Těžké dubové dveře mého bytu se s ohlušujícím praskotem rozletěly dovnitř.

Síla nárazu mě poslala potácivě vzad. Kovová západka se čistě vytrhla ze zárubně a vyplivla zubaté třísky napříč tvrdou dřevěnou podlahou. Sotva jsem stačila vyrovnat rovnováhu, když se do mé úzké předsíně prodrali tři muži. Měli na sobě drsné kožené bundy a jejich odhalenou kůži pokrýval chaotický zmatek tmavého inkoustu. Ostré světlo zářivky z chodby osvětlovalo naprostou zlomyslnost v jejich výrazech.

"Co to má sakra znamenat? Proč se mi vloupáváte do bytu? Kdo k čertu jste?" vydechla jsem a srdce mi tlouklo o žebra.

Měla jsem se podívat kukátkem. Měla jsem dávat pozor, místo abych se omámeně hrabala s klíči.

"Nepamatuješ si mě, chica? Myslel jsem, že jsme si minulý pondělí přes telefon docela dobře popovídali."

Muž uprostřed udělal krok vpřed. Těžký zápach laciné tequily a zatuchlého cigaretového kouře se z něj vyvalil a udeřil mě přímo do obličeje. Byl vyšší než ti další dva, krk měl tlustý a protkaný svaly. Levé obočí mu protínala rozeklaná jizva, která půlila tetování lebky.

Zamračila jsem se a mysl mi horečnatě pracovala, abych spojila jeho drsný, huhňavý hlas s nedávným řetězcem neznámých čísel na mém displeji.

Pak ta vzpomínka zapadla na své místo. Výhružná hlasová zpráva. Noční požadavky. Ruce se mi podél těla stáhly v pevné pěsti. Nehty se mi zaryly hluboko do dlaní.

"Už si vzpomínáš, že ano?" Přejel svým krví podlitým pohledem po délce mého těla, až mi z toho ponižujícího hodnocení naskočila husí kůže. "Řekl jsem ti, abys mi poslala moje peníze do pátku. A teď je sobota. Kde jsou ty peníze?"

Jeho hlas klesl o oktávu. Falešná přátelskost zmizela a nahradil ji chladný, tvrdý osten.

"Nedám vám ani cent. A teď vypadněte z mého bytu!" Zadržela jsem jeho pohled. Zvedla jsem paži a namířila prstem přímo na rozbité dveře.

Přinutila jsem se narovnat páteř. Odmítala jsem mu dát najevo strach hromadící se v mých útrobách.

"Ale samozřejmě, že dáš." Vyrazil kupředu.

Jeho ztvrdlé prsty mi sevřely čelist jako ocelový svěrák. Zmáčkl je a jeho špinavé nehty se mi ostře a hluboko zaryly do masa. Ze rtů mi uniklo ostré syknutí. Oběma rukama jsem popadla jeho tlusté zápěstí a snažila se mu odtáhnout prsty od sebe, ale připadal mi jako z masivního betonu.

"Ta děvka mi z domu ukradla pětadvacet tisíc dolarů! A ty za to teď zaplatíš!" Naklonil se blíž a jeho horký, kyselý dech mě ovál po tváři.

"Tak si ji běžte najít! Protože já vám nezaplatím nic!" Zasyčela jsem ta slova skrz zatnuté zuby, kopla jsem kolem sebe a kroutila tělem v zoufalé snaze zlomit jeho sevření.

Mírně se zapotácel, protože alkohol v jeho těle narušil jeho rovnováhu, ale jeho sevření mé tváře zůstalo drtivé.

"Myslíš si, že jsem to nezkusil? Nemůžu ji nikde najít!" Křičel mi přímo do obličeje a kapky jeho slin mě zasáhly na tváři.

Vzadu v krku se mi zvedla žluč. Na zlomek sekundy jsem pevně zavřela oči, abych potlačila rostoucí nevolnost.

