Thalia

Rychle uhýbám z cesty panu a paní Behrakisovým, když si oblékají kabáty. Usmějí se na mě a zanechají za sebou na laminátovém stole zbytky svého obvyklého středečního oběda. Oplatím jim zářivý, nacvičený úsměv a čekám, až se za nimi zavřou prosklené vchodové dveře, než vykročím vpřed. Ze zástěry vytáhnu vlhký hadr a setřu roztroušené drobky. Zvednu jejich štědré dýško, složím nové, šustivé bankovky a nenápadně si peníze strčím do kapsy.

Zašustění bankovek v kapse mi připadá jako těžká kotva. Neřekla jsem mámě ani Babovi o aukci panenství. Vím s naprostou jistotou, že kdyby to zjistili, fyzicky by mi v tom zabránili. Zamkli by mě v mé ložnici a zahodili klíč, než by mě nechali prodat mé tělo. Ale stravuje mě palčivá, zoufalá touha konečně přispět a zachránit tuto rodinu. Lhůta se na nás řítí jako utržený nákladní vlak. Máme u Carmina Rossettiho obrovský dluh a mému otci dochází čas. Baba už kvůli té zrůdě přišel o tři prsty. Odmítám dopustit, aby přišel i o život. Prodat své panenství místnosti plné maskovaných, bohatých mužů v klubu Lussuria je jedinou schůdnou možností, která zbývá k získání hotovosti, kterou tolik potřebujeme. Musím to temné tajemství udržet ve skrytu, abych je ochránila.

Najednou zacinká malý mosazný zvonek nad vchodovými dveřmi.

Dech se mi prudce zasekne v krku. Ztuhnu uprostřed jídelny s vlhkým hadrem sevřeným v pěsti. Muž, který právě vchází do restaurace, vypadá, jako by vystoupil přímo z nějakého filmového mistrovského díla. Zašlé, mastnotou potřísněné zdi našeho rodinného bistra se okamžitě zdají být příliš malé na to, aby ho pojaly. Má na sobě nažehlený, bezchybně ušitý černý oblek, který vytváří ohromující siluetu. Látka splývá přes široká ramena a úzký pas a naznačuje nebezpečnou, spoutanou sílu skrývající se pod ní. Odpovídající černá košile je u límečku rozepnutá jen natolik, aby odhalila dráždivý pohled na opálenou, svalnatou kůži.

Jeho tvář je brutální umělecké dílo. Teplá, zlatavá kůže je napjatá přes ostře řezané lícní kosti a pevnou hranatou čelist. Jeho oči jsou tmavé jako půlnoční obloha, hluboké a bezedné. Přejíždějí po místnosti s intenzitou, která okamžitě ovládne veškerou pozornost v prostoru. Jediným prvkem, který zjemňuje jeho smrtící ostré rysy, jsou jeho tmavé, kudrnaté vlasy. Husté kudrliny mu jen mírně padají do čela a zlehka se dotýkají těch uhrančivých očí.

Všimne si mě, jak stojím zkoprnělá u prázdného boxu. Koutku jeho úst se dotkne pomalý, samolibý úšklebek, při kterém se zablesknou dokonalé bílé zuby.

Aniž by řekl jediné slovo, přejde rázným krokem po odřené linoleové podlaze. Posadí se k pultu přímo u výlohy a pohybuje se s dravčí ladností divoké šelmy.

Než stihnu udělat byť jen krok vpřed, abych ho přivítala, zpoza pultu vystřelí mámina ruka. Její prsty se mi s drtivou silou sevřou kolem zápěstí. Zběsile mě táhne dozadu, hluboko do bezpečí dusné kuchyně.

Klopýtnu skrz dvoukřídlé lítačky. „Mámo, co to děláš? Máme zákazníka.“

Pustí mou paži v okamžiku, kdy se těžké dřevěné dveře s bouchnutím zavřou a odříznou nám výhled do jídelny. Oči má doširoka rozevřené čirou hrůzou. Odsune si z očí několik vlhkých pramenů šedivějících vlasů a hruď se jí prudce zvedá, když na mě zírá.

„Víš, kdo je ten muž?“ zašeptá máma horečně.

Třu si pálící zápěstí. „Ne, mámo. Kdo to je?“

„To je Valerio Marchetti. Je to nelítostný šéf gangu Staten Island Vipers. A v naší restauraci nemá co dělat,“ varuje mě máma a hlas se jí třese nezměrným strachem.

Baba okamžitě ustoupí od syčícího grilu. Jeho tvář se stáhne hlubokými obavami, v ruce drží zapomenutou mastnou obracečku. Vůně opékaného jehněčího a nakrájené cibule plní stísněný prostor, ale obvyklá útulnost kuchyně je pryč.

