Vrazila jsem ramenem do těžkých ocelových přístupových dveří haly a prodrala se do oslepujícího hurikánu zákulisního chaosu. Ostrá záře zářivek v šatnách mi pálila sítnice. Stojany s hedvábím, šifonem a surovou kůží se táhly, kam až oko dohlédlo, střeženy davy zběsilých asistentů garderoby. Dech se mi drápal hrdlem v trhavých, nepravidelných poryvech. Pot mi vyrazil na klíčních kostech a lepil mi na kůži lacinou látku mého obnošeného trička s potiskem. Stála jsem u vstupního oblouku a bojovala, abych zklidnila své splašené srdce. Uhladila jsem si rukama džínovinu svých vybledlých kalhot a nahmatala roztřepené, drsné okraje kolem kolen. Na tohle místo jsem ani v nejmenším nepatřila.

Hluk puštěných fénů a křičících producentů prořízl ostrý, posměšný zvuk.

Otočila jsem hlavu. Na maskérských křeslech seděla řada profesionálních modelek, jejichž těla halily luxusní hedvábné župany. Přerušily své rozhovory a vyslaly mým směrem odkapávající úšklebky. Jejich oči, orámované silnými vrstvami černé tužky, si mě zkoumavě měřily. S neskrývaným opovržením zíraly na mé neučesané, medově blond vlasy – rozcuchaný, větrem ošlehaný uzel na temeni hlavy. Narovnala jsem ramena a ignorovala horkost stoupající mi do tváří. Tenhle kšeft jsem potřebovala. Výplatu jsem potřebovala mnohem víc, než aby mě zajímaly názory div s bohatými tatíčky.

V samém epicentru této zákulisní zlomyslnosti stála Camilla. Držela dvůr mezi modelkami, popíjela z elegantní láhve na vodu, zatímco jí asistentka upravovala kontury tváře. Byla to nesmírně arogantní sestřenice Genevieve, hlavní návrhářky dnešní přehlídky. Camilla si přehodila své tmavé, těžké prodloužené vlasy přes rameno a její oči se zabodly do mých. Ani se nenamáhala skrývat své znechucení. Její lesklé červené rty se zkroutily do chladného, drzého úšklebku.

Na lokti mi přistálo vřelé, zoufalé sevření a vytrhlo mě z palebné linie.

"Nathalio, kde jsi sakra byla! Ničíš mi nervy!" zasyčel Kellan a protlačil mě kolem řady maskérských stolků a tyčících se stohů krabic od bot.

"Provoz na mostě byl naprostá noční můra. Přísahám, že posledních šest bloků jsem sem běžela." Klopýtla jsem o zbloudilý prodlužovací kabel a sotva se udržela na nohou, když mě táhl ke stojanům s oblečením.

Kellan se ke mně otočil a dlaněmi mi stiskl ramena tak pevně, až to hrozilo modřinami. V jeho široce rozevřených očích plavala panika. "Poslouchej mě, Natty. Nechápeš, o co dnes večer jde. Všechno je v sázce. Genevieve na tuhle kolekci vsadila život. Obešla všechny bezpečné korporátní sponzory. Vsadila celou svou budoucnost, své studio i své jméno na to, že upoutá pozornost jednoho konkrétního muže."

Zamračila jsem se a snažila se popadnout dech, když kolem nás prosvištěl vizážista s náručí štětců. "Koho? Nějakého velkého maloobchodního investora?"

"Něco horšího. Mnohem horšího," zašeptal Kellan a hlas mu klesl do roztřeseného mumlání. Ohlédl se přes rameno, jako by vyslovení toho jména příliš nahlas mohlo vyvolat démona. "Rafael Di Costa."

To jméno znělo jako rozsudek smrti. Viselo ve vzduchu, těžké a nabité nevyřčenou hrozbou.

"Je to absolutní predátor textilního průmyslu," pokračoval Kellan a strčil mě za vysoký stojan s oděvy, aby nám dopřál chvilku soukromí. "Ten italský magnát ovládá dodavatelské řetězce na dvou kontinentech. Ale je to nelítostný žralok. Nedělá jen byznys. Má jedinečnou schopnost přes noc zosnovat absolutní úspěch člověka, nebo ho zcela vymazat z existence. Neexistuje žádná střední cesta. Polyká společnosti vcelku, ničí odkazy a láme lidi. Vše závisí výhradně na jejich štěstí a prchavých rozmarech jeho povahy."