"Jsi její dcera. Takže mi teď ty peníze splatíš ty místo ní. Jinak tě budu muset dotáhnout do svého baru a donutím tě mě obsluhovat. Budeš mi to splácet tím, že budeš uspokojovat moje klienty. A věř mi, že bych se na to s radostí díval."

Rty se mu zkroutily do temného, odporného úšklebku. Dva rváči stojící za ním ze sebe vydali tiché, hrubé smíchy. Jeden z nich přenesl váhu a odhrnul si klopu bundy. Jeho ruka ležérně spočívala na černé rukojeti pistole zastrčené za opaskem džínových kalhot. Své tmavé oči upíral upřeně na mě. Byl to tichý, smrtící slib.

Podlaha se mi jakoby propadla pod nohama. Do žaludku se mi zabodl chladný hrot čiré hrůzy. Tohle nebyli jen nějací podřadní pouliční kriminálníci, kteří by hledali rychlé výpalné. Byli to organizovaní, ozbrojení a nebezpeční lidé. Výhrůžka, že mě odtáhnou do špinavého baru v zapadlé uličce, abych svůj dluh splatila svým tělem, nebyla prázdným blafováním. Byl to obchodní model.

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem mu vrazit koleno přímo do rozkroku a všechny je vyhodit ze svého domova. Ale nemohla jsem si dovolit být hloupá. Ta zbraň byla skutečná. Jejich síla byla skutečná. Má zranitelnost byla skutečná.

Přinutila jsem se zpomalit dýchání. Zírala jsem na muže, kterého má matka okradla.

"Nemám tolik peněz."

Vydal ze sebe hlasité, posměšné odfrknutí. Konečně uvolnil mou čelist a odstrčil mě o krok vzad. Zavrávorala jsem a mnula si pulzující červené otisky po jeho prstech.

"Nejsem hlupák. Vím, že tvá kariéra jde po tom, co jsi zažalovala tamtoho režiséra, ke dnu. Ale to neznamená, že je na tvém bankovním účtu nula. Nebyla jsi slavná, ale v posledních letech se ti dařilo."

*Dařilo.*

To slovo mě zasáhlo tvrději než fyzický úder. Byla to hořká, zubatě se drolící pilulka na spolknutí. Byla to nepopiratelná pravda.

"Tak mě nekrm těma sračkama a dej mi moje peníze. Máš čas do příštího pátku. Jinak udělám to, co jsem řekl."

Udělal krok zpět a gestem pokynul svým mužům. Otočili se k východu. Zastavil se na prahu a vrhl po mém těle ještě jeden poslední, predátorský pohled. Ta hrozba visela těžce a dusivě ve vzduchu mezi námi. Pak byli pryč.

Stála jsem zamrzlá uprostřed obývacího pokoje, dokud těžké dunění jejich bot neutichlo na schodišti bytovky. V okamžiku, kdy se vrátilo ticho, se mi podlomila kolena. Zhroutila jsem se na podlahu, až mi kolena dopadla na tvrdé dřevo s tupým zaduněním.

Štípla jsem se do kořene nosu a bojovala se zběsilými, mělkými nádechy, které hrozily, že se změní v plnohodnotný panický záchvat. Před nimi jsem si udržela nečitelnou tvář, ale teď, osamocená v troskách svého domova, mi strach a úzkost svíraly žaludek do mučivých uzlů.

Čelist se mi pevně sevřela. Strach. Bezmoc. Nenáviděla jsem tyhle pocity každým vláknem své bytosti.

Od doby, kdy se něco takového stalo naposledy, uběhly roky. Naposledy, když mi některý z rozzuřených věřitelů Loretty přišel vykopnout dveře, jsem byla sotva teenager. Odesla jsem od Loretty, mé údajné matky, když mi bylo patnáct let. Matka mého otce se mě na rok ujala, než zemřela. Ale opustit Lorettu fyzicky neznamenalo uniknout toxickým troskám jejího života. Její špatné skutky, její násilní bývalí přátelé a její nesplacené dluhy za drogy na mně lpěly jako stín.

