Thalia klidně odstoupila od sténajícího bodyguarda, držení těla měla rovné a výraz nečitelný. Krok za krokem kráčela přímo k vyděšené Roweně. Její ostré jehlové podpatky byly potřísněné čerstvou krví z potyčky a s každým krokem malovaly na nedotčenou mramorovou podlahu manažerské chodby malé, mrazivé karmínové růže.

Rowena byla k smrti vyděšená. Agresivní arogance, která obvykle tvořila její masku, zmizela a nahradilo ji čiré zděšení. Udělala několik zběsilých kroků vzad a její dech přešel v trhanou hyperventilaci.

Náhle se napjatým vzduchem rozlehl ostrý zvuk *cinknutí*.

Těžké kovové dveře VIP výtahu, vzdálené jen několik metrů, se rozjely. Do chodby vešla skupina manažerů v oblecích.

Jako by právě spatřila svého spasitele, Rowena se zoufale vrhla k příchozí skupině. Žalostně se pověsila na muže, který šel v jejich čele. „Pane Adlere! Díky bohu, že jste tady! Tahle šílená ženská je agresivní. Právě nás napadla! Rychle ji vyhoďte!“

Muž, kterého se držela, byl Vaughn Adler, zavalitý a zkorumpovaný ředitel Výboru Světové rady charit. Měl silný krk, odstáté uši a neblaze proslulou pověst muže, který pro hezkou ženu rád ohne pravidla. Byl také zarytým fanouškem milované hvězdy Oakhaven.

Když Vaughn uslyšel Rowenin zoufalý křik, hruď se mu nadmula pýchou. Dychtivý zahrát si na galantního hrdinu pro svůj nádherný idol, využil příležitosti a vtáhl Rowenu do svého ochranitelského objetí. Poplácal ji po třesoucím se rameni a užíval si pocit, jak se k němu tiskne největší celebrita města.

„Co to má znamenat?“ zahřměl Vaughn a vypnul hruď. „Kdo se opovažuje být v mé kanceláři takhle drzý? Tady si nikdo vyskakovat nebude!“

Poté, co Rowenu utěšil, vystrčil svůj masitý, rudý obličej vpřed a zlověstně se zamračil na Thalii. „Kdo jste? Jak se opovažujete přijít do našeho váženého Výboru a chovat se takhle nekultivovaně a barbarsky? Slečna Rowena je náš vzácný host. Je to Princezna charity Oakhaven! Jak se opovažujete jí ubližovat?“

Vaughn se chystal plivat další jed, ale jakmile jeho oči zaostřily na útočnici, ztuhl. Očekával nějakou poblázněnou fanynku nebo nepříčetnou rivalku, ale žena, která před ním stála, byla ohromující kráska. I přes obří sluneční brýle zakrývající polovinu jejího obličeje její dokonalá čelist a třešňově červené rty braly dech.

Jeho zavalitým tělem projelo tajné vzrušení. Jen pohled na její elegantní, dominantní postavu mu zrychlil tep. Byla divoce přitažlivá – ještě podmanivější než ceněná slečna Mercerová, která se třásla v jeho náručí. Pokud by dnes dokázal tuhle nádhernou ženu donutit, aby se mu podvolila, a zároveň si zajistil Roweninu nekonečnou vděčnost, bylo by to absolutní vítězství.

Roweně se zvedal žaludek z toho, jak ji Vaughn tiskl na svou zpocenou hruď. Zmocňovala se jí vlna hnusu. Zatnula však zuby a objetí snášela. Stálo to za to odpudivé ponížení, pokud ta arogantní cizinka dostane brutální lekci. Vaughn tu patřil k nejvyššímu vedení. Pokud ho ta ženská urazí, vyhodí ji na ulici.

*Tahle děvka vůbec nezná své místo,* pomyslela si Rowena zlomyslně. *Jak se opovažuje mi konkurovat!*

Thalia se zastavila pár kroků od nich, ve tváři znuděný výraz. Podívala se na ten ubohý pár, který se k sobě tiskl. Zvedla štíhlou ruku, mírně si stáhla obří sluneční brýle a upřela svůj mrazivý, bezedný pohled na lesklou jmenovku připnutou na ředitelově hrudi.

Na rtech jí zahrál nebezpečný úsměv.

„Vaughn Adler,“ zamumlala Thalia a teplota na chodbě prudce klesla. „Ředitel Výboru pro charitu? Jste docela arogantní úředníček, že?“

Vaughn byl zvyklý na to, že v organizaci mohl být panovačný a nikdo o něm nepochyboval. Mladou a krásnou dívku, která před ním stála, přirozeně nebral vážně.