Polkla jsem suchý knedlík v krku. Strávila jsem roky prací na nočních směnách v barech a vyhýbala se chamtivým rukám bohatých, namyšlených mužů, kteří si mysleli, že jim jejich bankovní účty dávají právo vlastnit svět. Ale strach vyzařující z Kellana byl jiný. Byl primární.

"Proč by sem Genevieve zvala takového muže? Proč by si na záda malovala terč?" zeptala jsem se.

"Protože jediné Di Costovo kývnutí z tebe udělá módní smetánku. Jediný schvalující pohled znamená nekonečné financování." Kellan zavrtěl hlavou a s třesoucíma se rukama sáhl do plastového obalu visícího na prémiovém stojanu. "Musíme jen odvést svou práci naprosto dokonale. Žádné chyby. Žádné přitahování nežádoucí pozornosti. Musíš tam venku zazářit, Natty. A teď, pojďme tě nasoukat do tvého brnění."

Kellan rozepnul silný černý obal a vytáhl ze tmy úchvatnou modrou róbu střihu mořské panny.

Spadla mi čelist. Látka byla neobyčejná. Třpytila se pod ostrými zářivkami šatny, zachycovala paprsky a odrážela je jako rozdrcené safíry. Živůtek zdobila složitá, ručně šitá korálková výšivka, která přecházela do širokého, rozšířeného lemu. Bylo to mistrovské dílo z hedvábí a strukturovaného tylu, navržené tak, aby obepnulo každou křivku. Barva byla hluboká, fascinující oceánská modř, až mě z ní bolelo na hrudi.

"Je nádherná, Kellane," vydechla jsem a prsty se natáhly dopředu, aby se dotkly chladného hedvábí.

Než se mé konečky prstů stačily o látku byť jen otřít, do mého zorného pole vklouzla pěstěná ruka. Sada ostrých akrylových nehtů se zaryla do modrého materiálu a vytrhla hedvábí přímo z Kellanova sevření.

"Ach, ta je úchvatná. Tu si beru," oznámila Camilla hlasem, který zvonil jako rozbíjející se sklo.

V šoku jsem sledovala, jak si tiskne jemnou róbu k boku. Stála vzpřímeně a drahocennou látku si přehodila přes přední část županu. Sklonila bradu a věnovala mi chladný, výsměšný pohled.

"Promiňte. Co si myslíš, že děláš?" vyjela jsem, zatímco v mé hrudi prudce a žhavě vzplanul vztek.

"Beru si to, co patří mému kalibru talentu," protáhla Camilla a obdivovala svůj odraz v nedalekém zrcadle sahajícím až k zemi. "Tato barva vyhovuje mé vznešené přítomnosti mnohem lépe než někomu tvého postavení. Vypadáš, jako by ses právě vykulila z nějakého putykovitého zapadákova. Rolník korunu nenosí. Byla by to ztráta Genevieveiny tvrdé práce, obléknout tuto róbu na pouliční krysu."

"Vrať to, Camillo. To jsou šaty přidělené Natty." Kellan vstoupil mezi nás a jeho obvyklé jasné vystupování pod jejím smrtícím pohledem ochablo.

Camilla se zasmála. Byl to suchý, ošklivý zvuk. "Přiděl jí něco jiného. Na stojanu ve slevě je spousta hadrů. Já jsem hlavní hvězdou tohoto mola a udělám to v tomhle modrém kousku."

Pěsti se mi sevřely podél boků. Nehty se mi zaryly do obnošené džínoviny kalhot. Odmítala jsem se nechat pošlapat nějakou rozmazlenou, umělou aristokratkou. Udělala jsem těžký krok vpřed a zkrátila vzdálenost mezi námi.

"Nejsi na nákupech v butiku, Camillo. Jsme profesionálové najatí na práci. Okamžitě mi dej mé přidělené šaty." Udržovala jsem svůj hlas hlasitý a velitelský a dbala na to, aby má slova přeletěla hučení štábu v zákulisí.

V místnosti nastalo hrobové ticho. Laky na vlasy přestaly syčet. Modelky se otočily na svých židlích a jejich oči lačnily po dramatu. Camillina bledá pleť rázem zrudla náhlým vztekem. Takhle s ní nikdo nemluvil.

"Ty mizerná malá děvko," zasyčela Camilla a přitiskla si modré hedvábí pevněji k hrudi.

