Vrátila jsem se do sídla Vanceů s myslí příliš vyčerpanou na to, abych si dokázala nasadit masku. Jakmile jsem však vešla do svého pokoje, mé vyčerpání vystřídalo napětí.

Na mé posteli seděla postava s překříženýma nohama, její dlouhé pěstěné prsty lehce spočívaly na mém prostěradle. Zatnula jsem čelist. Vivica. Seděla tam, jako by jí ten pokoj patřil. A jestli něco k smrti nenávidím, pak jsou to