POHLED: SIENNA

Vteřinu poté, co jsem překročila práh velkolepé jídelny, se sytá vůně čerstvě překapávané tmavě pražené kávy propletla s konejšivým aromatem teplých máslových lívanců. Ranní sluneční světlo proudilo masivními okny sahajícími od podlahy ke stropu a vrhalo hřejivou zlatavou záři na rozlehlý mahagonový jídelní stůl. Má matka a můj nový nevlastní otec Vincent už seděli na svých místech. Vypadali jako dokonalý pár vystřižený přímo z časopisu o životním stylu bohatých – nenuceně usrkávali z hrnků z jemného porcelánu, obklopeni vyleštěnými stříbrnými příbory.

Byla to poklidná rodinná idyla, která ostře kontrastovala s chaotickou, pulzující energií večírku, jehož jsem se zúčastnila předešlou noc. Odtáhla jsem těžkou dřevěnou židli, posadila se k nim a zdvořile pozdravila. Myšlenkami jsem byla stále připoutaná k včerejšímu večeru. Pořád jsem musela myslet na ten naprostý smyslový přetlak snobské smetánky, a co bylo ještě otravnější, na neodbytnou vzpomínku na toho tmavovlasého cizince. Z jeho chladného, pronikavého pohledu přes celé foyer mi i teď mimoděk přeběhl mráz po zádech – byl to stín napětí, jehož jsem se nedokázala zbavit.

Vincent položil tablet na naškrobený plátěný ubrus. Otřel si ústa ubrouskem a vzhlédl s rozzářeným, přívětivým výrazem, který působil jako nacvičený z bezpočtu zasedání správních rad.

„Dobré ráno, Sienno. Mám skvělou zprávu,“ začal Vincent lehkým, konverzačním tónem. „Dante se včera pozdě v noci konečně vrátil ze služební cesty. Dával pro mě na pobřeží do pořádku nějaké nedodělky, ale už je oficiálně doma.“

Narovnala jsem se. V hrudi mi vykvetl nečekaný záchvěv opravdového nadšení a zaplašil stíny včerejšího večírku. To, že jsem vyrostla jako jedináček, znamenalo spoustu tichých, osamělých odpolední. Celé roky jsem si přála staršího bratra. Chtěla jsem někoho, s kým bych mohla vtipkovat, koho bych mohla popichovat, někoho, kdo by mi kryl záda, když půjde do tuhého. Kvůli chaotické směsici stěhování do rozlehlého sídla a zvykání si na novou školu jsem si připadala vykořeněná. Nevlastní bratr zněl jako dokonalá kotva v tomto zastrašujícím novém světě.

„Už se moc těším, až ho poznám,“ řekla jsem upřímně a natáhla se po sklenici s džusem. „Vždycky jsem si přála bratra.“

Vincent se vřele zasmál. Natáhl ruku a láskyplně stiskl matčinu dlaň.

„Jsem si jistý, že si ho oblíbíš. Dante umí být dost rázný, ale na rodinu nedá dopustit,“ ujistil mě Vincent a kolem očí se mu v záchvěvu otcovské hrdosti vytvořily drobné vějířky vrásek.

Vzala jsem do ruky vidličku, připravená pustit se do snídaně, a cítila nový příval optimismu ohledně této obrovské životní změny.

„My o vlku,“ dodal Vincent a stočil pohled ode mě k velkolepému klenutému vchodu za mými zády.

Pustila jsem vidličku. Na jazyku se mi okamžitě zformoval vřelý, zdvořilý pozdrav. Dychtivě jsem se na židli otočila tváří k chodbě, připravená přivítat nového nevlastního bratra do svého života s otevřenou náručí a zářivým úsměvem.

Dech mi uvízl v hrdle.

Žaludek se mi propadl až na vyleštěnou dřevěnou podlahu. Hřejivé, lákavé ráno se roztříštilo na milion ostrých střepů.

V klenutém průchodu stál ten neuvěřitelně přitažlivý, arogantní kretén ze včerejší noci.

Se zarytou, ležérní leností se svou mohutnou, širokoplecí postavou opíral o těžkou dřevěnou zárubeň. Měl na sobě tmavé džíny a obyčejné černé tričko, které mu obepínalo hruď, a vypadal, jako by právě vylezl z velmi drahé postele. Rozcuchané tmavé vlasy mu ledabyle padaly do čela. Byla to však jeho tvář, co mě ochromilo. Ty ostré, nápadné rysy jsem poznala okamžitě. Poznala jsem ten nesnesitelný, vševědoucí úšklebek.

