Valentina

„Neonata.“

Odtáhnu zrak od tlusté vázané knihy, která mi leží na klíně. Velkolepá knihovna na našem rodinném sídle je obvykle mým útočištěm, tichým přístavem s tyčícími se mahagonovými policemi a sytou vůní starého papíru. Sluneční světlo proudí dovnitř francouzskými okny a vrhá dlouhé zlatavé stíny na perský koberec. Hlas, který právě prolomil ticho, patří mému otci.

„Ano, tati?“ Zavřu knihu a odložím ji na odkládací stolek. Zvednu se z měkkého koženého křesla a očekávám, že se mě zeptá, jaký jsem měla den, nebo mě pozve na brzkou večeři.

Má očekávání se zhroutí vteřinu poté, co se na něj pořádně podívám. Můj otec je Lorenzo Greco, průmyslový titán. Své impérium vybudoval od nuly, ovládl zasedací místnosti a s nemilosrdným úsměvem drtil konkurenci. Je to muž, který vždy vypadá bezchybně a vyzařuje moc i nedotknutelné bohatství. Ale muž stojící v klenutých dveřích je cizinec. Jeho husté, šedivějící vlasy trčí do všech stran, jak si do nich zjevně zajížděl zoufalýma rukama. Jeho italský oblek šitý na míru, obvykle dokonale uhlazený a bez jediné chybičky, na něm visí ve změti ostrých záhybů. Kravatu má povolenou a vrchní knoflíček u košile rozepnutý. Vypadá jako člověk, který už celé hodiny kráčí na popraviště a konečně se smířil s dopadem čepele.

„Potřebuji s tebou něco probrat.“ Otec přešlápne a odmítá se mi podívat do očí. „Tvá matka požádala, aby u tohoto rozhovoru byla také.“

„Máma? Je všechno v pořádku?“ Odkročím od křesla. V žaludku se mi usadí chladný osten děsu. Můj otec nikdy nebývá vyvedený z míry. Vyžívá se v tlaku a vysokých sázkách. Jeho železný klid je základním kamenem našeho okázalého životního stylu, důvodem, proč žijeme v tomto rozlehlém sídle a nikdy nám nic nechybí. Vidět ho, jak se chvěje nervózní energií, je děsivé.

„Obávám se, že není, Principesso.“ Otec otočí hlavu, jeho profil je napjatý chmurným odhodláním. Pokyne mi, abych ho následovala do chodby.

Jednou přikývnu. Vyjdu ze sluncem zalité knihovny a následuji jeho stín dlouhou, honosnou chodbou. Mé bosé nohy měkce našlapují na leštěnou mramorovou podlahu. V domě je až dusivé ticho. Míjíme drahé olejomalby a pozlacená zrcadla, znaky úspěšného života, které najednou působí jako prázdná fasáda. Míříme k jeho soukromé pracovně. Je to místnost, do které jsem v životě vstoupila jen jednou, tehdy v pubertě, když mě vyloučili kvůli rvačce se snobskou holkou na mé elitní soukromé škole. Pracovna je jeho pevnost. To, že mě zve dovnitř, znamená, že se základy našeho světa hroutí.

Otec rozrazí těžké dvoukřídlé dveře. Do nosu mě udeří vůně letité skotské a zatuchlého doutníkového kouře. Překročím práh a okamžitě si všimnu své matky. Sedí prkenně v koženém křesle s vysokým opěradlem vedle jeho masivního dubového stolu. Její držení těla se však bortí. Slzy jí stékají přes drahý make-up a zanechávají tmavé, zubaté čáry na jejích bledých tvářích. Ruce s dokonalou manikúrou svírají látku jejích značkových šatů a muchlají hedvábí do zničeného chuchvalce.

„Mámo.“ Vrhnu se vpřed a hlas se mi zvedá v panice. „Je všechno v pořádku?“

„Ne, moje sladké malé tesoro.“ Matka ze sebe vydusí vzlyk a zakryje si ústa, aby ten zvuk utlumila.