Ode dne, kdy jsem jako dospívající modelka pro katalogy vydělala svou první výplatu, jsem platila za její chyby. Můj život byl otáčecími dveřmi výhrůžek, rozbitých oken a bezesných nocí. Loretta měla neuvěřitelný talent zmizet ve vteřině, kdy ji dostihly důsledky jejích činů. Její ochromující závislost na narkotikách a alkoholu nezničila jen její vlastní život, pohltila i ten můj.

Ale zázrakem se ta noční můra pozastavila. Po mých osmnáctých narozeninách, těsně po velké módní přehlídce před pěti lety, věřitelé přestali volat. Rváči se přestali objevovat. Naivně jsem uvěřila, že konečně vystřízlivěla a splatila své dluhy. Myslela jsem si, že jsem konečně volná.

Mýlila jsem se. Jen našla smrtelněji nebezpečné lidi, které mohla okrást.

A teď ta cena byla dvacet pět tisíc dolarů. Do příštího pátku.

Objala jsem si paže kolem pasu a mírně se kolébala na podlaze. Měla jsem malý nouzový fond, který jsem dala dohromady z přehlídek a komerčních focení. Ale koupě tohoto skromného bytu vysála téměř všechno. Kdybych předala takovou hotovost, mé bankovní účty by padly na nulu. Neměla bych dost peněz na to, abych si koupila jídlo, natož abych zaplatila daň z nemovitosti nebo účty za služby.

Na obzoru nebyl žádný nový příjem. Neměla jsem domluvené žádné módní přehlídky. Neměla jsem dohodnutá žádná komerční focení. Telefonní linky mého agenta byly mrtvolně tiché. Byla jsem efektivně na černé listině a bez práce.

A to všechno proto, že jsem se odvážila překřížit cestu tamtomu režisérskému parchantovi.

Z kuchyňské linky se ozvalo hlasité, tuctové vyzvánění, které mě vytrhlo z mé spirály pádu dolů. Trhla jsem sebou a srdce se mi rozbušilo nanovo. Zvedla jsem se z podlahy, nohy se mi třásly. Přitáhla jsem rozbité dveře k sobě a podepřela kliku těžkou dřevěnou židlí, jelikož byl zámek zničený.

Vešla jsem do kuchyně a vzala telefon. Na displeji blikalo jméno Fiony.

Stiskla jsem příjem a přiložila si telefon k uchu.

"Omlouvám se, Fiono. Nemůžu dneska přijít. Musím něco vyřídit."

"Cože? Ale proč? Říkala jsem ti, že tu dneska bude a že si dáme společně oběd. Nepodívala ses mu do očí už několik měsíců." Z reproduktoru telefonu se ozval Fionin zoufalý povzdech.

Nechtěla jsem se dneska podívat jejímu příteli do očí, a vlastně už nikdy. Preston neměl páteř. Jeho silně konzervativní matka už měsíce jejich vztah otevřeně odmítala, protože Fiona nebyla katolička. Místo aby se Preston zastal ženy, o které tvrdil, že ji miluje, neudělal nic. Krčil se. Odmítal stanovit hranice, a přesto odmítal nechat Fionu jít, čímž ji vystavoval každodenní palbě zlomyslných urážek své matky. Kdybych byla na jejím místě, vykašlala bych se na konzervativní rodinu a odešla, aniž bych se ohlédla.

"Musíš přijít!"

"Musím jít za hodinu k soudu, Fiono." Zírala jsem na prázdnou zeď před sebou.

Dnes byl finální rozsudek pro Clivea. Den, na který jsem čekala.

"Oh! O tom jsi mi neřekla." Její tón se změnil z podrážděného na obviňující.

"Sama jsem se to dozvěděla teprve včera v noci. Musím tam být." Natáhla jsem se pro hrnek kávy, kterou jsem si nalila před příchodem těch rváčů. Byla ledová.

