Thalia

Při kovovém cvaknutí západky zapadající na své místo se mi žaludek propadne rovnou do podlahy. Valerio pouští mosaznou kliku a odstupuje od těžkých dubových dveří. Krade se ke mně. Prostor mezi námi se zmenšuje s každým pomalým, uváženým krokem jeho drahých kožených bot. Tlumený měsíční svit pronikající oknem vrhá dlouhé, ostré stíny přes ostře řezané rysy jeho tváře.

Zvorala jsem to. Zvor