Otec obejde masivní stůl. Zhroutí se do svého ředitelského křesla a vypadá starší a vyčerpanější, než jsem ho kdy viděla. Neurčitě ukáže na prázdné sedadlo vedle mé matky.

Pomalu se posadím. Kůže mě pod nohama studí. Ticho se protahuje, hutné a nesnesitelné, napíná mé nervy k prasknutí. „Dobře. Co se to tu děje?“ vyžaduji odpověď. Srdce mi buší do žeber zběsilým rytmem.

Otec ze sebe vydá dlouhý, trhaný povzdech. Opře se lokty o stůl a sepne ruce. „Zlatíčko, je něco, co musíš vědět. Pravdu o našich životech. Posledních pět let se má společnost potýká s problémy. Topíme se v tom. Dluhy se kupily rychleji, než v jaké bych mohl vůbec doufat, že je splatím.“

„Cože?“ Zírám na něj v naprostém šoku. „Jak je to možné? Jsi úspěšný obchodník, tati. Jsi naprostá špička. Nikdo by tě nedokázal potopit. Zkrátka neexistuje způsob, jak by ses mohl tak strašně zadlužit.“

„Věř mi. Neříkal bych to, kdyby to nebyla pravda.“ Otec zvedne hlavu. Jeho šedomodré oči se upřou do mých, plné děsivé, prázdné porážky. „Naneštěstí je má společnost na pokraji absolutního bankrotu. Všechno, co máme, je postaveno na písku. A to všechno jen proto, že se moji nejdůvěryhodnější investoři rozhodli dělat velmi pochybné obchody s naprosto nesprávnými lidmi.“

„Jaké obchody?“ Sevřu opěrky svého křesla. „A jak se to vůbec týká mě?“

„Pamatuješ si na ty historky, které jsem ti vyprávěl o syndikátech Falco a Folcone, že?“ Otec ztiší hlas a přistupuje k těm jménům jako k prokletí.

Těžce polknu a přikývnu. Tyhle jména zná v našich kruzích každý. Rodiny Falco a Folcone jsou dvě z nejzvrácenějších a nejkrvelačnějších mafiánských organizací, jaké vůbec existují. Vládnou podsvětí železnou rukou a zanechávají za sebou jen hromady těl a zničené životy. Jsou nedotknutelní. Ani federální vláda nebo policie se jim neodváží zkřížit cestu. Jsou to strašáci elitní vrstvy.

„Podle mých informací s nimi moji investoři spolupracovali posledních pět let.“ Otec si tře spánky, obličej bledý a lesklý studeným potem. „Prodávali těm stvůrám všechny moje životně důležité informace. Obchodní tajemství, finanční záznamy, všechno, co mohlo mou společnost buď spasit, nebo zničit. Byl jsem zahnán do kouta. Ztrácel jsem všechno. Takže jsem z čirého zoufalství oslovil rodinu D’Agostino.“

„Rodinu D’Agostino?“ To jméno mi vklouzne mezi rty s třesoucím se, vyděšeným výdechem.

Plíce se mi stáhnou. Rodina D’Agostino není jen mafiánský syndikát. Jsou to vrcholoví predátoři. Jsou nezpochybnitelnými králi amerického zločineckého podsvětí. Falcové a Folconeové jsou pouzí pouliční grázlové ve srovnání s děsivým dosahem a mocí D’Agostinů. Ti nejenže lámou nohy; oni ničí vlády. Vlastní politiky, soudce a policejní náčelníky. Nikdo, kdo uzavře dohodu s D’Agostinem, neodejde s čistým štítem.

„Proč?“ Vyskočím na nohy, křeslo hrubě zaskřípe o dřevěnou podlahu. Žilami mi zaplaví panika, jak do sebe začínají dílky skládačky zapadat. „Jak jsi mohl? Tati, jak jsi je do toho vůbec mohl zatáhnout?“

„Je mi to líto.“ Otec se schoulí zpátky do křesla, naprosto zlomený muž. „Zoufale jsem se snažil zachránit své životní dílo. Zoufale jsem chtěl ochránit naši rodinu a udržet nám střechu nad hlavou. Přijal jsem od nich finanční výpomoc. Teď jsem u rodiny D’Agostino hluboce zadlužený a oni si přišli vybrat, co jim dlužím. Požadují splátku.“

Sklopí zrak na leštěné dřevo svého stolu. Odmítá se na mě podívat. Další slova volí s mučivou pečlivostí, vyděšený z blížícího se výbuchu.

