Romanův pohled

Dvě hodiny.

Uplynulo sto dvacet minut trýznivé bolesti a strachu z neznámého.

Celou tu dobu jsem stál za dveřmi a pořád jsem od nich neslyšel ani slovo.

Posadil jsem se na židli, kterou mi přinesli, sepnul ruce a trpělivě čekal přede dveřmi, svaly jsem měl napjaté a tělo strnulé.

Dusil jsem se a nemohl jsem pořádně dýchat. Měl jsem pocit, jako by se stěny matně osvětlené