Valentina

**Valentina**

Prázdné silnice se přede mnou táhnou do dálky, zatímco vytáčím hlasitost reproduktorů v autě na maximum. Hutné basy skladby *Battlefield* od Jordin Sparks zaplňují interiér mého malého červeného kabrioletu.

„I never meant to start a war. You know I never wanna hurt you. Don’t even know what we’re fighting for!“ zpívám text z plných plic.

Je mi jedno, kdo mě slyší. Tuhle písničku mám vážně ráda a její slova se mnou hluboce rezonují, zvlášť když si uvědomím, jak dusné to začalo být doma s mou panovačnou rodinou. Tenhle únik potřebuji. Bubenuji pěstěnými prsty do koženého volantu a přesně držím krok s úderným rytmem. Sešlápnu plyn a mé auto hladce klouže bohatými, tichými čtvrtěmi, jak si pomalu razím cestu k centru města.

Nakonec zastavím před masivním, impozantním mrakodrapem. Je to ohromující architektonický zázrak ze skla a oceli, který vypadá spíš jako luxusní pevnost než jako obytný komplex. Rychle vmanévruji na hlídané parkoviště pro návštěvníky, posunu řadicí páku do polohy parkování a vypnu motor. V tichu podzemní garáže mi po hlasité hudbě zvoní v uších. Popadnu svou značkovou kabelku, zamknu auto a zamířím k velkolepému vchodu.

Stan, zkušený domovník budovy, mě spatří přicházet. Vykročí vpřed ve své bezchybné uniformě a doširoka otevře těžké skleněné dveře.

„Dobrý den, slečno Greco. Slečna Franco vás očekává.“

Věnuji mu zářivý, upřímný úsměv, když kolem něj procházím do klimatizovaného vestibulu. „Děkuji, Stane. Vážím si toho.“

„Kdykoliv, slečno.“ Uctivě přikývne a vrátí se na své stoické stanoviště u dveří.

Sebevědomě kráčím po neposkvrněné podlaze. Tohle místo mě nikdy neomrzí. Beatrix žije v naprostém luxusu. Rozlehlý prostor se pyšní tyčícími se křišťálovými lustry, leštěnými mramorovými podlahami a bujnými pokojovými rostlinami. Vypadá to a působí přesně jako nóbl pětihvězdičkový hotel vyhrazený výhradně elitě. Zamířím k řadě stříbrných výtahů. Z kabelky se mi ozve cinknutí mobilu. Sáhnu dovnitř, vylovím ho a odemknu displej. Beatrix mi právě poslala zprávu, že má odemčené vchodové dveře a mám jít rovnou dál.

Oči mám přilepené k jasnému displeji, čtu její zprávu a vyťukávám rychlou odpověď. Jdu dál a vůbec nevnímám své okolí.

O vteřinu později tvrdě narazím do něčeho pevného.

*Uff.* Právě jsem vrazila do mramorového sloupu? Zavrávorám dozadu a třu si čelo. Telefon mi málem vyklouzne z ruky. Několikrát zamrkám a snažím se zahnat náhlou závrať. Počkat, vydržte chvilku. Sloupy nenosí kolínskou. Smysly mi zaplaví sytá, omamná vůně bergamotu a cedrového dřeva.

Zatřesu hlavou a uvědomím si, že má domnělá zeď vůbec není zeď. Je to muž. Velmi vysoký, neuvěřitelně impozantní muž. Natahuji krk a zvedám hlavu, jen abych si pořádně prohlédla jeho tvář. Proklínám svou výšku metr šedesát osm.

„Omlouvám se. Nedívala jsem se na cestu.“ Zakoktám se a tváře mi zalije náhlé horko.

