Když jsem vešla do sídla, otec už měl připravené kázání.

„Proč jdeš až teď? A ještě jedna věc – to auto venku bylo tvoje?“ vyštěkl a tvář měl frustrací téměř karmínovou.

„Tati, skoro se nevidíme. Nechceš trochu zvolnit? Navíc tu máme publikum,“ odvětila jsem a přesunula pohled na malou skupinku shromážděnou v přijímací hale Vanceových.

Když si otec uvědomil, že je v přítomnosti svých hostů, zatnul