„Co je tou splátkou?“ dožaduji se odpovědi, můj hlas zní v těžkém tichu hlasitě a ostře. „Peníze? Majetek? Špinavá práce pro kartel? Co od nás chtějí?“ Odmítám mu dovolit, aby si tuhle katastrofu nějak přikrášloval. Pokud jsme chudí, musím to vědět. Pokud musíme prodat sídlo a utéct, musím to vědět.

„Požádali o tebe.“

Máma ta slova zašeptá. Ruce jí klesnou od obličeje. Nové slzy přetečou přes její řasy a stékají po jejích zničených tvářích. Dívá se na mě s hlubokou, mučivou vinou.

„Cože?“ Zapotácím se dozadu. Podpatek se mi zachytí o okraj koberce. Jen tak tak udržím rovnováhu.

Ne. To nemůže být skutečné. Tohle musí být noční můra. Je mi pětadvacet. Jsem živá, dýchající lidská bytost s duší a budoucností. Ale v téhle tmavé, kouřem nasáklé místnosti jsem právě byla degradována na pouhý vyjednávací prostředek. Jsem prostá obchodní transakce. Kus masa předaný na srovnání účtů, zobchodovaný, aby vytáhl krachující impérium mého otce z bryndy. Platím cenu za chamtivost těch stupidních investorů. Vždycky jsem věděla, že jeho obchodní partneři jsou podezřelí, ale nikdy jsem si nepředstavovala zradu takového kalibru.

„Obávám se, že ano, mé tesoro.“ Otec zírá na svůj stůl, jeho hlas je jen ubohé zachroptění.

„Se miso.“ Zamumlám ta slova, v krku mě pálí, jak přílivová vlna slz proráží mou obranu. Podél těla zatnu ruce v pěst, až mi nehty zarývají do dlaní půlměsíce. Zlostně civím na muže, který mě vychoval, na muže, který mě zabezpečil, na muže, který mě právě prodal stvůrám. „Nenávidím tě!“

Otočím se na podpatku a vyrazím sprintem k dvoukřídlým dveřím.

Běžím. Pádím velkolepými chodbami sídla, mé bosé nohy pleskají o mramor. Vidění se mi mlží horkými, rozzlobenými slzami. Všechno v tomhle domě mi teď připadá pošpiněné. Krásná umělecká díla, křišťálové lustry, importované vázy – to všechno bylo koupeno za krvavé peníze. Za to všechno se zaplatilo mou svobodou. Jak to mohl udělat? Jak mě mohla moje vlastní krev prodat jako kus nějakého starožitného majetku?

Měla jsem sny. Chtěla jsem si sbalit kufry a jít na vysokou. Chtěla jsem studovat v zahraničí, v Řecku nebo v Itálii, procházet se starobylými uličkami a nasávat tamní kulturu. Chtěla jsem studovat umění nebo módu, možná si přibrat design jako vedlejší obor. Chtěla jsem si vybudovat život, který by patřil výhradně mně.

Teď je z toho všeho jen popel. Patřím D’Agostinovým.

Bolest ze zrady mi drásá hruď jako zubatý nůž. Musím od nich pryč. Nemůžu dýchat stejný vzduch jako lidé, kteří vyměnili můj život za přežití korporace. Doběhnu k velkému schodišti a beru schody po dvou, prchám k jedinému útočišti, které mi ještě zbývá.

Vtrhnu do své ložnice a zabouchnu za sebou těžké dřevěné dveře. Zámek zacvakne na místo. Klopýtám vpřed, kolena se mi podlomí přesně ve chvíli, kdy dorazím na okraj postele. Zhroutím se na hedvábnou přikrývku. Přehrada se protrhne. Zabořím obličej do polštářů a vzlykám. Z hrdla se mi derou syrové, hrdelní výkřiky, které otřásají celým mým tělem.