"Je tu nějaký problém?"

Genevieve se prodrala davem, své obvykle bezchybné vlasy zkrepatělé stresem a desky s klipem svírala jako štít. Podívala se ode mě, nenalíčené a zpocené ve svém civilním oblečení, na Camillu, která svírala premiérové šaty.

"Genevieve, řekni té své divoké sestřence, ať zná své místo," vyštěkla Camilla dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Vyhodila volnou ruku do vzduchu. "Nárokuji si tyto šaty. Tenhle pouliční odpad si myslí, že na mě může štěkat rozkazy. Jestli si tuhle modrou róbu vezme ona, odcházím z přehlídky. Hned teď. Můžeš svým drahocenným investorům vysvětlit, proč tvá hvězdná modelka opustila molo pět minut před začátkem hudby."

Genevieve zbledla. Panika z ní vysála barvu a zanechala v její tváři dutý a zoufalý výraz. Potřebovala Camillino jméno k přilákání počátečního davu. Nemohla si dovolit vzpouru.

Genevieve ke mně obrátila unavené oči.

"Nathalio, prosím. Prostě jí to nech. Nemůžu si dnes večer dovolit žádný incident. Kellan ti může najít náhradu. Je mi to líto." Genevieve se zlomil hlas. Stáhla se a okamžitě se podvolila vydírání.

Ústa mi zaplavila hořká pachuť. Chtělo se mi křičet, vyrvat ty šaty z Camilliných chamtivých rukou, sledovat, jak se hedvábí trhá, než abych ji nechala si je obléct. Ale hrůza v Genevieveiných očích spoutala můj vztek. Pokud to tady rozbiju, nedostanu zaplaceno. Dostanu se na černou listinu. Vzdala jsem ten boj a udělala pomalý krok zpět, abych zachránila produkci.

"Fajn," procedila jsem skrz zuby a vraždila Camillu pohledem na její triumfální, posměšný úšklebek. "Vezmi si to. Zkus tam venku nezakopnout o své obrovské ego."

Camilla si přehodila vlasy a odpochodovala ke své soukromé převlékací zástěně, zatímco její poslušní poskokové za ní cupitali jako krysy.

Kellan zamumlal řadu kleteb a jeho ruce se ponořily do stojanů s vyřazenými a záložními návrhy. Odhazoval šedé a matně žluté a hledal s maniakálním úsilím.

"Nedovolím jí, aby tě zničila, Natty. Dej mi vteřinu. Tady dole je jeden kousek. Kousek přímo z trezoru studia."

Kellan se dral k těžkým studiovým stojanům zastrčeným v úplně zadním rohu. Vynořil se s obrovským, těžkým ochranným obalem. Strhl zip dolů a odhalil oslepující explozi barev.

"Oblékni si to. Hned," přikázal.

Byla to záložní červená princeznovská róba. Živůtek se vyznačoval širokým srdcovým výstřihem, který se nořil hluboko dolů, strukturovaným pevnou kosticí, jež neuvěřitelně těsně stahovala pas. Vrstvy a vrstvy třpytivého karmínového tylu explodovaly od boků a spadaly na zem v dramatickém, širokém střihu. Ta róba vypadala nebezpečně. Vypadala jako rozlitá krev a žhnoucí oheň.

Spěchali jsme do převlékací kabinky. Svlékla jsem si vlhké džíny a tričko a vstoupila do masivního moře červeného tylu. Kellan vzadu zahákl korzet, pevně stáhl šňůrky a uvěznil mě v tom mistrovském díle. Silueta byla nesporně velkolepá. Hluboký, sytý karmín dal vyniknout zlatavému teplu mé pleti a způsobil, že mé jantarové oči vypadaly jako žhavé uhlíky. Má doutnající frustrace se proměnila v ostře soustředěný adrenalin.

Kellan mě dotáhl k maskérskému křeslu. Jeho ruce létaly ve šmouhách. Sepnul mé neuspořádané blond prameny do uhlazeného, přísného vysokého culíku, čímž umožnil, aby zlaté délky kaskádovitě spadaly po mých zádech. Přejel mi přes ústa ostrou, řezavou karmínovou rtěnkou, aby ladila s róbou. Poprášil mi lícní kosti zlatým rozjasňovačem a nanesl na mé oči tmavou řasenku.

"Jsi zbraň, Nathalio. Běž tam a rozsekej je na kousky," zašeptal Kellan a ustoupil, abych se mohla podívat do zrcadla.