"Potřebuješ, abych šla s tebou? Můžu ten oběd zrušit, jestli chceš." Její hlas zjemněl, plný upřímné starosti.

Koutky úst mi zacukaly v suchém úsměvu bez špetky humoru.

"To je dobrý, Fiono. Užij si oběd s Prestonem. Zvládnu tam jít sama. Nebude to trvat dlouho."

Celý život jsem uklízela strašlivé zmatky, které na mě život hodil. Verdikt v soudní síni zvládnu sama.

"Jsi si jistá?"

"Jsem. Nedělej si starosti. Dobrá, musím se připravit. Nechci přijít pozdě. Víš, jaká je doprava." Podívala jsem se dolů, jak se mi měkká, hnědá chlupatá koule láskyplně tře o pravý kotník.

"Dobře, dej mi vědět, jak to dopadne. Miluju tě!"

"Já tebe taky."

Hodila jsem telefon na linku a sklonila se, abych těžkého hnědého kocoura nabrala do náruče. Podíval se na mě velkýma, jasně zelenýma očima a vydal ze sebe náročné zamňoukání.

Drtivá tíha na mé hrudi se na zlomek vteřiny uvolnila. Z hrdla mi uniklo tiché uchechtnutí.

"Máš hlad, Romeo?"

Hlasitě zapředl, hluboké, vibrující dunění o mou hruď. Vtiskl jsem mu polibek na temeno měkké hlavy a uzemnila se v prosté, nekomplikované náklonnosti toho zvířete.

"Tak jo, Romeo. Naplníme to tvé bříško. Co chceš na oběd? Kuře?"

Jako odpověď nevydal žádný zvuk, jen zvedl tlapku, aby si ji pečlivě olízl.

"Takže kuře."

Prošla jsem známými pohyby otevírání konzervy, přičemž kovové lupnutí se rozlehlo tichou kuchyní. Položila jsem keramickou misku na podlahu a sledovala ho, jak jí. Potřebovala jsem se hýbat. Potřebovala jsem se soustředit na bezprostřední budoucnost. Rychle jsem se převlékla do ostrého, dobře střiženého černého obleku, nanesla jsem silnou vrstvu řasenky, abych skryla své unavené oči, a popadla kabelku.

Poslala jsem rychlou textovou zprávu svému právníkovi a potvrdila mu, že jsem na cestě. Už mi poslal tři zprávy, aby se ujistil, že nepřijdu pozdě. Měla jsem pověstný záznam špatné dochvilnosti.

Vyšla jsem z bytu a opatrně procházela kolem roztříštěné zárubně.

Byl čas sledovat, jak toho parchanta posílají za mříže.

***

Budova soudu v Los Angeles byla masivní, impozantní stavba ze studeného mramoru a ozvěnou se rozléhajících chodeb. Vzduch uvnitř voněl po vosku na podlahy, nervózním potu a zatuchlé kávě. Těžké dřevěné dveře soudní síně 4B se zavřely a zpečetily osud muže, který se mě pokusil zničit.

"Gratuluji, slečno Thorneová. Vyhrála jste bitvu." Desmond stál na chodbě vedle mě, v ruce svíral pevnou koženou aktovku.

Byl to můj právník, muž, který na sebe sám vzal nemožný úkol stíhat Clivea Harringtona.

"Děkuji vám. Všechno se to stalo jen díky vám. Kdybyste sám nepředstoupil, abyste mi s tímto případem pomohl, nikdy bych nebyla schopna poslat toho muže za mříže." Natáhla jsem k němu ruku a pevně mu s ní potřásla.

Clive Harrington. Byl to jeden z nejprominentnějších, nejoslavovanějších režisérů ve filmovém průmyslu. Před dvěma měsíci jsem navštívila jeho soukromý maskérský přívěs, abychom projednali hlavní roli v připravovaném krátkém filmu. Měl to být můj velký debut. Můj přechod z přehlídkového mola na stříbrné plátno. Místo toho zamkl dveře, vrhl na mě svou obrovskou váhu a přitiskl mě k maskérskému stolku.

