POV: SIENNA

Stála jsem uprostřed své obrovské šatny a zírala na naprostý chaos, který se rozprostíral po závěsných tyčích a vestavěných policích. Oblečení od návrhářů, jejichž jména jsem stěží dokázala vyslovit, se na sebe mačkalo v chaotické, ohromující přehlídce bohatství. Šaty byly nedbale pohozené přes sametová křesla. Na podlaze z tvrdého dřeva leželo opuštěno několik párů bot. Na mé posteli se povalovala změť drahých kožených kabelek.

Hodila jsem jednoduché černé šaty na rostoucí hromadu zamítnutých kousků a zamračila se na tu obyčejnou látku. Byly až příliš ležérní. Pak jsem vzala do ruky třpytivé koktejlky, přiložila si je k hrudi a následně je hodila vedle těch černých. To bylo zase moc. Potřebovala jsem něco dokonalého. Dnes večer jsem byla odhodlaná vzít svůj nový život pevně do rukou. Musela jsem si dokázat, že dokážu zapadnout do tohoto zastrašujícího, dusivého světa extrémního luxusu, aniž bych se pod tlakem jména Castellano zhroutila.

Po třiceti minutách mučivé nerozhodnosti mě hluboko v zadním rohu stojanu upoutal záblesk syté barvy. Natáhla jsem ruku a vytáhla těžké dřevěné ramínko.

Byly to hedvábné smaragdově zelené minišaty od Gucciho. Látka byla hladká a v mých rukách působila téměř jako tekutina. Oblékla jsem si je a uhladila ten jemný materiál na stehnech. Bezchybně obepínaly mé křivky a odhalovaly přesně tolik, abych si připadala odvážně, ale zároveň si zachovala nenucenou eleganci. Zářivá zelená ostře kontrastovala s mou pletí, což mi dodalo náhlý příval nečekaného sebevědomí. Byl to outfit přísně vypočítaný pro mou vůbec první opravdovou párty v této oslnivé nové realitě. Přehrabovala jsem se ve spodních botnících, dokud jsem nenašla pár závratně vysokých černých páskových lodiček. Pevně mi obemkly kotníky, přidaly mi k výšce tolik potřebných několik centimetrů a donutily mě narovnat záda.

Zkontrolovala jsem svůj odraz ve vysokém zrcadle. Moje tmavé vlasy padaly ve volných vlnách na holá ramena. Můj make-up byl jemný, ale výrazný – s rtěnkou v tělovém odstínu a očima zvýrazněnýma bronzovými stíny. Vypadala jsem úplně jinak. Vypadala jsem naprosto připraveně.

O dvacet minut později mě soukromý vůz vysadil u rozlehlého sídla, které patřilo Calebovu staršímu bratrovi. Ještě než jsem vůbec došla k přednímu schodišti, dunění těžkých basů mi rozechvělo hruď. Neúprosné rytmy hudby mi vibrovaly přímo žebry. Obrovské dvoukřídlé vchodové dveře byly dokořán a vrhaly jasné žluté světlo i pohupující se těla ven na dlážděnou příjezdovou cestu. Okraje pečlivě udržovaného trávníku lemovala elegantní sportovní auta.

Vešla jsem do velkolepé vstupní haly. Dav mě okamžitě pohltil. Vzduch byl těžký pachem sladkého alkoholu smíchaného s drahou kolínskou. Dům byl obrovský, honosil se klenutými stropy a lesklými mramorovými podlahami, ve kterých se odrážela blikající party světla.

„Sienno!“ zaječela Maya přes ten ohlušující rámus.

Zamrkala jsem, když mě chytila za ruku. Tvář se jí rozjasnila obrovským úsměvem, jakmile si prohlédla můj model. Než jsem vůbec stihla říct slovo na pozdrav, už mě táhla skrz natřískaný, opulentní obývací pokoj. Probojovávaly jsme se mořem křičících teenagerů. Nakonec jsme dorazily k improvizovanému baru postavenému na masivním mramorovém kuchyňském ostrůvku. Maya mi podala červený plastový kelímek naplněný něčím světle růžovým. Sama si vzala jeden pro sebe a pak mě vyvedla prosklenými zadními dveřmi ven.

Před námi se otevřela rozlehlá zadní zahrada. Byla to obrovská plocha bezchybně udržované zeleně, jíž dominoval masivní bazén. Voda zářila výraznými neonovými světly a vrhala měnící se barevné stíny na velkou kamennou terasu.

