Pohled Lyry

Když se Roman najednou odtáhl od mé tváře, zalila mě drtivá vlna zklamání. Ta těžká, magnetická přitažlivost mezi námi praskla jako přetržený drát. Na rtech mu pohrával hluboce pobavený úšklebek, který z toho okamžiku setřel veškerou temnou intenzitu. Stála jsem jako přimrazená, s bradou stále zvednutou vzhůru, a pod jeho pronikavým pohledem jsem si připadala jako naprostý blázen.

"Co jsi čekala?" zeptal se. Jeho škádlivé, temné uchechtnutí okamžitě prohloubilo mé palčivé rozpaky.

"Vůbec nic jsem nečekala, Romane. Jen jsem na vteřinu ztratila rovnováhu." Vykoktala jsem ze sebe zběsilé, obranné popření, prakticky neschopná zformulovat souvislou větu. Udělala jsem rychlý krok vzad v zoufalé snaze vytvořit mezi našimi těly bezpečnou vzdálenost, než z mé zčervenalé tváře dokáže vyčíst zbývající touhu.

On jen znovu zrušil tu trýznivou vzdálenost mezi námi a pohyboval se s onou nenucenou, dravčí grácií. Těžká, maskulinní vůně jeho drahé kolínské obemkla mé smysly a znovu mi zpřeházela myšlenky. Zvedl svou velkou, ztvrdlou ruku a jemně, téměř s posvátnou úctou mi zastrčil zbloudilý pramen vlasů za ucho. Klouby prstů zavadil o mou teplou tvář a vyslal mi po páteři čerstvou ránu elektřiny.

"Vypadáš velmi krásně, Lyro," zamumlal.

Jeho něžný, nečekaný dotek ve mně znovu zažehl zoufalý plamínek naděje. Stála jsem naprosto nehybně, vstřebávala ten vzácný kompliment a přitom jsem nepokrytě obdivovala jeho zničujícím způsobem hezké rysy. Měl na sobě bezchybně střižený tmavý oblek, který objímal jeho široká ramena a úzký pas s dokonalostí šitou na míru. Ostře černá látka zdůrazňovala jeho smrtící grácii a nebezpečnou autoritu, kterou vzbuzoval, aniž by se o to musel snažit. Vypadal jako král podsvětí, zčásti děsivý a zčásti magnetický.

"Děkuji." Ta slova jsem ze sebe vydechla a můj hlas byl v tiché ložnici stěží slyšitelným šepotem.

Plynule mi nabídl rámě. Zasul jsem svou roztřesenou ruku do ohybu jeho lokte a nechala se jím vyvést z pokoje a dolů po velkolepém schodišti sídla k čekajícímu luxusnímu vozu.

Chůze přes rozlehlé pozemky sídla byla zahalena do těžkého, nabitého ticha. Chladný noční vzduch narážel do mých holých ramen, ale teplo vyzařující z Romanovy pevné postavy mě udržovalo v teple. Štěrk křupal pod jeho vyleštěnými koženými polobotkami a mými vysokými podpatky. Vpředu čekalo elegantní, luxusní auto vyrobené na zakázku, jehož motor ve tmě tiše předl.

Jak jsme se k vozidlu blížili, myšlenky mi letěly hlavou. Vzpomínka na zkrvavenou chodbu nahoře mě krutě hlodala ve svědomí. Roman před pouhou hodinou holýma rukama téměř zničil ženu, a přesto teď kráčel ruku v ruce se mnou, ztělesnění klidného, vyrovnaného bohatství. Má palčivá zvědavost a přetrvávající strach nakonec nad mým křehkým zdravým rozumem zvítězily. Slova mi bublala v krku a dožadovala se vyslovení dřív, než ztratím odvahu.

"Co jsi udělal Petře?" vyhrkla jsem do tichého nočního vzduchu.

Jeho klidná, mírná fasáda v mžiku zmizela. Pustil mou paži a postavil mezi nás mrazivou vzdálenost. Škádlivé teplo, které mu předtím přetrvávalo v očích, bylo nahrazeno chladným, odměřeným a naprosto smrtícím pohledem, z něhož mi krev ztuhla v žilách.

"Neptej se mě na hloupé otázky, Lyro. Nemáš na to právo." Osekl mě a jeho hlas klesl do nebezpečného zavrčení, které vibrovalo potlačovanou zuřivostí.