„Se miso. Nenávidím tě,“ pláču do prázdné místnosti, prsty zaryté do drahého povlečení.

Ležím tam, hromádka roztříštěných snů a zlomené důvěry. Tíha mé nové reality mi drtí vzduch z plic. Už nejsem Valentina Greco, milovaná dcera. Jsem majetek.

Moje vzlyky protne ostré, veselé cinknutí.

Trhnu sebou. Ten zvuk je tak rušivý, zářivý vpád normality do mého hroutícího se světa. Následuje další cinknutí, a pak rychlý sled pípnutí. Někdo mi zahlcuje telefon textovými zprávami.

Popotáhnu a hřbetem ruky si otřu mokré tváře. Překulím se a přitáhnu se k okraji matrace. Natáhnu ruku a popadnu svůj telefon z mramorového nočního stolku.

„Kdo je to teď?“ zamumlám, můj hlas je těžký pláčem.

Poklepu na obrazovku. Oslnivé světlo ozáří temný pokoj. Vyskočí banner s upozorněním na nový skupinový chat. Moji nejlepší přátelé, Beatrix a Jaxon, mě zatáhli do nového vlákna. Navzdory drtivé tíze na hrudi mi koutkem úst cukne malý, zlomený úsměv. Jsou mými kotvami do skutečného světa. Přejedu prstem nahoru, odemknu obrazovku a otevřu chat, abych si přečetla tu záplavu zpráv. Už na mě čeká devět esemesek a bubliny označující psaní stále tancují.

Beatrix: Čau holka, jak to jde?

Jaxon: Máš dneska večer čas?

Beatrix: Jo, ty taky? Jestli jo, tak PÁRTY!

Jaxon: Párty až do bezvědomí, lol

Beatrix: HALÓÓÓ... Jsi tam?

Jaxon: Mmm, možná ne. Možná jsi ji vyděsila tím kouskem o párty.

Z rtů mi unikne vlhké uchechtnutí. Přejedu palcem po jejich jménech. Beatrix a Jaxon jsou mými nejlepšími přáteli tak dlouho, kam až mi paměť sahá. Vyrůstali jsme spolu, proplouvali dusivým tlakem elitní společnosti. Jsou chaotičtí, hluční a zuřivě loajální. Normálně bych souhlasila snad se vším, co navrhnou. Dneska je jejich nabídka jako záchranné lano. Potřebuju únik. Potřebuju být lehkovážná. Potřebuju zapomenout na rodinu D’Agostino a na blížící se zkázu, která mi visí nad hlavou, i kdyby to mělo být jen na jedinou noc.

Valentina: Jsem tu, jasně, pojďme ven, kam?

Beatrix: OMG... Zrovna se otevřel nový klub, jmenuje se Elysium

Jaxon: Je to ten nejžhavější klub v celém L.A.

Valentina: Elysium? To zní jako zábava, jdeme. Potřebuju rozptýlení.

Beatrix: JUPÍ, jsi nejlepší

Jaxon: Souhlas, sejdeme se a naplánujeme, co si vezmeme na sebe

Valentina: Jasně, potkáme se u Beatrix

Zamknu telefon a hodím ho na matraci. Zvednu se, nohy mám těžké, ale jsem odhodlaná. Kdekoli je to lepší než v tomhle domě. Když tu zůstanu, stěny se kolem mě sevrnou a realita otcovy dohody mě dožene k šílenství. Odmítám sedět v téhle pozlacené kleci a čekat, až si mafie přijde vybrat svou cenu.

Vpochoduji do své obrovské prostorné šatny. Ignoruji řady drahých rób, které mi matka koupila, a popadnu svou roztomilou malou černou kabelku se stříbrným logem Tommy Hilfiger vyraženým na přední straně. Strčím do ní telefon, klíče a rtěnku. Neobtěžuji se upravovat si make-up. Vyrazím z pokoje a dveře nechám dokořán.