„Rodina Rossettiů a Staten Island Vipers jsou už roky zablokovaní v krvavé válce. Přináší s sebou smrt. Obě hned teď běžte nahoru do bezpečí,“ přikazuje Baba přísně a ukazuje obracečkou k zadnímu schodišti.

Máma mě znovu popadne za ruku a snaží se mě táhnout ke schodům.

Vyrvu jí svou ruku ze sevření. Přistoupím k lítačkám a vykouknu ven přes malé čtvercové okénko.

Valerio Marchetti sedí tiše u pultu. Poklepává dlouhými, elegantními prsty o laminátový povrch a dívá se ven výlohou. Nevypadá ani trochu jako ten odpudivý Carmine Rossetti. Nemá tu umaštěnou, nemytou suverenitu těch gaunerů, kteří sem chodí terorizovat mého otce. Vypadá klidně, dokonale upraveně a naprosto uhlazeně. Pevně věřím, že moji traumatizovaní rodiče přehnaně reagují na jeho pouhou přítomnost.

„Pokud se snaží dělat problémy, nebude jich mnohem méně, když tam prostě půjdu a obsloužím ho?“ namítnu a ohlédnu se na otce.

Baba se hluboce zamračí a vrásky kolem úst mu ztvrdnou. Máma si lomí rukama v zástěře a její modré oči se plní slzami paniky.

Ani jeden z nich mi nenabízí logický důvod, proč bych se měla skrývat. Tvrdohlavě si vytáhnu z kapsy u zástěry zelený objednávkový blok a propisku. Rozrazím lítačky a nakráčím rovnou zpátky k přednímu pultu, abych se s tímto nechvalně známým mafiánským bossem setkala tváří v tvář.

Uhladím si zástěru a nutím své srdce, aby mi přestalo bušit do žeber.

„Dobrý den, vítejte v The Greek Haven. Co vám mohu dnes nabídnout?“ pronesu zdvořilý pozdrav a snažím se udržet klidný hlas.

Valerio nakloní hlavu a blýskne úsměvem, při kterém mé srdce nečekaně a zrádně vynechá úder. Čistý magnetismus, který z něj vyzařuje, je zblízka až dusivý.

„Slyšel jsem, že je tenhle podnik vyhlášený svým gyrosem. Doporučila byste mi ho?“ zeptá se Valerio nenuceně.

Horkost mi vyletí na krk a rozkvete mi na tvářích. „Nemyslím si, že je spravedlivé ptát se zrovna mě.“

Natočí trup a opře se loktem o ošoupaný pult, aby se mi podíval přímo do očí.

„Jakto?“ vyzve mě Valerio.

„Jsem dcera majitele. Z toho přirozeně plyne, že jsem zaujatá,“ přiznám hravě a pevně sevřu propisku.

Jeho intenzivní, temný pohled viditelně zjemní. Těžce se opře o ošoupaný pult a zmenší tak vzdálenost mezi námi.

„Myslím, že to z vás dělá naprosto ideální osobu, které se zeptat. Já bych doporučil lasagne své nonny víc než jakékoliv jiné na světě, ale to proto, že vždycky chutnají jako nedělní odpoledne v její kuchyni. Bývala nakloněná nad hrncem s omáčkou marinara a míchala v rytmu desek, které si přivezla ze Staré vlasti. Kdybych se na vaše jídlo zeptal někoho jiného, jen by řekl, že je to dobrý gyros. Já chci vědět, jak přesně chutná vám.“ Jeho hlas je temné, hedvábné předení, které obemkne mé smysly.

Jsem naprosto lapena temnou, gravitační přitažlivostí jeho uhrančivých očí. Zdá se, že bistro kolem nás bledne a zůstává jen hypnotická kadence jeho hlasu. Polevím v ostražitosti a otevřu se tomuto nebezpečnému cizinci.

„Chutná jako pozdní noci poté, co bezpečně zavřeme podnik. Když jsem byla mladší, zůstat vzhůru až do zavíračky byla zvláštní odměna. Máma posbírala dostatek zbylých surovin, aby si každý mohl dát ještě jeden poslední gyros. Baba vyprávěl ten samý příběh o tom, jak málem nestihli loď do Ameriky, protože máma trvala na tom, že si dají ještě jeden poslední gyros v Athénách. A můj starší bratr Nikolas vždycky snesl dolů tuhle rozbitou deskovou hru, kterou našel na bleším trhu. Chyběla v ní polovina figurek, takže pokaždé, když jsme hráli, vymyslel úplně nová, absurdní pravidla.“ Vyprávím tu vzácnou, hořkosladkou vzpomínku a slova ze mě plynou úplně sama.

„A co jste dělala vy?“ pobídne mě tiše Valerio.

„Smála jsem se. Smáli jsme se, až nám tekly slzy,“ zašeptám a v krku se mi vytvoří těžký knedlík.