Zírala jsem na toho cizince ve skle. Roztřepená, vyčerpaná holka z putyky byla pryč. Vypadala jsem smrtelně nebezpečně.

"Seřadit! Jdeme, jdeme, jdeme!" křičel stage manager a mával rozsvícenou obuškem poblíž vstupu k oponě.

Těžký tep basů roztřásl betonové podlahy. Přehlídka na molu začala. Připojila jsem se do zákulisní fronty a zaujala své místo v řadě tichých, sošných modelek. Srdce mi bušilo do žeber jako pták v kleci. Samotná váha červené róby vyžadovala nesmírné soustředění jen na to, abych stála rovně a balancovala svou váhu na elegantních, pětipalcových jehlových podpatcích.

Do mého levého boku narazila ostrá síla.

Vypadla jsem z řady a málem se srazila s kovovou osvětlovací konstrukcí. Ostrá, palčivá bolest mi vystřelila do levého kotníku.

Camilla se kolem mě protlačila se záměrnou silou, její rameno mě odstavilo jako hokejistu. Stála zahalená do mé ukradené modré róby a tvář jí křivil krutý úšklebek. Záměrně mi NAZRAZILA levý kotník s cílem zlomit mi kost ještě předtím, než vůbec vstoupím na scénu.

"Jejda. Radši se mi pleť z cesty," zasyčela a napochodovala vpřed, aby zaujala svou pozici.

Zatnula jsem zuby a potlačila ostré syknutí bolesti, které hrozilo, že mi unikne ze rtů. Přenesla jsem váhu a otestovala kloub. Z kosti vyzařovalo tupé, těžké tepání, které pulzovalo s každým úderem srdce. Bylo to naražené, možná vymknuté, ale dokázala jsem stát.

"Ta mizerná čarodějnice! Zabiju ji!" zavrčel Kellan, vyrazil vpřed se zatnutými pěstmi a chrlil kletby za Camillinou vzdalující se postavou.

"Ne. Přestaň," přikázala jsem a popadla ho za zápěstí. Přinutila jsem se zpomalit dýchání a zatlačila bolest do temného kouta své mysli. "Jdu na to. Nedovolím jí vyhrát."

Chodbou se prohnal pronikavý pískot pódiové narážky. Těžké černé sametové závěsy se rozestoupily.

Vystoupila jsem ze stínů a zamířila přímo do oslepující záře reflektorů nad molem.

Žár zaostřených lamp mě zalil po kůži. Hřmící basy vibrovaly podlahovými prkny a ladily s rytmem mého bušícího srdce. Má nervozita zmizela pod čistou svalovou pamětí a vzdorovitou pýchou. To molo bylo moje. Pokládala jsem jednu nohu přímo před druhou a s každým krokem jsem ovládala ty karmínové míle tylu. Má tvář byla maskou chladné, nedotknutelné dokonalosti. Tupé tepání v kotníku se stalo vzdáleným přízrakem, pohřbeným pod burácejícím adrenalinem.

Blesky fotoaparátů se míhaly obrovskou místností, světelné bouře zachycovaly můj sestup po přehlídkovém molu. Vzdechy a roztroušený potlesk se slily do kolektivního řevu ze zastíněného davu dole. Došla jsem na konec dlouhé plošiny a ukotvila své nohy na okraji srázu. Při pohledu na moře potemnělých tváří jsem předvedla bezchybnou, plynulou otočku. Karmínové vrstvy se ve vzduchu rozvinuly jako rozkvetlé ohnivé okvětní lístky, obmotaly se kolem mých nohou a pak padly zpět do dokonalých, strukturovaných linií.

Ztuhla jsem na vrcholu své pózy. Čekala jsem, až fotografové pořídí své snímky.

Avšak uprostřed hromového potlesku a chaosu mi na holé kůži náhle zahořelo píchání horka. Nepřicházelo ze stropních světel ani z blesků fotoaparátů. Ten pocit byl těžký, fyzický, jako ruka sjíždějící po zadní straně mého krku.

Oči mi střelily doprava.