Dech mi uvízne v hrdle. Může být moje smůla ještě horší? Mělo by být nezákonné, aby náhodný muž byl tak neuvěřitelně nádherný. Počkat, oprava. Je to bůh. Najednou si uvědomím, že stojím naprosto nehybně, přimrazená na místě. Dýchám vůbec? Určitě ano. Cítím, jak mi srdce zběsile buší do žeber, takže puls rozhodně mám.

Hledím do jeho nádherných zelených očí. Jsou jasné, ostré a hypnotické, září pod světly vestibulu jako vyleštěné smaragdy. Pokud mám právě teď zemřít trapností, ať je tenhle muž mou utopií. Má vysoké, aristokratické lícní kosti, ostře řezanou čelist a hladce oholenou tvář. Jeho příjemně plné rty vypadají měkce i nebezpečně, prakticky žebrají o polibek. Má rovný, úzký nos a bujné, havraní černé vlasy, které působí hustě a přímo si říkají o dotek. Měří dobrých metr devadesát, možná metr devadesát tři. Má na sobě svěží, na míru šitou bílou košili a dokonale padnoucí modré společenské kalhoty. Tmavé sako má ležérně přehozené přes jedno rameno. Tenká bílá látka jeho košile těsně obepíná jeho masivní, skvěle vyrýsovaný hrudník a neuvěřitelně široká ramena.

*Mňam.* Tahle jediná myšlenka mi zní v hlavě, zatímco nad ním slintám.

„Nic se nestalo, Piccolo.“ Muž se tiše uchechtne.

Jeho hluboký, temný, vibrující hlas mě celou zaplaví. Je viditelně pobavený mým konsternovaným výrazem i tou trochou slin, která hrozí, že mi unikne ze rtů. Dokonce i jeho hlas zní k sežrání přitažlivě. Italské laskavé oslovení pro *maličkou* mu plyne z jazyka s nenuceným šarmem. Někdo mě musí hned teď štípnout, než se tady na té mramorové podlaze udělám.

Zaklapnu pusu a rychle ustoupím. „Nejsem maličká. Ale opravdu se omlouvám, že jsem do vás vrazila.“

Rychle udělám úkrok stranou, abych šíleně pohledného cizince obešla. Hlavu držím skloněnou a zoufale doufám, že nevidí ten zuřivý ruměnec, který mi vytrvale stoupá po krku a rozlévá se po celé tváři. Pospíchám rovnou k výtahu a zmáčknu přivolávací tlačítko. Zůstávám k němu pevně otočená zády a tajím dech, dokud se kovové dveře nerozjedou. Vstoupím dovnitř, nechám dveře zavřít a zhluboka si vydechnu.

**Kaelen**

„Znovu se tě ptát nebudu. Kdo tě kurva poslal?“

Cassian položí tu otázku děsivě klidným hlasem. Hledí dolů na zmláceného, krvácejícího muže, kterého máme momentálně svázaného v našem úkrytu. Stojíme v opuštěném skladišti poblíž loděnic. Tuhle hnijící stavbu jsme nedávno koupili pod jménem rodiny D’Agostino přes tucet fiktivních společností, abychom udrželi slídivé oči zákona dál od našich špinavých záležitostí.

Pokud je o Cassianovi třeba vědět jednu zásadní věc, je to způsob, jakým se chová, když je naprosto klidný. Když mluví tiše, tak jako právě teď, měli byste se ho naučit bát. Měli byste utíkat, pokud je vám život milý. Protože když se Cassian konečně vytočí, je to ten největší sadistický a nelítostný parchant, jakého byste kdy mohli mít tu smůlu potkat.

Když jsme vyrůstali, byli jsme to vždycky my čtyři proti světu. Cassian, Zar, Dorian a já. Vyrůstali jsme bok po boku a dělali všechno společně. Myslím tím doslova všechno. Už na základní škole Cassian přirozeně převzal roli šéfa. Byl ochráncem, který nás vždy chránil před šikanou nebo před tím, abychom se stali něčím osobním fackovacím panákem. Jak jsme stárli, začali jsme posilovat a nabalovat hustou svalovou hmotu na naše už tak zdatné postavy. Chodili jsme na tvrdé lekce bojových umění, abychom se dokázali navzájem kdykoliv ubránit. Místo abychom zůstali kořistí, vyvinuli jsme se v lovce.