Pokusil se mě znásilnit. Ten parchant. Bránila jsem se. Poškrábala jsem mu obličej, vrazila koleno do žeber a zasadila mu dostatek pevných ran pěstí, abych se osvobodila. Ale fyzická obrana nestačila. Chtěla jsem ho zničit. Chtěla jsem, aby shnil v betonové cele.

Z plic se mi vydral roztřesený dech. Pevněji jsem sevřela popruh své kabelky a přinutila své rysy do masky naprosté lhostejnosti. Ten den jsem měla štěstí. Kolem přívěsu procházeli členové štábu a ten hluk ho donutil stáhnout se dřív, než mohl na mém těle napáchat trvalé fyzické škody. Ale psychické jizvy byly hluboké, zubaté a krvácející.

Desmond si odkašlal a nabídnul upjatý, rozpačitý smích.

"Viděl jsem v televizi zprávy o tom, co vám Clive Harrington udělal. A vzhledem k tomu, že je mladším bratrem starosty tohoto města, nikdo vám nechtěl pomoci. Tak jsem si pomyslel, že musím zakročit. Věděl jsem, že to nebylo poprvé, co udělal něco takového."

Přinutila jsem se nasadit na tvář jasný, zdvořilý úsměv a pohřbila tak ten těžký zmatek zmítající se v mých útrobách.

"Věřte mi, doslova jste vstoupil do mého života jako anděl, když nebylo nikoho, kdo by byl ochoten mi pomoci jít proti starostovi."

Myslela jsem ta slova vážně, ale v mé mysli zůstával uvězněn temný střípek pochybností. Starostou Los Angeles byl Arthur Harrington, muž s nekonečnými politickými konexemi a bezednými kapsami. Poslední dva měsíce strávil tím, že nasazoval každý špinavý trik z učebnice, jen aby ochránil svého bratra. Žádný jiný právník ve městě se neodvážil přijímat mé hovory.

Pak mi na dveře zaklepal Desmond, vysoce postavený, neuvěřitelně drahý advokát týden po incidentu a nabídl mi své služby pro bono. Tvrdil, že chce spravedlnost. Ale během pouhých dvou měsíců Desmond nějakým způsobem dokázal z Clivea vymámit plné, podepsané přiznání a donutil starostu ustoupit.

Jak dosáhl nemožného? Neměla jsem ponětí. Odmítl se o své metody podělit. Naprostá kompetence a surová moc potřebná k prolomení Harringtonů se neshodovala s pouhou touhou po spravedlnosti. K tomuto vítězství se vázal skrytý provázek, jakýsi stínový hráč, který táhl figurkami, ale držela jsem jazyk za zuby. Potřebovala jsem, aby ten případ vyhrál.

Desmondův telefon mu zavibroval v dlani. Podíval se dolů na rozsvícený displej. Jeho postoj okamžitě ztuhl.

"Slečno Thorneová. Nyní už musím odejít. Ale brzy se uvidíme. Budeme muset vyřídit nějaké papírování." Vzhlédl a očima střelil k východu ze soudní budovy.

"Jistě. Dejte mi vědět, kdy se mám na váš příkaz dostavit." Hodila jsem po něm rychlé mrknutí a pokusila se vnést do té upjaté interakce trochu lehkosti.

Oči se mu o zlomek rozšířily. Přejel pohledem po prázdné chodbě s náhlou, zběsilou paranoiou, hlasitě si odkašlal, krátce přikývl a prakticky se rozběhl směrem k výtahům.

Mezi obočím se mi vytvořila hluboká vráska. Sledovala jsem jeho vzdalující se postavu, hluboce znepokojená.

"Ještě není konec, víte to." Ze stínů za mnou se rozlehl hluboký, chraplavý hlas.