Z hlubokých stínů vyvýšené VIP kóje na mě shlížel sedící muž. Zbytek publika se vytratil do šedého šumu. Muž se naklonil dopředu, lokty opřené o kolena. Těžkoodění členové ochranky lemovali jeho box jako kamenní chrliči. V tom přítmí jsem neviděla přesné detaily jeho oblečení, ale jak se nakláněl přes sametové provazy, jeho pohled pronikal temnotou. Pozoroval mě s intenzitou tak divokou a absolutní, že mi to po páteři rozervalo násilné, mrazivé chvění. To spojení trvalo zlomek sekundy, ale připadalo mi to jako hodiny. Nedíval se na ty šaty. Díval se na můj krk, na má žebra, na mou tvář. Jeho pohled působil jako dravec sledující krvácejícího jelena ve sněhu.

Žaludek se mi propadl. Odtáhla jsem své jantarové oči od té děsivé kóje. Přinutila jsem se zvednout bradu a zablokovala jsem ty stíny.

"Otoč se a jdi," opakovala jsem si v duchu a udržovala si tu dravou fasádu.

Otočila jsem se na podpatku, abych zahájila zpáteční chůzi směrem k vstupnímu oblouku, a cítila jsem se naprosto nepřemožitelná. Přemohla jsem sabotáž. Získala jsem záři reflektorů. Potlesk mě následoval a valil se ve vlnách přes molo.

Položila jsem levé chodidlo, abych udělala další krok.

Přímo pod mým podpatkem se rozlehl odporný, dutý praskot.

Levá bota povolila, silný jehlový podpatek se čistě odlomil od podrážky paty. Camillin útok mi kotník jen nenarazil. Zničil samotnou strukturu páskové boty a při nárazu narušil šev.

Má rovnováha se okamžitě rozpadla. Samotná tíha těžkého karmínového tylu strhla mou stabilitu stranou. Máchala jsem rukama a zoufale se snažila něčeho zachytit, čehokoli. Byl tam jen prázdný vzduch. Z hrdla se mi vydral syrový, pronikavý výkřik, když jsem se překlopila přes nemilosrdný okraj vyvýšené scény a řítila se bokem do otevřeného prostoru podlahy haly.

Blesky fotoaparátů divoce blikaly a zachycovaly můj hrůzný pád. Těžké basy hudby přehlušily lapání po dechu v první řadě. Pevně jsem zavřela oči a připravila se na kosti drtící náraz o leštěnou betonovou podlahu. Pět stop dolů. To mi zláme žebra. To mi zpřeráží nohy.

Náraz přišel. Ale nebyl to beton.

Místo aby se mé tělo roztříštilo o chladnou zem, prudce narazilo do široké hrudi tvrdé jako masivní ocel. Drsný vdech mi vyrazil veškerý vzduch z plic. Dvě silné, neústupné paže se mi sevřely kolem zad a pasu, zachytily mě ve vzduchu a uvrhly mě do pevnosti svalů a tepla. Byla jsem zcela pohlcena jeho sevřením. Těžký tyl mých červených šatů se křupavě zmáčkl mezi našimi sraženými těly, navrstvená látka nás uvěznila v karmínovém kokonu.

Mé smysly zkratovaly. Nejprve přišel náraz a otlačil mi tvář o drsnou texturu vlněného saka na míru. Poté přišla vůně. Mé smysly okamžitě zaplavila svěží, sofistikovaná mužná kolínská. Voněla po tmavém cedru, vetiveru a stopě kovové dešťové vody. Byla ostrá, chladná a nesporně drahá.

Po obvodu propuklo zpanikařené lapání po dechu, jak zbytek davu v hrůze couvl. Hudba nad námi neúnavně bušila, ale v bezprostřední blízkosti kolem mě zavládlo hrobové ticho.

Srdce mi bušilo o pevnou hruď toho cizince. Opřela jsem dlaně o jeho svalnatá ramena a se zoufalým vzlykem jsem se odtáhla, abych popadla dech.

Hlava mi vystřelila vzhůru. Mé jantarové oči se střetly přímo s párem mrazivých, intenzivně jasně modrých duhovk.

Dech se mi zasekl v krku a odmítal ho opustit. Ta modř jeho očí byla nepřirozená. Byly to kruhy zmrzlého ledu protínající temné stíny haly, dostatečně ostré na to, aby při pouhém pohledu prolévaly krev. Jeho tvář byla mistrovským dílem drsných, geografických úhlů. Ostrá, hranatá čelist se pod kůží napínala, jeho tmavé obočí bylo klenuté v nebezpečné kalkulaci. Zbloudilý pramen tmavých, obsidiánových vlasů mu spadl přes čelo a vrhal brutální stíny na jeho dokonalé lícní kosti.