Při typu krvavé, násilné práce, kterou děláme, bych za kteréhokoliv z nich s radostí položil život. Jsme bratři. V průběhu let jsme prolili svou dávku krve a zpečetili tak posvátnou přísahu pokrevního bratrstva. Z těch krvavých ulic jsme rychle začali budovat své rozsáhlé impérium. Cassian slouží jako svaly a bezohledný vůdce skupiny. Dorian je považován za oči a uši naší operace, monitoruje naše globální bezpečnostní sítě. Zar je náš osobní, vysoce vycvičený zabiják. Je to náš atentátník. Jakmile se Zar zaměří na cíl a zahájí lov, nic ho nezastaví, dokud není práce hotová.

A pak jsou tu drobné pouliční kšefty, do kterých jsme se s Cassianem pouštěli v mládí. Kšeftovali jsme s drogami a brali podivné, násilné zakázky. Tyto malé operace se rychle rozrostly v masivní syndikát, a to vše díky bezedným kapsám Cassianovy mafiánské rodiny. Být jediným dědicem impéria D’Agostino přinášelo značné výhody, ale jeho rodina ho vždy nutila, aby si svůj podíl na bohatství zasloužil. Nikdy se nechystali předat mu korunu jen tak. Ke mně se chovali naprosto stejně. A tak, abychom staré gardě něco dokázali, jsme si to, co nám právem patřilo, dál vydobývali v krvi.

Cassian se těžce soustředí na bezohlednou mafiánskou stránku byznysu. Já svou energii zaměřuji na budování našeho legálního impéria. Beru špinavé peníze, které vykrvácíme z mafiánských operací, a používám je k financování našich čistých podniků. V současné době vlastníme deset luxusních hotelů, pět špičkových restaurací, pět exkluzivních nočních klubů a několik výškových kancelářských budov rozmístěných po celém světě, včetně pár miliardářských penthousů. Sdílíme všechno rovným dílem. Jdeme dokonce tak daleko, že sdílíme i své ženy.

Ozvěnou skladiště projede drásavý, trhaný křik.

Cassian nepatrně kývne. Kieran, jeden z našich osobních strážců, vykročí vpřed a vrazí zubatý lovecký nůž hluboko do zajatcova horního stehna. Po zřízeném obličeji spoutaného muže stékají horké slzy, jak jeho tělem projíždí oslepující bolest.

„Znovu. Kdo tě kurva poslal?“ zopakuje Cassian otázku.

Každé slovo visí ve vlhkém vzduchu, obtěžkané těžkým příslibem nekonečných fyzických muk. Naše chycená krysa, Mitch, se krčí na kovové židli a nekontrolovatelně se třese. Obličej má pokrytý hustou, tmavou krví. Nos má zlomený a zploštělý proti tváři. Jedno oko má oteklé a zavřené od brutálního výprasku, který dostal. Oblečení z něj visí v roztrhaných cárech. Chybí mu jeden prst a několik předních zubů, ale celkově vzato ten zrádce stále dýchá.

„Prosím. Neměl jsem na vybranou. Řekli, že mi zabijou rodinu,“ koktá Mitch přes plná ústa vlastní krve.

„Vážně?“ zeptá se Cassian tichým zamumláním. Na chvíli se odmlčí a nechá děsivou realitu situace prosáknout do Mitchovy roztříštěné mysli. „Myslíš tuhle rodinu?“

S ostrým lupnutím prstů Cassian přivolá své muže. Ze stínů se vynoří dva těžkotonážní strážci. Do ostrého světla zářivek dovlečou vzpírající se ženu a vyděšeného chlapce. Oba zajatci jsou pevně svázaní stahovacími páskami a bezpečně umlčení špinavými hadry v ústech. Nemají sebemenší šanci na útěk. Strážci je hrubě hodí na betonovou podlahu přímo před Mitche.