Jeho pronikavé, ledově modré oči přelétly stůl a zabodly se do mě. V jeho pohledu zajiskřilo bleskové poznání.

„No tohle je ale překvapení.“ Jeho hluboký hlas líně a s temným pobavením protahoval slabiky a zaplnil tichou místnost. „Vypadá to, že se princeznička ze včerejška přidává k rodině.“

Z tváře se mi vytratila veškerá krev. Pokoj se se mnou mírně zatočil.

„Ty?“ vydechla jsem a z toho jediného slova odkapávalo ryzí, nefalšované zděšení.

Úšklebek se mu prohloubil v ďábelský, posměšný škleb, z něhož mi naskočila husí kůže.

„Já,“ potvrdil tiše.

Vincent se podíval z jednoho na druhého. Zamračil se a čelo se mu svraštilo nevinným zmatkem, aniž by tušil o hustém, dusivém napětí, které náhle sevřelo celou místnost.

„Vy dva se už znáte?“ zeptal se Vincent a odložil hrnek s kávou na podšálek.

Dante se odlepil od zárubně. Udělal pomalý, rozvážný krok do místnosti, naklonil hlavu na stranu a poklepal si na bradu. Předvedl teatrální scénku, jako by o otcově prosté otázce usilovně přemýšlel.

„Včera večer jsme na sebe krátce narazili. Že jo, princezno?“ prohlásil Dante. V modrých očích mu zlomyslně zajiskřilo a provokoval mě přímo před našimi rodiči.

„Takhle mi neříkej.“ Ostré napomenutí mi vylétlo z úst dřív, než jsem ho stačila spolknout, a prořízlo zdvořilou atmosféru u snídaně.

Matka na mě vrhla varovný pohled a její dokonalý úsměv zakolísal. V krku mě sevřela panika. Zoufale jsem potřebovala zachránit ranní náladu a utajit výbušnou pravdu o našem předchozím setkání. Vynutila jsem si na rtech křečovitý, falešný úsměv a otočila se zpátky k Vincentovi.

„Nic to není. Jen malé nedorozumění na večírku. Vrazili jsme do sebe v davu,“ zalhala jsem bez mrknutí oka a modlila se, aby můj hlas zněl vyrovnaně navzdory splašenému srdci.

Dante to nenechal jen tak být. Přešel dál do prostorné jídelny, přičemž jeho těžké boty na podlaze nevydaly ani hlásku. Záměrně minul dvě prázdné židle a složil svou mohutnou postavu na místo přímo naproti mně.

„Přesně tak. Nedorozumění. Vůbec nic se nestalo,“ zopakoval Dante a v tónu se mu zračil posměch nad mou výmluvou.

Jeho pronikavý pohled ze mě ani na vteřinu nespustil. Seděl tam, propaloval mě pohledem v jasném ranním slunci a beze slov mě vyzýval, abych vybuchla. Pod stolem jsem křečovitě sevřela látku své sukně. V duši se mi zakořenilo náhlé, drtivé nutkání natáhnout se přes mahagonové dřevo a uškrtit ho.

POHLED: DANTE

V tu chvíli, kdy jsem překročil práh jídelny a pohlédl na snídaňový stůl, jsem věděl, že mám vážný problém.

Přímo tam, v klidu posnídající s mým otcem, seděla ta kurážná, divoká blondýnka ze včerejší noci. Ta samá holka ve smaragdově zelených šatech od Gucciho, která mi na tom večírku málem ukousla hlavu. Okamžitě se mi vybavilo, jak jí na terase v očích plál vzdor a jak ode mě ve foyer vztekle odkráčela.

Sledovat, jak se její zářivé, smaragdově zelené oči rozšiřují ryzím děsem, když jí to v hlavě docvaklo, byla zlatá příležitost. Něco takového jsem si prostě nemohl nechat ujít.

„No tohle je ale překvapení,“ řekl jsem. Záměrně jsem nechal do hlasu prosáknout temné, těžké pobavení a vychutnával si chaos té chvíle. Během zlomku vteřiny mi došlo, že tahle dračice je tím zbrusu novým přírůstkem do naší rodiny. „Vypadá to, že se princeznička ze včerejška přidává k rodině.“

Její zběsilá, panikou zasažená reakce byla k nezaplacení. Z tváří se jí vytratila barva, takže působila až strašidelně bledě, než jí po krku začal stoupat vzteklý, planoucí ruměnec.

