Svíjím se pod ním ve tmě, kroutím boky dozadu, abych ho přijala hlouběji. Je to kurva úžasný pocit. Dotýká se mě se surovou vášní a zoufalstvím, které mnou otřásá zevnitř. Pro takové chvíle žiju. Křičím, zakláním hlavu a dělám se mu po celém ptákovi, zatímco můj tajemný muž přiráží tvrději přesně ve chvíli, kdy se hluboko do mě udělá. Nemáme ochranu. Na tom nezáleží. Ráda porušuji pravidla. Zvednu zrak, zoufale toužím spatřit tvář muže, který mi právě převrací svět naruby.

Přesně když se naše pohledy střetnou, oči mi zprudka vylétnou dokořán.

Sen se roztříští. Jsem vržena zpět do ponuré, dusivé reality své zchátralé ložnice. Ležím ve tmě a zírám na popraskaný strop se skvrnami od vody. Fantomový žár ze snu se vytrácí a nahrazuje ho vlhký chlad domu. Snažím se rozpomenout, jaký je to pocit žít normální život. Je už tak dlouho nenormální, že jsem to zapomněla. Celé roky toužím po nemožném. Chci si najít opravdové přátele, kteří necouvnou před mými otlučenými klouby. Chci se procházet přeplněnými chodbami normální státní střední školy a nezkoumat každý stín, jestli v něm nečíhá hrozba. Chci stabilní domov, který se nebude měnit každých pár měsíců, když si krvavá stopa mrtvol vyžádá, abychom si pod rouškou noci sbalili kufry.

Narodit se jako Kincaidová z těchto tužeb dělá zapovězenou fantazii. Jsme ta nejmocnější lovecká rodina ve Spojených státech. Když obyčejní lidé slyší mé příjmení, div se z toho neposerou. Vymýšlejí si chabé výmluvy, aby se ode mě dostali pryč, protože cítí násilí, které na mně ulpívá. Neustále se stěhujeme, abychom lovili nemrtvé. Normální existence se rovná obrovskému, dunivému ne. Párkrát jsem sebrala odvahu a zeptala se otce, jestli bych se nemohla zapsat na místní školu, alespoň na jeden semestr. Odpověď byla vždy stejná. Bylo by to příliš nebezpečné a tak časté stěhování by vzbudilo podezření u smrtelných úřadů.

Můj otec Donovan a starší bratři Colton a Corbin jsou oddaní lovci. Jsou loajální vůči Nejvyšší radě a krví nasáklému odkazu našich předků. Moji bratři žijí pro vzrušení z lovu a vyhřívají se v chvále starších. Očekává se ode mě, že jako jediná dcera je budu bez jediné stížnosti následovat. Už za pár krátkých týdnů mám nařízeno provést své úplně první zabití. Tento konkrétní zářez mi vyslouží oficiální loveckou licenci od Nejvyšší rady. Tenhle blížící se milník působí jako rozsudek smrti nad jakoukoli zbývající nadějí, kterou mám na útěk na vysokou školu. Jakmile vykonám to zabití a přijmu licenci, budu navždy uzamčena v lovecké frakci. Můj osud bude zpečetěn krví.

Už dřív jsem se pokoušela utéct. Můj otec má k dispozici neomezené zdroje. Ve své práci je vynikající. Kdykoli se pokusím zmizet, do několika dnů mě vypátrají a dotáhnou zpátky jako uprchlého vězně. Jsem uvězněná v nekonečném kruhu násilí a motelových pokojů.

Ale tentokrát mám pečlivý plán. Hromadím si hotovost, studuji slepá místa v trackovacích sítích rady a zařizuji si falešné identity. Mám to spočítané na chlup přesně a prostor pro chyby neexistuje. Pokud se mi během několika příštích týdnů podaří dotáhnout složité detaily k dokonalosti, možná se z téhle nadvlády vymaním. Potřebuji jen trochu víc času, abych si byla jistá, že je všechno bezchybné. Jinak skončím přesně v téhle posteli, udusená pod tíhou otcových těžkých očekávání.

Zoufale potřebuji fyzické vybití, abych zklidnila svou uhánějící mysl, a tak se vysoukám zpod tenké přikrývky. Protáhnu si ztuhlé údy a cítím slabou bolest ze včerejšího brutálního sparingu. Hodím na sebe černé legíny, tenkou sportovní podprsenku a ošoupané běžecké boty. Popadnu sluchátka z nočního stolku a vyrazím předními dveřmi do mrazivého deště, který padá v pět hodin ráno.