Otočila jsem se. Deset stop ode mě stál starosta Arthur Harrington. Bylo mu něco přes padesát let, tyčící se postava s holou hlavou a námořnicky modrým oblekem na míru, který stál víc než moje auto. Vedle něj stál Clive, jeho zneuctěný mladší bratr.

Žaludek se mi propadl. V okamžiku, kdy se mé oči střetly s Cliveovým tmavě hnědým pohledem, zasáhla mě viscerální vlna nevolnosti. Vzpomínky na jeho těžké, zpocené tělo, které mě tisklo k maskérskému zrcadlu, se s řevem prodraly zpět na povrch. Čelist se mi pevně sevřela. Vzadu v krku mi prudce stoupla žluč.

*Uklidni se, Nathalio. Je to za tebou. Bude na roky zavřený v cele.*

Přinutila jsem se zvednout bradu a narovnala ramena, abych vyzařovala absolutní sebedůvěru.

"Je konec, ať to přijmete, nebo ne." Přesunula jsem svůj chladný pohled na Clivea. "Neřekla jsem ti to snad? Zaplatíš za to, cos udělal. Gratuluju k tvé porážce, parchante."

Můj postoj byl bezchybný, přímo z mola vysoké módy. Má slova byla dravá a nekompromisní.

Cliveovy rysy zkroutila čirá zuřivost. Tmavě fialové modřiny, které před měsícem pokrývaly jeho tvář a krk, vybledly do nezdravé žluté, ale pravou paži měl stále těžce staženou lékařskou dlahou. Někdo mu ji zlomil na třech místech.

Několik hodin poté, co mě napadl ve svém přívěsu, byl Clive převezen na pohotovost. Byl zbit v podzemních garážích tak krutě, že zdravotníci jen stěží dokázali identifikovat jeho zkrvavený obličej. Policie pachatele nikdy nenašla. Média spekulovala, že se křížil s nebezpečným kartelem nebo konkurenčním producentem. Bylo mi jedno, kdo to udělal. Kdokoliv mu přerazil kosti, měl mou věčnou vděčnost. Působilo to jako uklidňující balzám na ten žhnoucí vztek v mé hrudi.

Cliveova ramena se napjala. Zaskřípal zuby a svaly na čelisti mu naběhly, jako by se chtěl vrhnout kupředu a obmotat mi ruce kolem krku. Zvláštní však bylo, že neotevřel pusu. Z úst mu neuniklo jediné slovo.

To mě zneklidňovalo. Clive Harrington byl arogantní, hlasitý predátor. Nikdy nezůstával potichu.

"Neradujte se tak, slečno Thorneová. Zvítězila jste jen v jednom případu. Věřte mi, že nezapomínám tváře lidí, kteří se zapletou s mou rodinou. Se svou topící se kariérou byste měla zvažovat kroky velmi opatrně." Starosta Arthur udělal krok vpřed, zkrátil vzdálenost mezi námi a jeho hlas klesl ke smrtící hrozbě.

Páni. Jen další mocný muž, který se přidal na dlouhý seznam lidí, co mě chtěli vidět na dně. Nejdřív ti potetovaní rváči, teď starosta Los Angeles.

Vydala jsem ze sebe tiché, posměšné uchechtnutí. Blýskla jsem po něm svým nejsladším, nejjedovatějším úsměvem.

"Proč se prostě neuklidníš a nesoustředíš se na svou vlastní kariéru, Arthure? Slyšela jsem, že tvoje politická pozice je právě teď ve velkém ohrožení. Protože tvůj bratr zničil tvou pověst spolu se svou vlastní. Takže místo abys mi vyhrožoval na veřejné chodbě, soustřeď se na to, jak zachránit sám sebe před utopením."

Arthurovy rty se stiskly do tenké, bílé linie. V čelisti mu začal zběsile tepat sval.

