Thalia

Nastříkám čisticí prostředek s umělou citronovou vůní na ulepenou dřevěnou desku stolu v rohu a ráznými krouživými pohyby ji začnu drhnout. Ostrá vůně umělých citrusů svádí předem prohraný boj s těžkým, mastným pachem jehněčího a hovězího masa opékaného na rožni, který se drží v zadní části Řeckého přístavu. Je to hutná, kořeněná vůně, jež mi ulpívá ve vlasech a na oblečení, co si pamatuji, trvalá připomínka každodenního boje mé rodiny o přežití v této části Brooklynu. Ať si vydrhnu kůži nebo umyju vlasy sebevíckrát, těžká vůně gyrosu a praženého koření zůstává, jako by byla vetkaná přímo do mé pokožky.

Špinavé papírové talíře, použité ubrousky a prázdné plastové kelímky hodím do velkého černého odpadkového koše a pak zkontroluji kulaté hodiny visící na stěně potřísněné mastnotou. Černé ručičky neúprosně postupují a vysmívají se mé úzkosti.

„Tati, přesně za třicet minut musím odejít na hodinu informatiky,“ řeknu a cestou k přednímu pultu si rozvazuji zástěru. „Ještě musím vyběhnout nahoru do našeho bytu a převléct se z pracovního oblečení.“

Otec si povzdechne, těžce a hluboce, až se zdá, že se mu hubená hruď zachvěje. Zvedne se z dřevěné stoličky za pokladnou, ramena shrbená pod vybledlou flanelovou košilí. Celý je schoulený, jako by jeho tělo neslo tíhu stovek starostí.

„Já vím, srdíčko moje. Já vím,“ odpoví a roztřesenou rukou si promne spánek. „Ale maminka je pořád ve sklepě a dělá inventuru. Měla skončit už před hodinou a převzít pult. Nemohla bys prosím ještě chvilku počkat? Kdyby se sem nahrnuli zákazníci, sám kuchyň i pokladnu nezvládnu.“

Podívám se na něj a při pohledu na jeho unavenou tvář mě zabolí u srdce. Od chvíle, kdy jsme před dvěma trýznivými lety přišli o mého staršího bratra Nikolase, zestárl táta o deset let. Jasná jiskra v jeho tmavých očích zmizela a nahradil ji trvalý závoj vyčerpání a žalu. Tvář mu brázdí hluboké vrásky, které jako by stahovaly všechny jeho rysy dolů, a vlasy mu zešedivěly. Vypadá tak křehce, že by ho mohl porazit jediný poryv větru. Nedokážu mu přidat další starosti, a tak rychle přikývnu a přinutím se k povzbudivému úsměvu.

„To je v pořádku, tati,“ ujistím ho. „Počkám. Až maminka přijde nahoru, poběžím dost rychle, abych ten čas dohnala.“

Vrátím se ke stolům, seberu další hromadu odpadků a vysypu ji do koše. Večerní kurzy na komunitní vysoké škole jsou mým jediným únikem, malým okénkem do budoucnosti, v níž bych mohla psát programy místo utírání mastných stolů a mytí nádobí. Rodina je ale na prvním místě. Vždycky byla. Zametala bych tuhle podlahu, dokud by mi ruce nekrvácely, kdybych mu tím mohla život alespoň nepatrně usnadnit.

Náhle zacinká malý mosazný zvonek nade dveřmi. Obvykle ten zvuk vítáme jako znamení, že přichází zákazník, ale dnes večer zazní těžce a zlověstně, až se mi sevře žaludek.

Znehybním a prsty sevřu okraj odpadkového koše.

Dveřmi vejde Carmine Rossetti. Je to ramenatý muž, jehož mohutná postava je nacpaná do drahého šedého obleku, který nijak neskrývá násilnickou surovost, jež z něj vyzařuje. Má tlustý krk, zjizvenou čelist a na tváři věčný posměšný úšklebek. Je to mafiánský vymahač, který drží celou naši rodinu pod krutou nadvládou od chvíle, kdy rodiče poprvé přijeli do Ameriky.

Za ním se do úzké restaurace protáhnou dva jeho hromotlučtí společníci a zablokují východ. Jsou jako hradby svalů a malý prostor si prohlížejí s chladnou lhostejností. Po kůži se mi rozlije ledový chlad a zježí mi chloupky na pažích.

Carmine dojde k pultu a udeří do něj těžkou dlaní. Hlasité plesknutí rozechvěje skleněnou vitrínu.

„Stevie! To tu máš dneska večer celý podnik pro sebe, nebo co?“

Vidím, jak sebou otec trhne. Ve skutečnosti se jmenuje Stavros a vždycky nesnášel, když mu zákazníci říkali Stav. Carmine mu však zásadně říká Stevie, záměrně tím dává najevo svou převahu a připomíná otci, kam patří.

„Ne, Carmine, já mám…“ začne otec, ale hlas mu selže.