„Když už víš, kdo jsem, proč si rychle neklekneš na kolena?“ vyštěkl Vaughn hlasitě a udělal krok vpřed. „Dnes tady velím já. Klekni si na tuhle podlahu a okamžitě se omluv slečně Roweně! Dokud ji nepoprosíš o odpuštění, nenechám tě odejít. Nebuď nevděčná!“

„Kleknout si a omluvit se?“ ušklíbla se Thalia lehce a naklonila hlavu, jako by se přeslechla.

Vaughn stál pevně a jeho hlas se odrážel od stěn. „Ano! Musíš si kleknout a omluvit se, jinak z těchhle dveří dneska neodejdeš!“ Dychtivě čekal a předpokládal, že té nádherné ženě dojde, že je zahnána do kouta, a začne škemrat o milost.

Thalia ale neucukla. Jeho výhrůžky nebrala vážně.

„Leda ve snu,“ prohlásila s čistým pohrdáním v hlase. „Mám upřímný strach, že by to vaše drahá slečna Rowena nedokázala unést, kdybych si klekla. Mohlo by ji to prostě zlomit.“

Vaughn nečekal, že bude tak vzdorovitá. Jeho oteklý obličej náhle potemněl vztekem a chtíč se vytratil v pošramoceném egu. „Ty drzý spratku! Slečna Rowena není jen Princezna charity Oakhaven, ale provdá se do rodiny Vanguardů! Jsou to nedotknutelní elitní vládci tohoto města! Jak se s ní můžeš vůbec srovnávat? Jsem k tobě ještě shovívavý, když po tobě chci jen to, aby ses plazila po zemi. Jiní by tě tak snadno nenechali vyváznout!“

„Je to tak?“ odvětila Thalia klidně. „Pak asi musím poděkovat vám, pane Adlere. Jen si buďte jistý, že toho nebudete litovat.“

„Litovat?!“ odplivl si Vaughn a zvedl ruku, aby jí namířil prstem do obličeje. „Myslím, že ty jsi ta, kdo bude litovat—!“

Než zkorumpovaný ředitel stačil dokončit větu, vyřítila se z VIP výtahu další postava. Byl to Tobias Vance, respektovaný top manažer, kterého přímo z centrály vyslali dohlížet na pobočku v Oakhaven.

Tobias se pohyboval oslepující rychlostí. Překonal vzdálenost a vší silou vrazil Vaughnovi facku.

*PRÁSK!*

Zvučná rána se rozlehla tichou chodbou jako výstřel. Síla nárazu odhodila Vaughnovu hlavu do strany. Uvolnily se mu dvě zadní stoličky, vyletěly mu z úst a s klapotem dopadly na mramorovou podlahu. Horká, hustá krev mu těžce crčela z roztrženého rtu, když vrávoral ke zdi.

Znechucená a vyděšená náhlým násilím Rowena zaječela. Vymanila se z Vaughnova ochranného objetí, odklopýtala dozadu a objala se pažemi. Kdyby nedošlo k té naléhavé situaci s jejím bodyguardem, nikdy by tak odporného ředitele nepožádala o pomoc.

„Kdo to je? Kdo mě to sakra udeřil?!“ huhňal Vaughn a v čisté agónii se chytal za natékající tvář. Hlasitě klel a malé oči mu slzely od štípavé bolesti.

Když však konečně vzhlédl a zaostřil na útočníka, krev mu ztuhla v žilách.

„P-pane Vance?“ vykoktal, zatímco se mu třásl tlustý prst.

Tobias Vance byl těžká váha z centrály. Ve chvíli, kdy dorazil do Oakhaven, bezohledně převzal blížící se charitativní galavečer. Byl to tentýž manažer, který jménem nepolapitelné Předsedkyně vyškrtl Rowenino jméno ze seznamu velvyslanců.

Vaughnův oteklý obličej nabral chorobně bledý odstín. „Pane Vance, proč jste dnes tady? Proč jste mě bezdůvodně udeřil?!“

Tobias na něj vrhl vražedný pohled, hruď se mu dmula zuřivostí. „Tohle je Výbor pro charitu! Neměl byste být zbit do krve za to, že v těchto chodbách děláte problémy s jednou z kandidátek?“

Rowena zírala na Tobiase. Nikdy předtím se s tím mužem oficiálně nesetkala, ale jeho ostré rysy jí přišly nevysvětlitelně povědomé. Vzpomínka najednou zapadla na své místo. To byl ten muž, kterého viděla kráčet za tou tajemnou ženou na hřbitově! V žaludku se jí utvořil chladný uzel. Jak by to mohla být náhoda?

S pocitem hlubokého neklidu udělala Rowena další pomalý krok vzad.