Srdce se mi okamžitě propadlo až do žaludku. Hruď mi zaplavila hořká lítost nad tím, že jsem otevřela pusu a zničila ten křehký, vzácný mír mezi námi. Překročila jsem hranici a zapomněla, že muž, který stojí po mém boku, je nemilosrdný mafiánský boss, a ne jen pohledný miliardář, který hraje svou roli. Polkla jsem knedlík v krku, jednou jsem přikývla a odvrátila pohled na temný chodník.

Dusivé, ledové napětí vyplnilo každý centimetr cesty v autě. Přepážka mezi námi a řidičem byla pevně vytažená a uzavírala nás v soukromém trezoru dusivého ticha. Neonová světla města se míhala za tónovanými okny a vrhala krátké, rytmické stíny přes Romanův tvrdý, neúprosný profil. Zíral přímo před sebe, čelist pevně zaťatou a ignoroval mě. Zmenšila jsem se v měkkém koženém sedadle a tiskla se co nejblíže ke dveřím. Ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo. Soustředila jsem se pouze na své mělké dýchání, vyděšená, že by i pouhé povzdechnutí mohlo znovu spustit jeho prchlivou povahu.

V polovině cesty k místu konání se to tíživé ticho konečně prolomilo. Roman najednou sáhl do kapsy saka. Vytáhl malou sametovou krabičku a podržel ji ve své velké dlani. Když odklopil víčko, odhalil dechberoucí, masivní diamantový prsten z růžového zlata. Těžký kámen zachytil slabé světlo míjejících pouličních lamp a vrhl po temném interiéru luxusního vozu rozlámané duhy.

"Nasaď si ho na prst," nařídil tiše. Jeho intenzivní modré oči se pevně zamkly s mými a vyzývaly mě k zaváhání.

Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, když jsem natáhla ruku a ten velkolepý šperk si vzala. Stiskla jsem chladný kov mezi palcem a ukazováčkem a nasunula si ho na prsteníček levé ruky. Samotná váha diamantu působila jako fyzická kotva, která mě táhla hlouběji do jeho nebezpečného světa. Zírala jsem na ten složitě zpracovaný kroužek z růžového zlata a bezchybný, oslepující brus centrálního kamene. Okamžitě mě ohromila jeho nesmírná a zjevná finanční hodnota. Tento jediný šperk pravděpodobně stál víc, než bych mohla vydělat za celý život. Tiše jsem přísahala, že ten těžký kámen budu chránit i vlastním životem, protože jsem věděla, že Roman by mě strašlivě potrestal, kdybych někdy ztratila něco tak zásadního pro náš podvod.

Auto nakonec zpomalilo a zastavilo před rušným, velkolepým hotelem. Obsluha spěchala otevřít dveře nekonečné řadě exotických sportovních vozů a obrněných SUV. U vchodu panovala chaotická symfonie blesků fotoaparátů, luxusních večerních rób a ostrých smokingů.

Natáhla jsem se po klice s dychtivostí uniknout z toho dusivého napětí na zadním sedadle.

"Počkej tady." Roman tento rozkaz pronesl tónem, který neponechával žádný prostor pro argumenty.

Stáhla jsem ruku a poslušně čekala. Roman vystoupil z auta a s plynulou, procvičenou lehkostí si zapnul sako. Obešel zadní část vozidla, aby mi osobně otevřel dveře. Záblesky vzdálených fotoaparátů zachytily ostré linie jeho tváře, když mi nabídl svou silnou, ztvrdlou ruku, aby mi pomohl vystoupit. Vložila jsem dlaň do jeho a nechala se jím vytáhnout z nízkého sedadla.

Překvapivě se naklonil a vtiskl mi uklidňující, něžný a dlouhý polibek na čelo. Dotek jeho teplých rtů na mé kůži mě zaskočil. Když majetnicky obmotal svou těžkou paži pevně kolem mého zúženého pasu, mým tělem se divoce rozběhlo neúprosné mravenčení. Na kratičkou vteřinu působilo toto gesto trýznivě opravdově. Díky ochranné váze jeho paže jsem se uprostřed těch dravčích pohledů okolních mafiánských bossů a členů smetánky cítila v bezpečí.

Ale své stoupající emoce jsem rychle a silou vrátila zpátky na zem. Kousla jsem se do vnitřní strany tváře a nechala ostré bodnutí, aby mě vytrhlo zpět do reality.