V panice se ohlédne ke stolům, u nichž stojím. Je to chyba trvající zlomek vteřiny, ale stačí to. Jako šelmy, které zachytily pach kořisti, Carmine i jeho dva hrdlořezové okamžitě otočí hlavy ke mně.

Carmine odstoupí od pultu a vydá se úzkou uličkou mezi stoly. Kráčí pomalu, se sebejistotou dravce, ze které se mi obrací žaludek. „No podívejme se. Mělo mě napadnout, že tu malá Lia bude. V té zástěře ti to vážně sluší, holčičko.“

Přitáhnu si černou polyesterovou zástěru pevněji kolem pasu a snažím se vypadat co nejmenší. Přinutím se nasadit strnulý, falešný úsměv určený zákazníkům a doufám, že si jen koupí jídlo a odejdou.

Jeden z hrdlořezů za ním se ušklíbne a očima sleduje linii mé klíční kosti. „Té to sluší vždycky.“

Druhý se oplzle uchechtne. „Vsadím se, že ještě líp by vypadala, kdyby na sobě neměla nic než tu zástěru.“

Tváře mi hoří ponížením. Sklopím oči k obnošeným teniskám a snažím se jejich hlasy nevnímat. Přes celou místnost zachytím otcův pohled. V jeho tmavých očích je ryzí, bezmocné utrpení. Chce přeskočit pult a ty muže roztrhat na kusy, ale nemůže. Všichni víme, co se stane, když se někdo postaví rodině Rossettiových. Následky jsou krvavé, konečné a rychlé. Abych ochránila rodiče, musím to vydržet. Musím je nechat, aby se mnou zacházeli jako s kusem masa.

Otočím se k nim zády a předstírám, že rovnám lahve dováženého řeckého olivového oleje v polici na stěně. Když upravuji skleněné láhve, třesou se mi ruce. Snažím se soustředit na cokoli jiného než na zvuk jejich těžkých kroků, které se blíží.

Na zadku mě náhle ostře zaštípe. Jeden z hrdlořezů přistoupil těsně za mě a plácl mě přes něj.

Z hrdla mi bezděčně unikne vysoký výkřik překvapení. Prudce se otočím, zády narazím do police a rukama si zakryju hruď.

Carmine se drsně, skřípavě rozesměje. „Máš doma pořádnou křiklounku, Stevie! Ale s těma kozama, co má vystrčený až k bradě, a tou tlustou prdelí, kterou vrtí při každým kroku, jsi to nejspíš už věděl. Vsadím se, že baví celý okolí už pěkně dlouho.“

V koutcích očí mě pálí horké slzy. Otočím se a uteču do úzkých uliček malé prodejní části restaurace, kde se schovám za vysokými regály s konzervovanými rajčaty a kořením. Opřu se o kovový regál, prudce oddechuji a ze všech sil se snažím nerozvzlykat nahlas. Vím, jak se na mě lidé dívají. Jsem malá, zdědila jsem drobnou postavu po mamince, ale také výrazné křivky žen z otcovy strany. Dokonce i ve volném tričku, těsné sportovní podprsence a vytahaných teplácích přitahuje mé tělo pozornost, o kterou nestojím. Carmine a jeho banda jsou však jediní, kdo jsou natolik krutí, aby na mě sahali přímo před mým otcem.

Z přední části podniku slyším, jak si Carmine objednává velké množství jídla. Otec pracuje rychle a při balení objednávky se mu třesou ruce. Po napjatých deseti minutách jim podá tašky s jídlem.

Carmine zaklepe klouby prstů na dřevěný pult. „Máš to tu moc pěkný, Stevie. Byla by vážně škoda, kdyby se tomu něco stalo.“

Hrdlořezové se chechtají jako šílenci a následují svého šéfa z restaurace. Mosazný zvonek za nimi zacinká.

Zhluboka se roztřeseně nadechnu, otřu si slzy z tváří a vyjdu zpoza regálů. Ve vzduchu stále visí pach jejich laciné kolínské a zažraného cigaretového kouře.

„Je mi to tak líto, Lio,“ zašeptá otec. Natáhne ke mně přes pult ruce, ve tváři bledý a zkřivený studem.

Přistoupím k němu a vložím ruce do jeho dlaní. Pravou ruku má mohutnou, silnou a pokrytou hrubými mozoly po celoživotním krájení masa na gyros a drhnutí kovových grilů. Ale levou… Stisknu ji a přivítá mě známý, nepřirozený tlak pouhého palce a ukazováčku.

Vzpomínka mě zasáhne jako skutečná rána. Když jsem chodila na střední školu, otec se poprvé opozdil s výpalným. Carmine přišel do restaurace, usmíval se a tvrdil, že bude milosrdný, protože je to naše první chyba. Místo aby restauraci vypálil, přitiskl otcovu levou ruku k pracovnímu stolu a těžkým sekáčkem na maso mu usekl prostředníček, prsteníček a malíček.