Věděla jsem, že stát u soudu a otevřeně se vysmívat nejmocnějšímu politikovi ve městě je profesní sebevražda. Věděla jsem, že zkřížit mu cestu je strašlivý nápad. Ale bod z něhož není návratu jsem překročila už v den, kdy jsem na jeho bratra podala trestní oznámení. Nebylo cesty zpět. Nebudu se krčit.

"Ty..." zavrčel Arthur a udělal výhružný krok vpřed.

Než stihl dokončit větu, hodila jsem po Cliveovi poslední pohled čirého znechucení, otočila se na podpatku a odešla. Hlavu jsem držela zvednutou a mé kroky byly dlouhé a cílevědomé. Otevřela jsem těžké skleněné dveře soudní budovy a vyšla ven do žhnoucího odpoledního slunce.

Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla čerstvého vzduchu.

Byla jsem v pořádku. Nebyla jsem vyvedená z míry. Vyhrála jsem. Byl čas pokračovat v životě jako ta stará Nathalia Thorneová. Pozitivní, silná a bezstarostná.

Nezajímaly mě zničené modelingové smlouvy. Nezajímaly mě výhrůžky smrtí od Lorettiných drogových dealerů. Tohle přežiju.

Rázně jsem došla ke svému sedanu zaparkovanému dál v ulici. Odemkla jsem, vklouzla na sedadlo řidiče, zabouchla dveře a okamžitě se zamkla. Zasunula jsem klíček do zapalování a agresivně se zařadila do hustého městského provozu.

Můj telefon v držáku na pití neustále vibroval. Ignorovala jsem to, svírala kožený volant tak pevně, až mi zbělely klouby. Ostře jsem zahnula do klidnější ulice lemované stromy.

Nepropustná fasáda konečně praskla.

Oči mě pálily intenzivním horkem. Rychle jsem mrkala a snažila se zahnat slzy zpátky, ale bojovaly se mnou. Hrdlo se mi stáhlo, takže jsem nemohla polknout.

Znovu jsem se zhluboka, trhavě nadechla.

Opakovala jsem si, že jsem v pořádku. Nezajímá mě incident v tom přívěsu. Jsem neporazitelná.

Ale v izolujícím tichu auta se mi za zavřenými víčky promítaly ty hrůzné vzpomínky. Zápach jeho potu. Drsný, trestající stisk jeho rukou na mých bocích. Děsivé uvědomění si mé vlastní fyzické slabosti. Po páteři mi projel prudký záchvěv. Cítila jsem se znechuceně. Cítila jsem se špinavá.

Uvolnila se jedna slza a nakreslila horkou stopu po mé tváři.

Můj stisk na volantu se ještě víc zatnul. Sešlápla jsem plynový pedál, motor zařval a ručička rychloměru vystoupala vysoko nad povolený limit.

Musela jsem tyto emoce ovládnout. Slzy dělaly lidi slabými. Ukázat bolest znamenalo stát se terčem. Nechtěla jsem být terčem. Byla jsem silná. Už jsem nebyla ta bezmocná jedenáctiletá holka schovávající se před Lorettinými přáteli ve skříni.

Přes řasy se mi přelila další slza a rozmazala mi vidění. Vztekle jsem si utřela tvář a šlápla na plyn silněji. Scenérie za okny se slila do šmouh zelené a šedé barvy.

Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila trauma pohřbít, jakmile jsem byla sama, drápalo se mi zpátky do hrdla. Strhávalo to mé brnění.

Ale soud skončil. Musela jsem jít dál. Harringtonové byli minulostí. Teď jsem musela vymyslet, jak přežít ty rváče z dnešního rána. Musela jsem napravit svou mrtvou kariéru.

Musela jsem zavolat Kellanovi. Byl to můj agent. Musel něco mít, cokoliv, malé katalogové focení nebo nějaký podružný kšeft na molu, abych dala dohromady peníze.

Zuřivě jsem si utřela mokré tváře a drhla si kůži, jako by slzy byly žíravá kyselina.

Podívala jsem se na zlomek sekundy dolů k držáku na pití a natáhla prsty, abych uchopila svůj vyzvánějící telefon.

