Když jsem po celých šesti minutách houpání na větvi stromu úspěšně dopadla na nohy, tiše jsem poděkovala Bohu. Mezi svými šestnácti a osmnácti lety jsem to dělala sama, ale už to nějaká doba byla. Přesto to byl ten nejefektivnější způsob úniku, protože tahle část sídla se otevírala přímo na zadní dvorek.

S úlevou jsem si povzdechla, upravila si batoh a natáhla si kapuci. Ale přesně v tu chvíli mě