Sevřu tu ruku pevněji a cítím tupé, zjizvené pahýly chybějících prstů. Je to trvalá, krutá připomínka toho, čeho jsou ty zrůdy schopné.

„Já vím, tati,“ řeknu tiše a snažím se, aby se mi netřásl hlas. „Nemůžeš proti nim nic dělat.“

Pohlédne ke skleněným dveřím, aby se ujistil, že je ulice prázdná, a pak se nakloní přes pult. Ztiší hlas do napjatého, panického šepotu.

„Je to horší než obvykle, srdíčko moje. Právě zvýšil výpalné a já nevím, jestli na to máme peníze.“

Krev mi tuhne v žilách. Otočím hlavu ke kalendáři, který visí na stěně za ním. Nadcházející neděle je zakroužkovaná tlustou červenou fixou.

„Máme jen pět dní,“ zašeptám a tíha skutečnosti se mi usadí na hrudi jako olovo. Pět dní na sehnání tisíců dolarů, jinak se Carmine vrátí a vezme nám něco mnohem cennějšího než tři prsty. Mohl by nám vzít restauraci. Nebo by mohl vzít otci život.

*

Když utíkám po popraskaných brooklynských chodnících směrem ke komunitní vysoké škole, studený podzimní vzduch mě štípe do tváří. Neměla jsem čas se ani převléknout z pracovního oblečení. Jen jsem shodila zástěru postříkanou mastnotou, popadla tašku a rozběhla se.

Proklouznu těžkými zadními dveřmi do posluchárny a snažím se nadělat co nejméně hluku. Mám deset minut zpoždění. Profesor Alden se na zlomek vteřiny odmlčí a spočine na mně zklamaným pohledem, ale přede všemi mě nenapomene. Rychle vklouznu do prázdné lavice v zadní řadě, vytáhnu z batohu notebook a otevřu ho.

Obrazovka se rozzáří a objeví se na ní prezentace o pokročilém HTML. Snažím se přinutit mozek, aby se soustředil na programový kód. Právě učení HTML, díky němuž jsem vytvořila webové stránky pro Řecký přístav, ve mně probudilo lásku k informatice. Dnes večer jsou však písmena a závorky na tabuli jen rozmazanými skvrnami. Myšlenkami se stále vracím k červenému kruhu v otcově kalendáři.

Z řady přímo přede mnou zaslechnu šepot. „Dobře, ale nesmíš to nikomu říct.“

Zamrkám a podívám se na dvě dívky sedící přede mnou. Brunetka s luxusní kabelkou se naklání k rusovlásce.

Přisune se k ní ještě blíž. Mluví tiše, ale její ostrý hlas ke mně doléhá přes tlumený šum posluchárny. „Slyšela jsem naprosto šílenou věc o jednom luxusním klubu na Staten Islandu, který se jmenuje Lussuria. Tuhle sobotu pořádají dražbu panenství. Některé holky si prý za jedinou noc vydělají desítky tisíc dolarů jen tím, že prodají svoje panenství nějakému boháči, který je ochotný za ně zaplatit.“

Rusovláska zalapá po dechu a zakryje si ústa rukou. „To myslíš vážně? To zní šíleně. Je to vůbec legální?“

Brunetka pokrčí rameny. „V takových soukromých klubech je legální cokoli, když máš dost peněz. Chodí tam bohatí muži. Nosí masky, takže je všechno anonymní. Přihazují na dívky, jako by kupovali umělecká díla. Potkala jsem jednu, která to udělala minulý rok. Za jedinou noc splatila všechny svoje dluhy. Je to každoroční událost a další se koná tuhle sobotu.“

Srdce mi spadne až do žaludku.

Dražba panenství.

Od druhého stupně základní školy jsem s nikým ani nechodila. Mezi pomáháním rodičům v restauraci a snahou udržet rodinu nad vodou poté, co můj bratr Nikolas zmizel, jsem na vztah nikdy neměla čas ani sílu. Nejsem typ dívky, která má nezávazný sex. Vždycky jsem si myslela, že moje poprvé bude s někým, koho budu milovat, s někým, vedle koho se budu cítit v bezpečí.

Bezpečí je však luxus, který si moje rodina nemůže dovolit.

Otec má pět dní na to, aby zaplatil Carmineu Rossettimu.

Sobota je přesně za čtyři dny.

Jestli ty peníze neseženeme, Carmine mého otce zničí. Naše rodina už přišla o mého staršího bratra. Otec už přišel o tři prsty. Nemohu dopustit, aby přišli ještě o něco dalšího.

Popadnu propisku a roztřesenou rukou si na okraj sešitu napíšu jméno klubu. *Lussuria. Staten Island. Sobota.*

Myšlenky se mi divoce rozběhnou a úplně přehluší profesorův hlas. V duchu začnu procházet oblečení, které mi visí v malé skříni doma, a hledám něco těsného, něco odhalujícího, něco, co přiměje muže přihazovat vysoké částky. Prodám své tělo, abych zachránila otce, a nemohu si dovolit neuspět.