„Tady jste! Jsem rád, že jste dorazily. Teď už jste oficiálně součástí party.“ Caleb nás vřele přivítal na břehu bazénu a drcnul svým ramenem do mého.

Vydechla jsem vzduch, který jsem celou dobu zadržovala, a oplatila mu uvolněný úsměv. Kývl na nás, abychom ho následovaly. Prošly jsme kolem zářícího neonového bazénu. Nasměroval mě ke shluku mnohem starších, respekt budících přátel svého bratra. Byli shromážděni kolem venkovního ohniště a s nacvičenou lehkostí se opírali o drahý zahradní nábytek.

„Sienno, seznam se s klukama,“ oznámil Caleb přes okolní hluk.

Skupinka se otočila. Cítila jsem, jak si mě jejich zraky měří a uznale spočívají na mých smaragdových šatech. Vysoký kluk s tmavými vlasy udělal krok vpřed a naklonil se blíž se zkoumavým, ale přátelským pohledem.

„Nevlastní dcera Vincenta Castellana, co? Jsi ve městě nová?“ zeptal se.

Prsty se mi sevřely kolem plastového kelímku. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Moje kůže pod intenzivním, upřeným zkoumáním celé skupiny zrudla sytou, nepříjemnou červení. Všichni věděli, kdo je můj otčím. Všichni znali ten obrovský vliv, který byl s tímto konkrétním jménem v téhle čtvrti spojený. Pootořela jsem rty, zrovna když jsem chtěla zformulovat zdvořilou odpověď na jeho otázku, vtom někdo couvl a tvrdě do mě vrazil.

Náraz to byl silný a nečekaný. Ta náhlá síla mě málem srazila z mých páskových podpatků. Rozmáchla jsem rukama a zapotácela se dozadu na tvrdou kamennou terasu. Jen stěží se mi podařilo udržet na nohou. V hrudi mi vzplanula palčivá zlost. Několik lepkavých kapek mého růžového nápoje vyšplíchlo přes okraj kelímku přímo na mé zápěstí.

Prudce jsem se otočila, plně připravená osopit se na kohokoli, kdo do mě právě najel jako buldozer. Rozzlobená slova mi ale uvízla v krku. Ztuhla jsem.

Stál přede mnou k smrti přitažlivý kluk. Měl pronikavé, ledově modré oči, které se okamžitě zabodly do těch mých. Byl ležérně oblečený v tmavé značkové bundě, ze které přímo čišelo tiché bohatství. Stál tam s až k zlosti uvolněným postojem a v jedné ruce nenuceně držel svůj drink. Byl si naprosto a nepokrytě vědom své vlastní ohromující fyzické přitažlivosti.

„Dávej pozor, kde stojíš, princezno.“ Jeho hlas byl nesnesitelně hladký, odkapávalo z něj temné pobavení a ohromující množství povýšenosti, když ta slova líně protahoval.

Okamžitě jsem se naježila a záda se mi narovnala jako pravítko.

„Prosím?“ vyjela jsem na něj a můj hlas byl dostatečně ostrý na to, aby prořízl dunící basy.

„Slyšela jsi mě. Možná bys příště mohla zkusit dávat pozor.“ Pomalu zvedl jediné, pobavené tmavé obočí.

„Možná bys ty mohl zkusit koukat, kam jdeš,“ vyštěkla jsem nazpět, odmítajíc couvnout nebo se nechat zastrašit těma jeho chladnýma očima.

Naklonil hlavu na stranu a jeho arogantní úšklebek se rozšířil v naprostý úsměv. „Drzá. To je roztomilý.“

„Seš arogantní blbec,“ odsekla jsem.

„A ty jsi nešikovná,“ odvětil klidným tónem, naprosto nevyveden z míry mým hněvem.

Bylo to, jako by můj vztek nebyl nic jiného než jen mírný zdroj zábavy pro jeho páteční večer. Hruď se mi zvedala. Rozzuřená jeho bezbřehou, toxickou arogancí jsem se prudce otočila na podpatku a vyrazila pryč od něj. Moje podpatky tvrdě klapaly o kamennou terasu. Srdce mi bušilo do žeber, chycené někde mezi slepou zuřivostí a podivným, nechtěným přívalem adrenalinu. Stáhla jsem se zpátky k přeplněnému okraji bazénu a ruce se mi po tom střetu stále ještě trochu třásly.

