Přesně ve chvíli, kdy Ronan zhasne ohlušující motor svého harleye, hlasité a chaotické hovory rozléhající se po přední zahradě utichnou. Náhlé ticho působí ve studeném nočním vzduchu tíživě. Přešvihnu nohu přes horký výfuk, stále ještě zahalená do jeho mohutné kožené bundy. Okamžitě na sobě ucítím drtivou, kolektivní tíhu stovky pohledů. Davem motorkářů a losangeleských fanynek se mihnou ostré, jedovaté šepoty.

„Vidíš to?“

„Čí je to bunda?“

„To je Ronanova nášivka, ne?“

Odmítám zrychlit krok nebo ukázat sebemenší náznak strachu. Za ta léta jsem se naučila klíčovou taktiku přežití. Když na vás zírají nebezpeční lidé, donuťte je, ať si to odpracují. Zatáhnu ramena dozadu a upravím si těžkou kůži na těle tak, jako by mi patřila. Vydám se pomalým, odměřeným krokem přímo k domu.

Cítím tu agresivní změnu v atmosféře. Ještě včera v noci jsem byla jen tou nedotknutelnou malou sestřičkou, kterou si pamatovali z dětství. Byla jsem tím bosým děckem, co se smálo příliš nahlas, protože se ke mně chovali jako k člověku, na rozdíl od mého otce. Pamatovali si tu šestiletou holku, která poslala Strykera k čertu. Dnes večer, zahalená v barvách obávaného člena, jsem něčím novým. Jsem nebezpečnou hádankou, kterou se snaží rozlousknout. To, že na sobě mám Ronanovu nášivku, mě značí jako jeho teritorium, a to v celém gangu vyvolává temnou žárlivost.

Když míjím plápolající oheň, dvě silně namalované holky se k sobě nakloní. Chichotají se dost nahlas, abych je slyšela, a očima sledují každý můj krok.

„To je roztomilý. Nevěděla jsem, že má Ronan nějakou úchylku na středoškolačky.“

„Ta dlouho nevydrží.“

Jdu dál a na rtech mi pohrává nepatrný úsměv, jako by mě ten vtip pobavil. Ale chlapi z řad čekatelů jsou ještě horší. Sledují mé pohyby dravýma, hladovýma očima. Zírají na mě, jako bych byla jen další kus klubového majetku, po kterém mohou prostě natáhnout ruku a vzít si ho.

Jeden z těch urostlejších čekatelů mi vstoupí přímo do cesty a zablokuje mi přístup na verandu. Na tváři se mu roztáhne odporný úšklebek, když dloubne do svého kámoše.

„Nevěděl jsem, že se dneska večer budeme dělit. Říkal jsem si, že jestli už Ronan dojezdil, my ostatní bychom mohli přijít na řadu.“

Zastavím se na místě jako přikovaná.

Natočím se k němu čelem. Udělám krok blíž, čímž naruším jeho osobní prostor, aniž bych zvedla hlas o jediný decibel.

„Máš tak dvě vteřiny na rozmyšlenou, jestli si chceš zachovat zuby, nebo svoje sebevědomí.“

Několik chlapů se té výzvě nahlas zasměje. Čekatelův úšklebek se ještě rozšíří, v domnění, že jen blafuju, a udělá krok vpřed.

„Nebo co?“

Než vůbec stihnu vytasit nůž schovaný za pasem, zahalí mě mohutná silueta. Přímo vedle mě stojí Ronan. Jeho velká ruka vystřelí a drtivým stiskem popadne čekatele za koženou košili. Strčí do něj dozadu s takovou hrubou silou, až muž zavrávorá a málem upadne do hlíny.

„Okamžitě kurva odstup.“

Ronanův hlas klesne do hlubokého, děsivého zavrčení, které slibuje okamžitou smrt. Nedokáže ovládat své divoké, ochranitelské instinkty, když mi někdo vyhrožuje. Pokořený čekatel se chvatně snaží znovu získat pevnou půdu pod nohama. Oplácí Ronanovi pohled vytřeštěnýma, zpanikařenýma očima.

„Dělal jsem si jenom zkurvenou srandu.“

Ronan udělá další pomalý, vražedný krok vpřed. Pěsti se mu pevně zatnou podél těla.

