat, a najít příležitost, jak ho trvale umlčet, než zničí všechno, co za posledních pět let vybudovala.

„Prosím, Dominiku,“ žadonila uboze, hlas se jí lámal přesně tak akorát, když se natáhla, aby se dotkla jeho rukávu. „Nech mě tu zůstat. Mám o Kiera takovou starost. Nezamhouřím oko, když vím, že si prošel něčím tak hrozným.“

Dominicův tmavý, neochvějně varovný pohled vystřelil vzhůru a zaměřil se na její tvář. To smrtící varování v jeho očích bylo hmatatelné. Byl to pohled, který sliboval čistou zkázu, pokud na něj bude dále tlačit.

„Jeď domů!“

Naprostá síla jeho příkazu ji donutila ucuknout, ruku stáhla, jako by se spálila. Nucena opustit přísně střežené sídlo, pokorně přikývla, otočila se na patě a vyšla ven, přičemž její podpatky rychle klapaly o vyleštěnou mramorovou podlahu.

Přesně ve vteřině, kdy se těžké dveře jejího luxusního auta zabouchly a ukryly ji v soukromí tónované kabiny, Rowenina jemná, nevinná fasáda zmizela beze stopy. Její obličej se zkroutil do masky čiré zloby.

„Co se to sakra děje?“ zaječela na plné plíce.

Na sedadle řidiče její asistent Alden nadskočil, ruce se mu třásly na koženém volantu.

„Jasně jsem ti řekla, abys toho malého spratka shodil z hory!“ křičela a zaťatou pěstí uhodila do zadní části jeho sedadla. „Jak to, že se vrátil živý a zdravý? Odpověz mi!“

Alden ztěžka polkl a vyhýbal se jejímu vražednému pohledu ve zpětném zrcátku. Nervózně přiznal pravdu. „Slečno Mercerová, přísahám... jeho záchrana je naprostá záhada. Moji muži odvedli práci bezchybně, ale netušíme, kdo ho odtamtud vytáhl.“

Rowena zatnula zuby, ale Alden ještě neskončil. Zvedl svůj tablet, s tváří bledou a orosenou studeným potem.

„Ale slečno... jsou tu mnohem horší, okamžité zprávy,“ koktal a podával jí zařízení. „Všude na internetu se o vás píše. A to v tom nejhorším smyslu.“

Rowena mu ten svítící displej vytrhla z roztřesených rukou. Když zírala na ty křiklavé digitální titulky, cítila, jak se jí z tváře rychle vytrácí krev.

*Falešná filantropka odhalena: Temná pravda za charitou Roweny Mercerové!*

*Oakhavenská ‚Princezna charity‘ má na dnešní galavečer zákaz vstupu!*

*Podvodné dary vedou k Roweně Mercerové!*

Třásla se čirým vztekem a hrůzou. Ta usvědčující obvinění, která precizně odhalovala její podvodné dary, byla pravdivá. Každá falešná faktura, každý přesměrovaný fond určený pro sirotčince, který přelila na offshore účty, byly teď předhozeny veřejnosti, aby se na nich mohla pást. Ke každému příspěvku byly připojeny důkazy a nenechávaly žádný prostor pro popírání.

Dýchala trhaně. Tahle pečlivě pěstovaná persona „Princezny charity“ byla klíčová. Byl to jediný odrazový můstek navržený tak, aby si získala přízeň starých Vanguardů. Byla to její jediná vstupenka k tomu, aby si oficiálně pojistila zlaté manželství s Dominicem, budoucnost, která momentálně závisela výhradně na tom, že dnes večer převezme nadcházející charitativní ocenění. A teď ji organizátoři té pocty zbavili a zakázali jí vstup na tuto prestižní událost.

„Zjisti, kdo za tím stojí! Hned!“ nařídila zuřivě a hodila tablet tvrdě Aldenovi do hrudi. Oči jí zdivočely a leskly se zoufalstvím zvířete zahnáného do kouta. „Okamžitě kontaktuj organizátora galavečera. Té večeře se zúčastním za každou cenu! Vyhrožuj jim, podplať je, udělej cokoliv!“

Zírala z okna do temné noci a hrudník se jí prudce zvedal. Tiše přísahala, že zabije kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Roztrhá je holýma rukama, přesně tak bezcitně, jako před lety zabila toho starce a Thalii. Nic jí nezabrání v tom stát se paní Vanguardovou.

Mezitím ve ztišené samotě nemocnice Belmont slabě voněl VIP pokoj po drahých liliích a jemné dezinfekci. Skutečný Kieran klidně spal na měkké posteli a jeho malá hruď se pod vlivem silných léků zvedala a klesala v pravidelném rytmu.

Na druhé straně potemnělého pokoje elegantně odpočívala Thalia na plyšovém sametovém gauči. Ostrá záře jejího ultratenkého notebooku osvětlovala její bezchybné rysy. Její oči zůstaly upřené na obrazovku; sledovala, jak se dokonalým způsobem rozpoutává výbušný online odpor vůči Roweně. Aktualizaci po aktualizaci se nenávistné komentáře množily po tisících. Veřejnost byla nemilosrdná, rvala tu falešnou filantropku na kusy, požadovala její uvěznění a veřejnou omluvu.

Na Thaliiných rtech si pohrával nebezpečný úsměv.

*Trvalo to dlouhých pět let, Roweno Mercerová. Jak se ti líbí tenhle malý dárek?* pomyslela si chladně.

Opřela se a překřížila si své dlouhé, štíhlé nohy. To zadostiučinění, které jí hučelo v hrudi, bylo opojné, ale nestačilo to. Bylo to pouhé úvodní dějství mnohem větší, krvavější hry.

*Slibuji ti, že tě nechám osobně okusit, jaké to přesně je, když tě tvůj milovaný tlačí krok za krokem do pekel.*

Tobias tiše stál poblíž dveří, stoický stín očekávající její další příkaz. Ticho v nemocničním pokoji ztěžklo bublajícím napětím a zlomyslným spřádáním plánů.

Aniž by Thalia zvedla zrak od zářící obrazovky, nařídila Tobiasovi: „Za hodinu můžeš spustit druhé kolo.“