Thalia

Ošívám se s pasem legín, které mi Valerio přibalil do tašky, abych se do nich před vstupem do věznice převlékla, a přeji si, aby mi nesebrali prsten. Očividně se o tom celém pravidle „žádný kov“ opravdu nediskutuje. Na opačné straně stolu stojí urostlá žena, jednu ruku má na tlustém obušku a druhou na vysílačce. Odkašlu si.

„Brenda?“

Vytáhne na mě obočí.

„Posílá mě Art.“ Připadám si směšně.