Valentina

„Máme hotovo?“ ptá se Jaxon, přešlápne a zahákne prst za popruh svého obalu na oblek.

Upravím si těžké papírové nákupní tašky, které se mi zařezávají do dlaní. „Jo, pojďme odsud k čertu pryč a vyrazme zpátky k Beatrix, abychom se mohli nachystat. Je skoro sedm.“

Pohlédnu na zářící ciferník svých hodinek a projede mnou vlna šoku. Strávili jsme dobrých pět hodin prodíráním se přelidněnými obchody, zkoušením nekonečných řad oblečení a debatováním o dokonalé estetice pro dnešní večer. Nohy mě bolí na protest, ale adrenalin z nadcházející noci únavu zahání.

„Ty bláho, to už jsme tu tak dlouho?“ Jaxon zvedne obočí a oči se mu mírně rozšíří.

„Jo, jsme. Asi jsme ztratili pojem o čase.“ Pokrčím rameny a věnuji mu unavený, ale upřímný úsměv.

Beatrix vykročí vpřed a ukáže pěstěným prstem směrem k rozlehlé zóně s občerstvením. „Tak jdeme. Musíme si pohnout, jestli chceme dorazit do klubu včas.“

Ujme se vedení, její krok je svižný a odhodlaný. Zasměju se, zařadím se za ni a za Jaxona a proplétáme se mezi zbývajícími večerními nakupujícími. Jasná, sterilní světla nákupního centra ustupují spoře osvětlené, rozlehlé betonové podzemní garáži, kde se všechno rozléhá. Těžké kovové dveře se za námi s bouchnutím zavřou a odříznou veselou hudbu z obchodů.

Ticho v garáži je hutné. Naše kroky pleskají o betonovou podlahu a odrážejí se od sloupů. Jaxon a Beatrix jdou asi tři metry přede mnou a tiše se baví.

Najednou mi po páteři přejede mrazivé mravenčení. Chloupky na zátylku se mi zježí v pozoru. Moje instinkty se probudí, divoké a ohlušující. Někdo mě sleduje. Ten pocit je těžký, dusivý a odkapává z něj temný záměr. Predátor stopující svou kořist.

Zastavím se. Otočím hlavu, oči mi pátrají ve stínech roztažených mezi zaparkovanými auty. Dívám se za betonové sloupy a hledám siluetu, odraz, cokoliv. Nic se nehýbe. Je tu jen statické bzučení vzdálené zářivky. Ale ten pocit odmítá zmizet. Mafiánská sledovačka je tam venku, skrytá ve tmě, a hlídá každý můj krok.

„Hej! Počkejte! Jinak neodjedete, protože klíče mám já.“ Stisknu plastová ucha svých tašek pevněji a můj hlas se v obrovském prostoru mírně rozlehne.

Jaxon a Beatrix se zastaví a ohlédnou se na mě.

„Tak si pohni, šneku!“ zasměje se Jaxon a ten zvuk rozbije zlověstné napětí ve vzduchu.

„Už jdu, vydržte.“ Vynutím si úsměv, setřesu ze sebe přetrvávající děs a popoběhnu, abych je dohnala.

„Šneku,“ ušklíbne se Jaxon vteřinu poté, co k nim dorazím.

„Jo, a ty snad ne?“ Hravě do něj strčím ramenem a přimhouřím oči.

„Neříkal jsem, že ne.“ Jaxon mrkne, naprosto nevyveden z míry mým strčením.

Hravě ho propíchnu pohledem, ještě jednou do něj strčím a pak se jako šílená rozběhnu ke svému autu. Ukážu jim, kdo je tady šnek. Moje podpatky rychle cvakají o beton, když sprintuju posledních pár metrů. Dorazím ke kufru a s cvaknutím ho otevřu. Hodím tašky dovnitř a opřu se o nárazník, zatímco čekám, až mě doženou.

„Sakra Valentino, kde hoří?“ ptá se Beatrix mírně zadýchaně, když s Jaxonem dorazí.

Hodí své tašky do kufru a těžké žuchnutí se rozlehne tichou garáží.

„Zeptej se Jaxona, on si začal.“ Zářivě se usměju a vytáhnu z kapsy klíče.

„Nezačal.“ Jaxon zakroutí hlavou a vklouzne na zadní sedadlo.

„Ale jo.“ Vypláznu na něj jazyk přes zpětné zrcátko.