„Nauč se lepší vtipy.“

Napětí balancuje na ostří nože. Všichni ztuhnou a čekají, až poteče krev. Pak mrazivý vzduch jako bič protne Strykerův autoritativní hlas.

„To stačí. Měj se pod kontrolou.“

Stryker vstoupí do světla a jeho upřené, vypočítavé oči se pevně zafixují na Ronanově ochranitelském vzteku. Chce to zastavit dřív, než to přeroste v krvavou rvačku. Ronan neřekne ani slovo. Jen udělá krok vzad a pustí chlápkovu bundu.

Dělám, jako by mi na tomhle ubohém předvádění ani v nejmenším nezáleželo, protočím oči a odvrátím se. Vejdu rovnou do domu. Cítím, jak se mi do zad vypaluje spalující žár každého závistivého i hodnotícího pohledu. Mí bratři, včetně Maddoxe, stojí na verandě. Celou tu výbušnou konfrontaci sledovali, aniž by pohnuli jediným svalem. Věří v mou schopnost poradit si i ve smrtící konfrontaci.

Hledám trochu soukromí, a tak se stáhnu do tiché kuchyně, abych si vzala něco studeného k pití. Opřu se o mramorovou linku a zaposlouchám se do tlumeného hluku zvenčí. Všechno je teď jiné.

Za mnou se rozlehne dunění těžkých bot. Ronan vejde do místnosti a zavře za sebou dveře kuchyně, aby odřízl hluk večírku. Přejede mě pohledem a kontroluje mé rozpoložení.

„Jsem v pořádku. Nemusel jsi zasahovat.“

Mluvím pevně, protože mu nechci vděčit za své bezpečí.

Ronan si promne zátylek svého silného krku. Vypadá rozhozeně svou vlastní fyzickou reakcí tam venku na dvoře.

„Došel k tobě moc blízko. Vím, že bys to zvládla. Ale stejně se mi to nelíbilo.“

Ušklíbnu se a zavrtím hlavou nad tou jeho obrovskou, přehnaně ochranitelskou povahou.

„Zvykej si. Zrovna dvakrát sem nezapadám.“

„To ne. Nezapadáš.“

Usoudím, že už mám té vyčerpávající noci a motorkářské politiky dost, a odrazím se od mramorové linky.

„Jdu k sobě do bytu. Pro dnešek toho bylo už dost.“

Přikývne a nijak se mě nesnaží zastavit. Vyjdu bočním vchodem přímo ke svému soukromému bytu. Hluk večírku ustupuje do pozadí.

Jakmile jsem uvnitř, zasunu masivní závoru. Konečně se na mě snese ticho, hutné a těžké. Svléknu ze sebe oblečení a vlezu si do vařící sprchy, abych ze své kůže smyla pach výfukových plynů a kouře. Když skončím, zalezu do studené postele a vytáhnu si přikrývku až po bradu.

Vím, že jsem unavená, ale jen tam ležím a nepřítomně zírám do stropu. Hlavou se mi honí myšlenky. Přehrávám si ten brutální incident ze školy, ty posuzující, dravé oči gangu i Ronanovu zuřivou fyzickou obranu. Vidím Strykerův temný, ostražitý pohled, který sledoval každý můj krok.

Vyčerpání mě nakonec přece jen zmůže. Zavřu oči a nechám temnotu, aby převzala vládu.

Právě když začínám usínat, slabý, leč zřetelný zvuk mě přiměje prudce otevřít oči.

Ztuhnu v posteli. Zatajím dech a napínám uši, abych se zaposlouchala do černočerného ticha svého pokoje. Přežene se přes mě paranoia, ze které mi běží mráz po zádech.

Jsou to kroky. Jsou tiché, opatrné a vypočítavé. Pohybují se pomalu přímo za mými zamčenými dveřmi.

Srdce mi buší do žeber. Neviditelný stalker mě loví u mě doma. Podlahová prkna pod jeho vahou zavržou.

A pak, stejně náhle, jako začaly, se kroky úplně zastaví. Někdo tiše stojí jen pár centimetrů odtud na druhé straně dřeva.