*Je to jen na oko,* připomněla jsem si v duchu. *Tohle je celé jen promyšlené divadlo, aby náš falešný vztah připadal těm vlkům skutečný.*

Zhluboka a klidně jsem se nadechla a přizpůsobila se jeho sebevědomému kroku. Kráčela jsem s ním do bezchybně elegantní, rušné hotelové haly. Masivní křišťálové lustry vrhaly na opulentní místnost zlatavou záři. Vzduch bzučel tichými, nebezpečnými rozhovory a cinkáním sklenek se šampaňským. Číšníci v nedotčeně bílých kabátech kličkovali mořem nejnebezpečnějších a nejelitnějších hostů z celého města. Jakmile Roman vstoupil, každá hlava se otočila. Davem se prohnal šepot a ostré, vypočítavé oči střelily k masivnímu diamantu z růžového zlata, který spočíval na mé levé ruce.

Roman ty zírající přihlížející ignoroval. Sebevědomě mě vedl přímo skrz rozestupující se dav a směřoval nás k soukromé, vyvýšené části haly, kde postával starší pár a vládl svému okolí.

Když jsme se přiblížili, poznala jsem ve tváři staršího muže genetickou podobnost. To byl Romanův otec. Byl to nesmírně impozantní muž, ze kterého vyzařovala syrová autorita a generační bohatství. Na sobě měl půlnočně modrý smoking, který mluvil o starých penězích a tiché smrtonosnosti. Jeho ostrý pohled po mně přelétl a ve zlomku vteřiny spočítal mou hodnotu. Vedle něj stála Romanova matka. Měla výjimečně elegantní, vřelou tvář, tmavé vlasy vyčesané do sofistikovaného účesu a na krku se jí třpytily diamanty.

Roman se upřímně usmál a pustil ruku z mého pasu jen na tak dlouho, aby svou matku krátce objal. Pak natočil tělo, aby mě jim představil. "Ahoj mami a tati. Tohle je Lyra, o které jsem vám říkal."

Žaludek se mi stáhl do bolestivých uzlů. Připravila jsem se na zdrcující soud vyšší společnosti. Očekávala jsem úšklebky, chabě skrývané urážky a chladná odmítnutí. Tito lidé vládli kriminálnímu podsvětí; měli všechny důvody dívat se na někoho zvenčí, jako jsem já, spatra.

Vzdor všem mým nervózním, vyděšeným očekáváním, že mě vyšší společnost odmítne, mě jeho otec pozdravil s překvapivě zářivým úsměvem. Natáhl ruku a já ji přijala. Oplatil mi mimořádně vřelým, pevným stiskem ruky, který postrádal jakékoli zastrašování, jež jsem předvídala.

"Je mi potěšením se s tebou konečně setkat, Lyro. Vítej v rodině." Otec promluvil sytým, velitelským barytonem, který zrcadlil moc jeho syna, přesto v sobě skrýval nečekanou laskavost.

Ale byla to jeho matka, kdo mě naprosto a dokonale zaskočil. Okamžitě předstoupila, vynechala jakékoli formální podání ruky a vtáhla mé ztuhlé tělo do vroucího, upřímně milujícího objetí. Vůně drahého jasmínového parfému a teplé vanilky mě zahalila a rozpustila můj obranný postoj.

"Konečně tě poznávám. Jsi ještě krásnější, než jak tě Rome popisoval. Nemůžu uvěřit, že se mu opravdu podařilo sbalit někoho, jako jsi ty." Vrněla nadšeně a v očích jí jiskřila autentická radost, když se odtáhla, i když ruce nechala láskyplně ležet na mých odhalených ramenou.

Při jejích laskavých slovech se mi do tváří nahrnula vlna horka. Děsivá monstra, která jsem si vytvořila ve své hlavě, se rozplynula v realitu rodiny, jež mě jednoduše ráda přivítala. Vzhlédla jsem k Romanovi, který výměnu sledoval s jemným, potěšeným výrazem, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla.

"Prostě se musíme pořádně poznat. Musíš se k nám brzy připojit na pořádnou, soukromou rodinnou večeři. Jen my čtyři, daleko od všeho toho šílenství." Trvala na svém matka nadšeně a stiskla mi ruce s mateřskou vřelostí.

Usmála jsem se na ni, výraz konečně dosáhl až do mých očí, nezatížen strachem ani přetvářkou.

"Kdo jsem já, abych řekla ne?" odpověděla jsem tiše.

Vydechla jsem masivní, skrytý povzdech naprosté úlevy. Mé nejhlubší obavy byly zcela nepodložené a ona mě přijímala přesně takovou, jaká jsem. V tomto nebezpečném doupěti elitních predátorů jsem nečekaně objevila ostrůvek opravdové rodinné vřelosti.