Thalia

Popotáhnu si lem šatů o něco níž po stehnech a cítím, jak tenoučká ramínka stěží drží můj hrudník. Brick se na zadním sedadle vedle mě zachechtá.

„Nenamáhej se,“ pronese. „Pochybuju, že ty šaty budeš brzo ještě potřebovat.“

Zatnu zuby. Podobně zlověstné narážky trousí už pětačtyřicet minut a pokaždé, když se ho pokusím zeptat, kam jedeme, jen se zasměje. Kéž bych byla víc trvala na delších