Otec se tvářil zmateně. Těkal pohledem mezi námi a ptal se, jestli už se známe. Pozoroval jsem Siennu z druhého konce místnosti. Pohled mi sklouzl o něco níž a zachytil, jak v klíně zatíná drobné ruce v pěsti tak pevně, až jí zbělely klouby. Vztekem se celá třásla a hrozně moc se snažila před dospělými ovládnout.

„Včera večer jsme na sebe krátce narazili. Že jo, princezno?“ popíchl jsem ji hladce.

Úmyslně jsem použil přezdívku, o které jsem věděl, že ji přivádí k šílenství. Chtěl jsem vidět, jak daleko ji můžu zahnat, než jí rupnou nervy a zničí si svou roli dokonalé dcerušky.

„Takhle mi neříkej,“ vyštěkla okamžitě. Hlas měla napjatý, vibrující potlačovaným podrážděním.

Rychle si na tvář nasadila bolestně strojený úsměv a otočila se k mému otci. Pokusila se naše třaskavé setkání zahrát do autu jako pouhé nedorozumění, mrkala řasami a dělala nevinnou. Nespouštěl jsem z ní oči. Minul jsem místo vedle otce a schválně si vybral těžkou židli přímo naproti ní. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat se jen tak odbýt nebo ignorovat.

„Přesně tak. Nedorozumění. Vůbec nic se nestalo,“ přitakal jsem a svá slova protkal zjevným sarkasmem.

Většina holek v mém světě měla z příjmení Castellano až příliš nahnáno, než aby si vůbec dovolily odseknout nebo mít nějaké řeči. Ty, které se nebály, byly obvykle zaslepené bohatstvím a dychtily odkývat každé slovo, co mi vyšlo z pusy. Ale Sienna ne. Seděla naproti mně v ostrém denním světle a nebylo možné ji přehlédnout. Její bystré, pátravé zelené oči sledovaly každý můj pohyb. Její neuvěřitelně plné rty tvořily tvrdou, nespokojenou linku.

Očividně mě nenáviděla. Ta zášť z ní sálala doslova ve vlnách. Přesto mě hluboce fascinovala. Místo aby se strachy stáhla do kouta, zírala přímo na mě a oplácela můj upřený pohled se stejným žárem.

Znovu jsem se ušklíbl. Udělal jsem to čistě jen proto, abych se díval, jak tvrdohlavě frustrací zatíná zuby.

„Jsi nějak zticha, princezno,“ popíchl jsem ji. Pomalu jsem zvedl hrnek, dlouze a rozvážně se napil černé kávy a oči přitom neodbytně upíral do její tváře.

Viditelně zaťala čelist. Ve tváři jí zacukal drobný sval, což prozrazovalo obrovské množství sebezapření, které ji stálo zůstat sedět.

„To mluvíš vždycky tolik, nebo mám prostě jen štěstí?“ vyprskla. Z jejího tónu odkapával čirý jed, prostý jakékoli nucené zdvořilosti.

„Rozhodně štěstí,“ uchechtl jsem se tiše. Ten zvuk mi hluboko v hrdle temně zaduněl.

Vrhla na mě poslední vražedný pohled. Důrazně se celým tělem otočila zpátky k mému otci a celým svým postojem dávala křiklavě najevo, že se mnou skončila. Zvedla vidličku a začala po talíři popohánět kousek lívance, přičemž se zapřísáhla, že mým směrem už ani nepohlédne.

Ale jak jsem tam u stolu seděl a tiše usrkával kávu, pozoroval jsem ji. Zkoumal jsem tvrdošíjné napětí jejích jemných ramen. Všímal jsem si slabého, přetrvávajícího ruměnce hněvu, který jí zbarvoval šíji. V hrudi se mi usadilo těžké, temné očekávání a mísilo se s intenzivní, nepřátelskou fyzickou přitažlivostí, kterou bych ke své nové nevlastní sestře rozhodně cítit neměl.

S nepopiratelnou jistotou jsem věděl, že jsem s ní ještě neskončil.

Ani zdaleka ne.