Je hluboce bolestné vyslovit tu vzpomínku nahlas. Upřímný smích z této rodiny zcela vymizel od doby, kdy se Nikolas před dvěma lety vypařil do neznáma. Nikdy jsme nenašli jeho tělo. Jen jsme pohřbili prázdnou schránku a utopili se v našem žalu.

Valerio sleduje mou tvář a čte v mém výrazu syrový smutek. Opře se zpátky a prolomí tak tu intenzivní bublinu vzpomínek, která nás obklopuje.

„Tak to je jasné. Dám si jeden gyros. A černou kávu,“ objedná tiše Valerio.

Klopýtnu dozadu a vytrhnu se z transu, do kterého mě uvrhl. Rychle si zapíšu jeho objednávku a spěchám pryč od pultu s divoce bušícím srdcem.

Když se konečně vrátím do kuchyně, moji zoufale rozrušení rodiče stojí přímo za dveřmi. Dožadují se vědět, co přesně se odehrálo, hned jak vejdu dovnitř.

„Tak? Co říkal? Byl naštvaný? Vyhrožoval ti?“ vyzvídá máma a popadne mě za ramena.

Povzdechnu si a jemně odstrčím její ruce. Připnu zelený lístek na kovový karusel s objednávkami nad grilem.

„Byl milý. Chce jen gyros a černou kávu,“ snažím se je uklidnit.

Baba prudce zavrtí hlavou. Agresivně bodne kovovými kleštěmi do kusu jehněčího na grilu.

„Milý neznamená vůbec nic, *kardia mou*. Slyšel jsem o Valeriovi věci. Nebezpečné věci,“ varuje mě Baba pochmurným hlasem.

Opřu se bokem o nerezový přípravný stůl. „Jaké věci, Babo? Nemůžeš něco tajemně naznačit a pak prostě zmlknout.“

„Má pravdu, Stavrosi. Řekni nám to,“ souhlasí máma a stoupne si vedle mě.

Baba si těžce povzdechne a nespouští oči ze syčícího masa.

„Slyšel jsem, že se mezi Valeriem a Rossettim schyluje k obrovské válce o území. Nechtěl jsem nic říkat, protože jsem doufal, že jsou to jen pouliční drby. Ale pokud jsou tyhle násilné zvěsti pravdivé, stane se z téhle čtvrti válečná zóna. Snažím se zoufale vymyslet plán, jak tebe a mámu poslat daleko pryč, zpět do Parikie v Řecku. Tam budete v bezpečí,“ prohlašuje Baba.

Žaludek se mi propadne až do pat. Z plic mi to vyrazí dech.

„Do Parikie? Zpátky do Řecka? Nemůžeme opustit náš domov,“ namítám a nemůžu tomu uvěřit.

„Je to opravdu tak vážné?“ ptá se máma a z tváře se jí vytrácí barva.

Baba se k nám otočí a jeho tmavé oči jsou plné hluboké, mučivé bolesti. „Možná je, Ledo. A já prostě odmítám riskovat.“

Těžké, nevyřčené trauma z Nikolasova nevysvětleného zmizení dusivě visí v horkém vzduchu kuchyně. Baba je k smrti vyděšený. Nesnese pomyšlení, že by ztratil další dítě kvůli násilí v mafiánských ulicích New Yorku.

Otočím hlavu a podívám se malým kuchyňským okénkem na Valeria. Sedí klidně u pultu a popíjí sklenici vody. Vyzařuje z něj aura smrtící ladnosti a tiché síly. V horečně pracující mysli si situaci logicky odůvodňuji. Muž s tak dominantním, vyrovnaným vystupováním by nezačal chaotickou válku, která by byla natolik nebezpečná, aby zcela zničila americký sen mých rodičů. Není to žádné vzteklé zvíře, které by působilo nesmyslnou zkázu.

V konečném důsledku to musí být Rossettiho vina. Carmine je monstrum, které zničí všechno, čeho se dotkne.

Zírám na Valeriova široká záda a mé odhodlání se mění v nezlomnou ocel. Pokud je to zcela Rossettiho vina, možná náhlý příliv peněz z nadcházející aukce mého panenství to monstrum rozptýlí. Pokud v sobotu večer předám Carminovi desítky tisíc dolarů, uspokojí to jeho chamtivost. Nechá mého otce na pokoji.

Máma a Baba jsou možná zcela ochotní vzdát se Ameriky a uprchnout za oceán, aby zajistili mé bezpečí, ale já zarytě odmítám přestat bojovat o náš domov. Nakráčím do klubu Lussuria. Prodám své panenství tomu, kdo nabídne nejvíc. Vezmu ty peníze a narvu je Carminovi do chřtánu. Udělám cokoliv bude potřeba, abych zajistila právoplatné místo své rodiny v této zemi.