Další hodinu jsem se držela po Mayině boku. Naklonila jsem se těsně k jejímu uchu a přes dunící hudbu jí líčila tu k zlosti dohánějící výměnu názorů. Maya se mému intenzivnímu hněvu prostě jen vysmála. Napila se svého drinku a zavrtěla hlavou.

„Vítej v užším kruhu, Sienno. Polovina starších přátel Calebova bratra je přesně taková. Jsou rozmazlení, mají pocit, že jim patří svět, a jsou zahledění sami do sebe. I když musím uznat, že tenhle konkrétní kluk rozhodně vyhrává hlavní cenu za největší ego,“ zažertovala a soucitně mě poplácala po paži.

Zamračila jsem se do svého kelímku a v tu chvíli se rozhodla strávit naprostý zbytek noci tím, že se mu budu pečlivě vyhýbat. Přesunula jsem se ze zadní zahrady do obývacího pokoje a držela se blízko Mayi a Caleba. Nutila jsem se bavit s děcky ze školy, smála jsem se jejich vtipům a předstírala jsem, že sem patřím.

Přesto jsem ho i přes svou veškerou snahu neustále periferně vnímala. Byl to magnet na pozornost celé místnosti. Viděla jsem jeho tmavou značkovou bundu na druhé straně kuchyňského ostrůvku. Všimla jsem si jeho ledových očí, jak pátrají v davu poblíž chodby. Neustále tam někde byl, stál bez námahy uprostřed davu a uvolněně se smál se svými přáteli. Vypadal naprosto nevzrušeně, jako by se naše vyhrocená hádka na terase vůbec nikdy neodehrála. Ta čirá lhostejnost, která z něj čišela, jen přiživovala podrážděnost, jež ve mně bublala.

Navzdory tomu hluboce frustrujícímu střetu s panem Arogantním se noc celkově zdála být obrovským úspěchem. Přežila jsem svůj první vstup do elitní společnosti, aniž bych utrpěla totální zhroucení. Než se ta bušící hudba konečně ztlumila do snesitelného hučení, hustý dav začal řídnout.

Maya do mě zavěsila svou paži. Začaly jsme si razit cestu k obrovským vchodovým dveřím, abychom odešly. Zvenčí dovnitř proudil chladný vzduch a signalizoval konec večírku. Zaplavil mě hřejivý pocit úspěchu, když moje páskové lodičky klapaly přes mramorovou halu. Připadala jsem si, jako bych právě prošla jakýmsi nevyřčeným, přísným zasvěcovacím rituálem. Zajistila jsem si své místo.

Když jsem dorazila na práh otevřených vchodových dveří, nepopiratelné nutkání mě donutilo se zastavit. Ještě naposledy jsem pohlédla přes rameno a zkoumala zbytky večírku, které se rozprostíraly přes celý velkolepý obývací pokoj.

Dech se mi zadrhl v krku.

Stál bez pohnutí nedaleko úpatí toho obrovského, majestátního schodiště. Už nemluvil se svými přáteli. Ruce měl ležérně zastrčené v tmavých džínách, ale z jeho postoje čišelo zvláštní, strnulé napětí. Jeho pronikavý modrý pohled byl upřený přímo na mě a těžce na mně spočíval.

Přes celou tu přeplněnou místnost se naše pohledy střetly a nepovolily. Hovor a doznívající hudba vybledly do bílého šumu. Jen na jednu jedinou, ve vzduchu visící vteřinu z jeho tváře zmizel ten k zlosti přivádějící, arogantní úšklebek. Nahradilo ho intenzivní, nečitelné soustředění, které jako by dokázalo vypálit díru přímo skrz moje zelené šaty od Gucciho. Surová intenzita jeho pohledu mi vyslala po páteři bleskový elektrický výboj.

Rychle jsem se odvrátila a srdce mi zničehonic začalo nepravidelně bušit o žebra. Zatáhla jsem Mayu s sebou, prakticky jsem si klestila cestu ven těžkými dveřmi na dlážděnou příjezdovou cestu. Moje podpatky klapaly o beton, když jsme zamířily k jejímu lesklému kabrioletu. Opakovaně jsem své zrychlené mysli říkala, že nevím, kdo to je, a že mě to nezajímá. Byl to jen arogantní blbec s pěkným obličejem.

Ale když na moji zrudlou kůži narazil chladný noční vzduch, hluboký, tísnivý instinkt v mém nitru mi zašeptal jinou pravdu. Ulpívající tíha jeho pohledu mě následovala po celou cestu až k autu. Něco mi říkalo, že tohle nebylo naposledy, co jsem ho viděla.