Do reproduktorů pustím naplno heavy metal. Agresivní kytary a křičící vokály rezonují s chaotickým stavem mé mysli a buší mi do bubínků, zatímco moje tenisky dopadají na mokrý asfalt tohoto zaostalého, bezejmenného zapadákova. Déšť mi nevadí. Udržuje mě v chladu. Potřebuji šok z mrazivé teploty, aby mě uzemnil. Než vyrazím, protáhnu si nohy na verandě. Dostat křeč v polovině běhu je noční můra, kterou v tuhle nekřesťanskou hodinu odmítám řešit.

Běžím svůj obvyklý vyčerpávající okruh. Proženu se kolem místní střední školy, zírám na rezavějící drátěný plot a prázdné tribuny a cítím záchvěv žárlivosti na teenagery, kteří si mohou stěžovat na domácí úkoly místo na taktiky přežití. Sleduji klikaté, blátivé břehy rozvodněné řeky. Nakonec si cestu zkrátím přes strašidelný hřbitov zahalený v mlze na okraji města, kde se s naučenou lehkostí vyhýbám zvětralým náhrobkům. Moje tělo je stvořené pro rány. Lovecká krev mě odlišuje od průměrné devatenáctileté dívky. Jsem dostatečně odolná, abych se ze střelného zranění vyléčila během několika dní. Je to hluboce vryto do mé DNA. A přesto si ti ubozí místní v těchto venkovských městečkách dovolují se na mě dívat, jako bych byla nějaká hříčka přírody.

Jen ať zírají. Normální lidé jsou k smrti vyděšení ze všeho, čemu nerozumí. Polovina z nich jsou odpadlíci ze střední, kteří lpí na svých patnácti vteřinách slávy z doby před deseti lety, a přesto mají pocit, že mají právo soudit mou tichou existenci.

Běh je mým jediným skutečným únikem. Mrazivý déšť spálí potlačený hněv, který hrozí, že mi exploduje v hrudi. Do prdele s maloměsty. Do prdele s jejich zaostalým myšlením. Zavrtím hlavou, abych ze sebe dostala tu frustraci, zrychlím tempo a nutím nohy k rychlejšímu pohybu. Pálení ve svalech působí jako voda na oheň a čistí mi hlavu přesně ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuji.

Moje rodina funguje pod palcem Nejvyšší rady. Ta stínová organizace zajišťuje, že jsou pokryty všechny naše materiální potřeby, a zahrnuje mě i mé bratry štědrým kapesným, abychom ho mohli utratit za cokoli, co chceme. Je to vymyšlené tak, aby nás to udrželo poslušné a zabránilo vzpouře mladší generace lovců. Pro mě jsou to špinavé krvavé peníze. Chtějí po nás, abychom riskovali životy ve tmě pro jejich prospěch, a dávají na naši poslušnost úhlednou cenovku.

Jsem mistrovsky vycvičená. Starší mě oslavují jako nejlepší lovkyni mého věku, i když se ani pořádně nesnažím. Mám bojové zkušenosti, které odpovídají šeptaným fámám. A přesto jsem stále neprovedla své první zabití.

Pro radu a mého otce je tohle váhání obrovský, rostoucí problém. Vrhá to špatné světlo na jméno Kincaidových. Kvůli tomu si o nás ostatní lovecké frakce šuškají za zády a uvažují, jestli není Donovanova dcera slabá nebo vadná. Tlačí mě k tomu, abych vrazila kůl do srdce nebo setla hlavu.

To, co nevědí, je, že se zabíjení už měsíce vyhýbám.

Kdykoli jsem na lovu sama, plížím se stíny v uličce nebo čistím opuštěnou budovu, zaženu tvory noci do kouta. Tasím zbraň a přitlačím je zády ke zdi. Vidím v jejich žhnoucích očích hrůzu, jak očekávají smrtelný úder Kincaidové. Ale v okamžiku, kdy si jsem jistá, že se nikdo jiný nedívá, skloním čepel. Ustoupím stranou a pustím je na svobodu. Upíři a stvoření, které nás nutí lovit, chtějí jen žít své životy v míru, přesně jako všichni ostatní. Ne všichni jsou to bezduchá monstra. Někteří z nich se jen snaží přežít další noc.

Když tak běžím sprintem neúprosným mrazivým deštěm a plíce mě pálí námahou, zpochybňuji rigidní morálku své rodiny a odkaz, který mám zdědit. Kdo z nich udělal rozhodnutí vyhladit celou rasu jen kvůli tomu, jak se narodili?