Mitch sebou zběsile hází v kožených poutech a prosí nás, abychom je nechali jít. Těžký vzduch naplní němý, zlomený pláč, když žena s čirým terorem v očích zírá na zmasakrovaný stav svého manžela. Make-up se jí rozmazává po tváři, jak čerstvé slzy smáčejí její bledé líce. Dospívající chlapec drží hlavu sklopenou v naprosté hanbě.

Cassian si přitáhne dřevěnou židli a posadí se. Rozkročí nohy doširoka a zkříží potetované paže na hrudi. Jeho aura se okamžitě promění, potemní a stane se dominantní.

„Udělal jsi vážnou chybu, Mitchi. Lhal jsi nám. Řekl jsi těm italským a řeckým zmrdům o mé velmi důležité zásilce, což mě stálo miliony dolarů. Tvrdíš, že jsi to udělal pro svou rodinu. Ale před námi jsi je měl chránit.“

Z Mitche vyrazí žalostné zakňourání. Znovu se pokusí Cassiana prosit, zkrvavenou tvář zkroucenou čistým zoufalstvím. Kieran vykročí vpřed a vší silou nacpe Mitchovi do otevřených úst špinavý hadr, čímž ho umlčí.

„Kaelene.“ Cassian vykřikne mé jméno, aniž by odvrátil zrak od zrádce.

„Jo?“ odpovím a vykročím z okraje místnosti.

„Co myslíš, že bychom s nimi měli udělat?“ zeptá se Cassian. Jeho tmavé, chladné oči se konečně stočí ke mně.

Zkřížím ruce na prsou a zhodnotím lidský inventář klečící na podlaze. Podívám se na třesoucího se chlapce, pak na plačící ženu. „Kluk vypadá silně. S řádným výcvikem by pro nás mohl být velmi užitečný. Vypadá tak na sedmnáct, možná osmnáct? Mohl by trénovat na strážného. Co se týče té ženy, ta by se taky mohla hodit. Pošli ji na panství. Může v domě pracovat jako služka a pomalu odpracovávat dluh, který u nás její manžel má.“

Na hrudi mi zavibruje telefon. Těžce zasténám, sáhnu do saka a zkontroluji příchozí zprávy.

„Musím jít. Právě mi přišla zpráva z kanceláře v centru. Další z těch idiotských korporátních sponzorů se snaží domluvit schůzku, aby zjistil, jestli jim zase pomůžeme zafinancovat jejich pitomý projekt.“ Zastrčím telefon zpátky do kapsy.

Cassian v hrdle tiše zabručí. „Vážně jsme jim měli říct ne hned napoprvé. Je smutné, že ti korporátní sponzoři hrají v náš prospěch tím, že nám poskytují legitimní krytí, takže je potřebujeme. Jdi to vyřídit. To je tvoje parketa. Doriane.“

Dorian vystoupí ze stínů u zadní stěny.

„Zavolej Vanceovi,“ přikáže Cassian. „Ať se svým týmem zahájí výcvik. Ujisti se, že přesně vědí, pro koho teď pracují.“

Cassian ukáže svou masivní rukou k plačící ženě a chvějícímu se dítěti. Pak, stejně rychle a ležérně jako mrknutí oka, vytáhne Cassian z ramenního pouzdra těžkou černou pistoli a střelí Mitche přímo mezi oči.

Ohluchující výstřel se odrazí od kovového stropu. Mitchova hlava trhne dozadu a jeho bezvládné tělo se sveze dopředu proti poutům.

Cassian skloní kouřící zbraň. Ukáže na stráže stojící u zdi a zařve: „Ukliďte to tady! Zbavte se toho těla.“