Náraz byl okamžitý.

Vzduch roztříštil ohlušující, kovový řev. Obrovské, silné trhnutí vymrštilo mé tělo brutálně vpřed, bezpečnostní pás se pevně zasekl a mrštil mě zpátky proti sedadlu. Svět se roztočil v chaotické šmouze rozbitého skla a drtící se oceli.

Moje hlava s odporným, mokrým prasknutím narazila do bočního okna.

Z plic mi byl okamžitě vyražen veškerý vzduch. Ve vidění mi explodovaly černé skvrny. Hrůzný skřípot kroutícího se kovu odezněl do mrtvolného, zvonivého ticha.

Čas se zastavil.

O několik okamžiků později začal pronikat zpět chaotický hluk vnějšího světa. Zaslechla jsem vzdálené kvílení sirény. Nosní dírky mi zaplavil ostrý zápach pálící se gumy, vystřelených airbagů a benzínu a dusil mě. Všechno bylo zamlžené. Zkusila jsem zvednout ruku, ale mé svaly odmítly uposlechnout. Nemohla jsem se pohnout ani o píď. Celé mé tělo působilo, jako by bylo ponořené do ledové vody. Byla jsem otupělá.

Do boku mého auta dopadaly těžké rány. Znělo to, jako by někdo rozbíjel sklo mého okna holýma pěstmi.

Pokusila jsem se otočit hlavu. Lebkou mi projel oslepující, do běla rozžhavený osten agónie, který vystřeloval dolů do páteře.

Slabé, patetické zakňourání mi uniklo ze zakrvácených rtů.

Myslela jsem si, že v té rozdrcené kovové krabici zemřu. Myslela jsem si, že mě ta tma prostě spolkne celou.

Najednou se zdemolované dveře auta s děsivou, brutální silou vytrhly a kov s jekotem povolil. Dovnitř se vřítil studený vzduch.

Veliký pár hrubých, mozolnatých rukou se natáhl dovnitř do těch trosek. Prsty se zaryly do přezky mého bezpečnostního pásu a uvolnily ji. Ty samé ruce se přesunuly výš, sevřely mé tváře a pevně držely moji hlavu.

Toxický zápach kouře prořízla opojná, silná kolínská. Byla to temná směs cedrového dřeva, koření a něčeho drahého a nebezpečného.

Někdo křičel mé jméno. Hlas byl hluboký, velitelský a se silným cizím, valivým přízvukem. Znělo to vzdáleně, jako bych ho slyšela pod vodou. Nedokázala jsem ta slova zpracovat.

Pokusila jsem se otevřít svá ztěžklá oční víčka. Vyžadovalo to monumentální, bolestivé úsilí. Můj zrak se rozostřoval a znovu zaostřoval. Tma táhla za okraje mé mysli a hrozila, že všechno vypne.

Kolem pasu se mi obmotala silná, svalnatá paže. Ten muž mě bez námahy vytáhl ze zničeného sedadla řidiče. Ten pohyb mě přitiskl na pevnou, širokou hruď. Omamná vůně mě celou pohltila. Byla jsem odnášena od hořícího vraku.

"Nathalio! Nezavírej oči, sakra! Zůstaň se mnou!" nařizoval ten velitelský hlas, teď už blízko mého ucha, a silný přízvuk se valil přes slabiky mého jména.

Cítila jsem, jak padám. Rychle jsem klouzala do té nejtemnější, nejchladnější propasti.

Ale musela jsem to vědět. Zoufale jsem potřebovala vidět, kdo mě vytáhl z těch trosek. Potřebovala jsem vidět tvář toho muže, který zná mé jméno.

Z posledních sil jsem zvedla bradu. Vzhlédla jsem svým těžkým, klesajícím pohledem směrem k muži, který mě držel.

Úplně poslední, co jsem viděla, než mě pohltila temnota, byl pár pronikavých, ledově modrých očí.