Ale Vaughn, zaslepený vlastní bolestí, si neuvědomoval masivní nebezpečí, které se nad ním vznášelo. Natáhl ruku a třesoucím se zkrvaveným prstem ukázal přímo na Thalii. „Pane Vance, to byla všechno chyba téhle šílené ženské! Chtěla ublížit slečně Roweně, Princezně charity! Zakročil jsem, abych chránil našeho VIP hosta. Je to všechno vina téhle děvky!“

Tobias pomalu otočil hlavu a podíval se na ženu, na kterou Vaughn ukazoval.

Když spatřil Thalii, jak tam stojí s překříženýma rukama, málem se mu zastavilo srdce. Okamžitě stočil svůj zuřivý pohled zpět na krvácejícího ředitele. Jeho hlas klesl do smrtící, mrazivé kadence, která se odrážela od vysokých stěn a s každou slabikou přibližovala Vaughna blíž k peklu.

„Vaughne,“ zasyčel Tobias tónem plným jedu. „Jak se opovažuješ projevit neúctu Předsedkyni? Chceš si snad zkrátit život?“

Rušná chodba zamrzla. Ticho bylo ohlušující.

„P-předsedkyni?“ zakoktal Vaughn a spadla mu brada. Na bradu mu vytekla další čerstvá krev. „Pane Vance... děláte si legraci? Tahle žena... ona je Předsedkyně?“

Tobias přimhouřil oči. „Pane Adlere, opravdu si myslíte, že mám čas dělat si z vás legraci?“

Jakmile domluvil, Tobias se otočil k Thalii, uctivě sklonil hlavu a zeptal se: „Paní Předsedkyně, co si přejete s těmito dvěma lidmi udělat?“

Jakmile Vaughn uslyšel potvrzení tohoto titulu, tlusté nohy mu vypověděly službu. Těžce se zhroutil na tvrdou podlahu, kolena mu narazila do mramoru. Z tváře se mu vytratila barva, když ho drtila samotná váha jeho chyby. Právě nařídil nejvyšší hlavě Výboru Světové rady charit, aby před ním poklekla. Uvědomil si, že jeho lukrativní kariéra a jeho bohatství jsou v troskách.

O několik kroků dál Rowena natáhla ruku a silně se štípla do vlastní paže. Štípala kůži, dokud se jí neudělala modřina, k smrti vyděšená pálivou, nočnímůrou prosáklou realitou, která se jí odvíjela před očima.

Ostrá bolest dokazovala, že nespí.

Zírala na ženu v zakrvácených podpatcích. Tato žena – naprosto stejná tajemná, krásná postava, kterou včera bezohledně vyprovokovala na hřbitově, žena, se kterou bojovala ve výtahu, žena, jejíž notebook právě zničila – byla ta nepolapitelná, legendární Předsedkyně.

Byla to ta božská postava, za setkání s níž Rowena právě utratila deset milionů dolarů!

Rowena cítila, jak jí krev odtekla z hlavy. Místnost se s ní točila. Jak mohla existovat tak krutá náhoda? Urazila nejmocnější ženu v charitativním světě hned ve vteřině, kdy se setkaly.

Thalia si prohlédla jejich bledé, poražené tváře a suše se zasmála. S naprostým pohrdáním se ušklíbla a posunula si své obří sluneční brýle zpět na kořen nosu.

„Jelikož se zdá, že se mnou oba dva mají nějaký zásadní problém,“ oznámila Thalia a její hlas se odrážel od stěn s velitelskou autoritou, „laskavě je pozvu do zasedací místnosti.“

Prudce se otočila na svém zakrváceném podpatku a zamířila chodbou. Její rovná záda a postoj bez jakýchkoli emocí vyzařovaly mrazivou, nepopiratelnou auru skutečné královny. Všichni na chodbě jí instinktivně ustupovali z cesty a v podřízenosti skláněli hlavy.

Rowena stála přimrazená u výtahů, hruď měla sevřenou panikou a vztekem. Nikdy v celém svém životě se necítila tak ukřivděná. Před několika minutami na tuto ženu ječela, dožadovala se odškodnění a vyhrožovala jí. Nyní se od ní očekávalo, že skloní hlavu a bude ji následovat jako poslušný pes.

Nepředstavitelně ponížená, ale zoufalá touhou ochránit svou hroutící se pověst a zajistit si svůj drahocenný titul velvyslankyně, Rowena spolkla svou obrovskou křivdu. Zaryla pěstěné nehty do dlaní a donutila se dýchat.

Tohle byl Oakhaven. Byla to nejváženější a nejzbožňovanější žena ve městě. Byla budoucí Vanguardová. Odmítala projevit strach nebo podřízenost na svém vlastním území. Rowena narovnala ramena, donutila nohy k pohybu a následovala tu děsivou ženu směrem k zasedací místnosti.