Nepustil mě.

Ten muž si udržoval dusivě pevné sevření kolem mého pasu. Jeho masivní, těžké ruce propalovaly hedvábný povrch mého živůtku a s děsivou majetnickostí tlačily na má žebra. Zdálo se, že mou váhu sotva vnímá, držel mě ve vzduchu, aniž by se mu paže jedinkrát zachvěly.

Jeho temný, zkoumavý pohled sjel z mých zpanikařených jantarových očí. Všiml si zuřivého ruměnce, který mi špinil tváře. Sledoval rychlé, mělké zvedání a klesání mé hrudi. Zmapoval ostrou křivku mých červených rtů, zkoumal každý obrys mé tváře s rozvážnou, zdlouhavou precizností, která mi ukradla zbývající vzduch z plic. Čas se zastavil. Chaotické molo se vytratilo do nicoty. Byla jsem chycena při pitvě, zmrazená pod pohledem muže, který se rozhoduje, zda mě pozře, nebo odhodí.

"Pusťte mě," dostala jsem ze sebe přidušeně a ta slova slabě drhla o ticho mezi námi.

Jeho čelist se sevřela. Neuvolnil své sevření. Ledově modré oči zahořely zvláštním, majetnickým žárem, který mi poslal do žil ječící adrenalin.

"Natty!"

Zběsilý výkřik rozbil ten bizarní trans.

Kellan se ve slepé panice vřítil do VIP sekce a zoufalou silou odstrčil bodyguarda. Z jeho tváře zmizela veškerá barva. Padl vedle nás na podlahu haly na kolena, ruce se mu ve vzduchu divoce třásly, a bál se muže, který mě držel, byť jen dotknout.

"Můj bože! Děkuji! Moc vám děkuji, že jste ji chytil," štěbetal Kellan hojně a v očích se mu hromadily slzy čiré paniky. Naklonil se dopředu a oslovil toho muže s vyděšenou úctou. "Je mi to tak líto, pane Di Costo. Uklouzla. Zlomil se jí podpatek. Prosím, odpusťte nám toto narušení vašeho prostoru."

Čistá panika mi pevně sevřela čelisti kolem krku.

Di Costa.

Rafael Di Costa.

Zubaté dílky do sebe zapadly v okamžité, nevolnost vyvolávající hádance. Ta VIP kóje. Ten divoký pohled pálící na mé kůži o chvíli dříve. Ten smrtící žralok. Muž, který z rozmaru ničil životy a vládl městu jako nejobávanější boss, jakého kdy textilní impérium poznalo.

Zprudka jsem se odtlačila od jeho mohutných ramen a drápala se po tom, abych nohy položila na leštěný beton. Zlomený podpatek způsobil, že jsem zavrávorala, ale Kellanovy třesoucí se ruce mě popadly za paže a stáhly zpět.

Ze schodů v zákulisí vyběhla Genevieve a málem zakopla o své vlastní boty. Její tvář odrážela Kellanovu hlubokou hrůzu.

"Pane Di Costo! Nabízím vám svou nejhlubší omluvu!" zvolala Genevieve a poddajně sklonila hlavu směrem k tyčícímu se magnátovi. "Vyklidíme tento prostor. Velice se omlouváme za toto vyrušení."

Rafael Di Costa zůstal naprosto zticha. Narovnal svou impozantní postavu. Tyčil se nad davem, bůh vytesaný z kouře a ledu. Oprášil z klopy svého antracitového saka zbloudilý kousek karmínového tylu, ale jeho ledově modré oči ani na okamžik neopustily mou tvář. Jeho pohled mě přitiskl ke zdi, těžký a nehybný. Nebyl to pohled odpuštění. Byla to pečeť.

Kellan mě slepě táhl pryč, vlekl mé kulhající tělo pozpátku k těžkým černým závěsům. Klopýtala jsem po podlahových prknech a jednu zlomenou botu jsem nechala v prachu. Tiskla jsem si k hrudi těžké sukně červené róby a nekontrolovatelně se třásla.

Přežila jsem molo. Přežila jsem Camillinu sabotáž. Ale když mě Kellan postrčil temnotou východu do zákulisí, zůstala jsem se třást tváří v tvář děsivému zjištění, že jsem právě padla přímo do náruče nejnebezpečnějšího ďábla ve městě.