Vklouznu na sedadlo řidiče a otočím klíčkem v zapalování. Motor s řevem ožije a vibruje mi pod rukama. Zařadím rychlost a vyvezu nás z dusivé garáže do večerního provozu, míříme rovnou k bytovému komplexu, kde bydlí Beatrix.

O pětačtyřicet minut později jsem oficiálně vyčerpaná městskou dopravou. Přísahám, že to bylo naposledy, co jsme jeli do obchoďáku, klub neklub. Pohlédnu na digitální hodiny na palubní desce. Ukazují 19:45. Cesta nám ukrojila obrovský kus z času na přípravu. Musíme si pohnout.

Zaparkuji auto na rezidenčním parkovišti. Popadneme naše těžké tašky, spěcháme mrazivým nočním vzduchem a protlačíme se skleněnými otáčecími dveřmi luxusní bytové budovy. Obleje nás teplý, lákavý vzduch haly. Kráčím k výtahům a moje oči střelí k recepci. Stan, obvyklý vrátný, chybí na svém místě. Elegantní dřevěný pultík je prázdný.

„Kde je Stan?“ Ukážu k prázdnému místu a ohlédnu se na své přátele.

„Proč si děláš takové starosti o Stana? Myslela jsem, že tvou mysl okupuje ten zelenooký muž, do kterého jsi vrazila.“ Beatrix mě dloubne do žeber a na rtech jí pohrává zlomyslný, škádlivý úšklebek.

„Nedělá. Tedy, okupuje, ale prostě mě to zajímalo.“ Zadrhnu se a do tváří se mi nahrne horkost, když ona i Jaxon vybuchnou smíchy.

Beatrix odmítavě mávne rukou, ona stejně personálu budovy nikdy nevěnovala velkou pozornost. „Klídek, asi mu už pro dnešek padla. Mění se směny.“

„Když to říkáš.“ Nechám to plavat a stisknu tlačítko pro přivolání výtahu.

Kovové dveře se rozjedou a my vstoupíme dovnitř. V duchu zanaříkám, když začne pomalé, mučivé stoupání. Proč musí Beatrix bydlet zrovna v desátém patře? Stojíme mlčky a sledujeme, jak digitální čísla naskakují nahoru, a v těsném prostoru se mísí očekávání dnešní noci.

Dveře se konečně rozestoupí a odhalí tichou, kobercem pokrytou chodbu v desátém patře. Vypochodujeme k jejím dveřím. Beatrix je rychle odemkne, strčí do nich a nažene nás dovnitř.

„Tak jo, všichni, je čas se zkrášlit.“ Beatrix tleskne rukama a ten zvuk je ostrý a panovačný.

Popadne mě za ramena a hravě mě postrčí k hlavní ložnici. „Valentino, ty jdeš první.“

Potom obrátí pozornost k našemu kamarádovi. „Jaxone, ty si vezmeš hostinský pokoj.“

Jakmile jsou rozdané pokyny, Beatrix mě následuje do hlavní ložnice. Skutečná práce začíná. Vytahujeme z tašek naše nové oblečení a rozkládáme ho po obrovské posteli. Vklouznu do ohnivě červených hedvábných šatů; látka obepíná mou kůži a tvaruje se podle každé křivky. Díky té barvě vypadám dravě, což je ostrý kontrast k mému obvyklému nenápadnému šatníku. Nazuji si jemné stříbrné metalické podpatky a zajistím přezky kolem kotníků. Precizně si nanesu make-up, ostré linky na očích a výrazné červené rty, které křičí nebezpečí. Popadnu elegantní černou listovou kabelku a s cvaknutím ji zavřu.

Zírám na svůj odraz ve velkém zrcadle. Dnes v noci jsem zbraň.

================

Club Elysium

Je 21:30 a noc žije. Blížíme se ke klubu, těžké, vibrující basy hudby otřásají betonovým chodníkem pod mými stříbrnými podpatky. Fronta na vstup se táhne přes celou ulici, moře dychtivých těl chvějících se v nočním vzduchu. U sametového provazu stojí obrovský, hrůzostrašný vyhazovač a v tlustých rukou drží desky s klipsem.

Je tu narváno. Samotné množství lidí čekajících venku je ohromující. Míjíme frontu na běžný vstup a jdeme rovnou ke vchodu. Energie vyzařující z budovy je elektrizující, živočišná a opojná.

Vyhazovač nám vstoupí do cesty a jeho impozantní postava zablokuje dveře. „Jméno?“

Z jeho hlubokého hlasu trochu nadskočím. Neuvědomila jsem si, že už jsme úplně vepředu.