Tiše se přesunu po zadním schodišti dolů, vyhýbám se hlavním chodbám i pracovně. Dojdu do velkolepé vstupní haly. Zastavím se u těžkých mahagonových domovních dveří. Krátká instinktivní myšlenka mi našeptává, abych zavolala na rodiče a dala jim vědět, že odcházím. Zavrtím hlavou a tu myšlenku okamžitě zapudím. Ne. Nic jim nedlužím. Už nejsem jejich dcera; jsem jejich zástava.

Strčím do těžkých dveří a vyjdu do chladného večerního vzduchu. Přechod z dusivého sídla do otevřené noci mi přinese nával adrenalinu. Kráčím po dlouhé, klikaté příjezdové cestě a štěrk mi křupe pod botami. Mířím přímo ke garáži a ke svému nejcennějšímu majetku.

Můj malý červený kabriolet stojí v prostředním stání a leskne se ve světle bezpečnostních světel. Otec mi ho koupil jako dárek k mým jedenadvacátým narozeninám. Zamilovala jsem se do něj vteřinu poté, co mi podal klíčky. Představoval svobodu, volnou cestu a nezávislost. Teď, když se dívám na elegantní, agresivní linie jeho karoserie, ústa mi zaplaví hořká pachuť. Zajímalo by mě, jestli peníze použité na koupi tohohle auta pocházely od Falců nebo D’Agostinů. Na tom nezáleží. Dnes v noci je moje.

Chytím kliku dveří, prudce za ni zatáhnu a skočím na sedadlo řidiče. Vrazím klíček do zapalování a otočím jím.

Motor s řevem ožije. Sladké, hrdelní vrnění výfuku se rozléhá garáží a vibruje mi až do kostí. Přístrojová deska se rozsvítí a zalije mou tvář jemnou, rebelskou září. Tak to rozjedeme.

Zařadím zpátečku, ťuknu na plyn a plynule vycouvám z rozlehlé příjezdové cesty. Zařadím rychlost, šlápnu na plyn a s kvílením pneumatik odjedu od domu svých rodičů. Zamířím do širokých, tichých ulic naší bohaté čtvrti. Překračuji povolenou rychlost, dychtivá dorazit k Beatrixinu bytu, plně soustředěná na dunivé basy hudby, kterou se právě chystám napálit na plné pecky.

Oči mám upřené na cestu před sebou. Nemám sebemenší tušení, že se ve stínech za mnou skrývá temná, slídící přítomnost.

Těžké černé SUV tiše běží na volnoběh u obrubníku, schované pod rozložitými větvemi prastarého dubu. Jeho okna jsou ztmavená natolik, že pohlcují okolní měsíční svit. Uvnitř kabiny pozorovatel sleduje jasně červená zadní světla mého kabrioletu, jak se velkou rychlostí vzdaluji od sídla.

Pozorovatel sáhne po svém telefonu, který leží na středové konzoli. Nepotřebuje se dívat na obrazovku. Vyťuká sérii čísel, která umí zpaměti. Přiloží si přístroj k uchu, oči nespouští z ustupující červené záře mého auta.

Linka zazvoní přesně jednou.

„Haló?“ ze sluchátka se ozve hluboký, velitelský hlas.

„Pánové, Principessa opustila sídlo.“ Pozorovatel mluví plochým, chladným tónem, zbaveným jakýchkoliv emocí.

„Dobře.“ Hlas na druhém konci vibruje chladnou, predátorskou autoritou. „Sledujte ji. Držte se jí v patách. Pokud se stane něco zvláštního, okamžitě nám podejte zprávu.“

„Ano, pane.“ Pozorovatel ukončí hovor.

Hodí telefon na sedadlo spolujezdce. Zařadí v těžkém SUV rychlost. Silný motor zaburácí, tiché, hrozivé vrčení, které splyne s okolním hlukem noci. Černé vozidlo se odlepí od obrubníku a vynoří se ze stínů jako žralok proplouvající temnými vodami. Udržuje bezchybnou, vypočítanou vzdálenost a sleduje můj malý červený kabriolet, jak slepě vjíždím do pasti.