„Beatrix Franco.“ Jaxon postoupí vpřed a mluví jasně přes dunivé basy pronikající skrz zdi.

Vyhazovač sjede tlustým prstem po vytištěném seznamu na deskách. „Ach ano, Beatrix Franco, společně s Jaxonem Dieselem a Valentinou Greco.“

Jaxon gestem ukáže na Beatrix a na mě a hodí sebevědomý úsměv. „Jo, to budeme my.“

„Můžete vstoupit.“ Vyhazovač odhákne tlustý červený sametový provaz a ustoupí stranou, aby nás nechal projít.

Projdeme těžkými zvukotěsnými dveřmi a zasáhne mě vlna čistého smyslového přetížení. Ten klub je neuvěřitelný. Neonová světla v odstínech fialové, elektricky modré a ostré karmínové protínají zakouřený vzduch a tančí napříč obrovskou, spoře osvětlenou místností. Hlavní parket je mořem těl, která se o sebe otírají, unášena ohlušujícím, rytmickým duněním hudby. Plíce mi naplní pach drahého alkoholu, sladkého parfému a syrového potu.

Dejte mi pár drinků a budu na tom parketu cobydup. Odtrhnu pohled od tanečníků a pohlédnu vzhůru k elegantnímu prosklenému balkonu zavěšenému nad tím chaosem. VIP salonek.

„Páni.“ Vklouzne mi to slovo ze rtů, přes hudbu sotva slyšitelné.

„Tam budeme my.“ Jaxon ukáže prstem nahoru na zářící balkon a na tváři má triumfální úsměv.

„Tam nahoře?“ zeptám se a rozšířím oči na tu exkluzivní sekci.

„Jo.“ Jaxon přikývne, ujme se vedení, prorazí cestu natěsknaným davem a navede nás rovnou k zářícímu neonovému baru.

Přesune se k nám vysoký barman s tetováním táhnoucím se po krku nahoru. „Co to bude, lidi?“

Jeho silný australský přízvuk pronikne těžkou basovou stopou.

Beatrix se nakloní přes lepkavý pult. „Já si dám vodku s brusinkovým džusem a tonikem, a on si dá Jacka s kolou. Valentino, co si dáš ty?“

Oplatím barmanovi jeho vyčkávavý pohled. „Ehm, já si dám gin s tonikem.“

Barman přikývne, otočí se a popadne lahve. Stojíme rameno na rameni a vibrující energie klubu nám prosakuje do morku kostí. Za pár minut se barman vrátí a postaví orosené sklenice na černý ubrousek.

„Tady to máte. Jedna brusinková vodka, jeden Jack s kolou a jeden gin. Doufám, že vám bude chutnat.“

„Děkujeme,“ proneseme sborově a hodíme na pult hotovost.

S drinky v ruce se vymotáme z drtivé masy na hlavním parketu a přiblížíme se k hlídanému schodišti, které vede nahoru do VIP salonku. Ukážeme hlídači u paty schodů naše vstupní pásky a on nám pokyne, ať jdeme nahoru.

Pomalu stoupáme po osvětlených schodech. Vzduch je tu nahoře jiný. Je chladnější, těžší a nasycený nevyřčenou hierarchií. Stěny lemují plyšové sametové kóje oddělené tónovanými skleněnými přepážkami. Upíjím svůj drink a očima přejíždím po vysoce postavených hostech. Tohle místo je neskutečně cool.

Pak moje oči padnou na obrovskou koženou kóji zastrčenou v tom nejtemnějším, nejexkluzivnějším koutě salonku.

Dech se mi zadrhne. V kóji sedí čtyři muži. Vypadají jako temní bohové sestoupivší z noční můry, vyfešákovaní do bezchybných obleků šitých na míru. Vyzařuje z nich děsivá, dusivá aura, která křičí čistou, smrtící mocí. Mafiáni. V hrudi mě zatahá těžký, nezpochybnitelný magnetismus. Polknu a studený gin mě pálí v krku. Srdce mi divoce buší do žeber. Znenadání ve mně vzplane hluboký instinkt – děsivá potřeba ukázat svou submisivní stránku těmto vrcholovým predátorům.

„TY.“

Jediné hromové slovo prořízne okolní hluk VIP salonku a zasáhne mě jako fyzická rána.

Hlava mi trhne směrem k hlasu. Oči se mi zapíchnou do muže sedícího na kraji kóje. Ten muž se sexy, pronikavýma zelenýma očima z hotelové haly. Do prčic.

„Znovu se setkáváme, Principessa,“ pronese vláčně a po jeho pohledné tváři se rozlije pomalý, predátorský úšklebek.

Moje svaly se zablokují a zmrazí mé tělo až na kost. Sklenice v mé ruce se zachvěje. Nečekala jsem, že ho ještě někdy uvidím.

=================

Kaelen

-Dříve toho dne-

Stál jsem jako přimrazený v dokonale čisté hale, neschopný uvěřit vlastním očím. Sledoval jsem, jak se ke mně moje nádherná Principessa otáčí zády a odchází ode mě. Ohnivé pohupování jejích boků a vzdorovité zvednutí brady mi do mysli vypálily trvalý cejch. Cassian nám předhodil roztroušené detaily a poskytl nám stručný profil dívky, kterou jsme měli zahnat do kouta, ale nikdy nám neprozradil její jméno. A ona mi rozhodně také nedala šanci, abych se na něj zeptal.

Po rtech se mi rozlije temný, nebezpečný úšklebek. Přijímám výzvu.

Vytáhnu telefon z vnitřní kapsy saka svého obleku. Stojí o pár metrů dál, trpělivě čeká u mosazných dveří výtahu a naprosto netuší o predátorovi, který sleduje každý její krok. Otevřu aplikaci fotoaparátu. Zarámuji si její nádhernou siluetu proti mramorovému pozadí a ťuknutím na displej zaostřím. Vyfotím ji.

Bez promarnění jediné vteřiny otevřu zprávy a pošlu ten snímek ve vysokém rozlišení přímo na Cassianovu zabezpečenou linku. Ve chvíli, kdy vyskočí upozornění o doručení, stisknu tlačítko pro hovor.

Linka dvakrát zazvoní a ten zvuk se mi rozlehne v uchu.

„CO JE?“ štěkne Cassian do sluchátka.

Zní naprosto podrážděně, jeho hrubý tón je připravený na katastrofu.

„Viděl jsem Principessu.“ Pronesu ta slova pomalu a nechám závažnost toho prohlášení viset ve vzduchu.

Vím, že potrvá vteřinu, než jeho mozek tu informaci zpracuje. Kousnu se do spodního rtu, zuby se mi zaboří do masa, zatímco zavírám oči. Vytáhnu si její obraz do popředí své mysli a v duchu si ukládám ostrou křivku její čelisti a oheň v jejích očích, abych si to mohl později v noci důkladně vychutnat.

„Nezahrávej si se mnou, Kaelene,“ odsekne Cassian a jeho hlas klesne o oktávu. Na pozadí hovoru pronikne ostrý zvuk šustění papíru. „Mimochodem, jsi na hlasitém odposlechu. Dorian i Zar jsou oba tady v kanceláři.“

„Všechno v cajku, kámo?“ ozve se spojením Zarův hluboký, dunivý hlas.

„Kaelen říká, že viděl naši Principessu,“ předá Cassian novinku a jeho podráždění mizí. V jeho hlase je slyšet temný, zvrácený úsměv.

„VÁŽNĚ?“ zahřmí Zar a surové vzrušení z reproduktoru telefonu prakticky vibruje. „Mluvili jste spolu? Zjistil jsi něco zajímavého? Řekni mi, že máš jméno.“

„Uklidni se, Zare,“ křiknu a odtáhnu si telefon na centimetr od ucha.

Přísahám bohu, ten chlap je možná ten nejděsivější, nejnepříčetnější parchant, jakého znám, ale zrovna teď se chová jako vyhladovělé dítě, co se sápe po dárku na vánoční ráno.

Přiblížím si telefon zpátky k ústům. „Jenom jsme na sebe narazili. Doslova. Srazili jsme se. Ale je nádherná. Její otec nelhal, když říkal, že jeho dcera je krásná. Zrovna teď jsem vám poslal její fotku. Podívejte se do zpráv.“

Opřu se o studený kamenný sloup a soustředěně naslouchám. Slyším slabé cinknutí Cassianova telefonu přijímajícího zprávu. Pak slyším ostré, hromadné nadechnutí tří nejsmrtelnějších mužů v syndikátu.

Následuje hrobové ticho.

Ticho se protahuje, hutné, těžké a nabité výbušným predátorským chtíčem. Soudě podle toho klidu se můžu vsadit, že bojují s tvrdou erekcí. Přesně tak jako pořád já. Už jen pohled na ni nás nutí prahnout po ní o to víc.