Pevně ovinuji paže kolem Ronanova pevného, svalnatého pasu, zatímco se řítíme po otevřené dálnici. Ohlušující řev Harleye přehlušuje doznívající hluk v mé hlavě. Zavírám oči. Mrazivý vítr mi buší do tváře. Vítám to drsné štípání. Využívám toho fyzického pocitu, abych vyčistila svou chaotickou mysl od Jaxona, od Kelsey a od té nukleární katastrofy, kterou jsem právě způsobila na střední škole. Potřebuji tu rychlost. Potřebuji ten ledový vzduch, aby zmrazil adrenalin, který mi stále pulzuje v žilách po tom, co jsem stála před tím auditoriem.

Během celé dlouhé jízdy na mě Ronan netlačí kvůli jediné odpovědi. Jenom vládne svému těžkému stroji. Jedeme na míle daleko od dusivých hranic města. Nakonec sjede z asfaltu. Naviguje těžkou motorku hustou, zrádnou lesní stezkou. Větve se kolem nás míhají, dokud neprorazíme hranicí lesa. Pneumatiky se smykem zastaví na okraji obrovského, strmého útesu. Úchvatná rozloha vzdálených, rozeklaných hor se rozprostírá pod námi. Svět tady venku působí obrovsky a prázdně.

Sklouzávám z motorky. Moje boty dopadají na hlínu. Křížím ruce na prsou a dívám se na něj.

"Přivezl jsi mě sem ven, abys mě zabil?" ptám se s kamenným tónem.

Ronan ze sebe vydá hluboký, dunivý smích. Drsný zvuk se odráží od okolních skal. "Ne. Nemám v úmyslu tě zabít."

Ignoruji nebezpečí srázu. Kráčím přímo k rozeklanému okraji útesu a sedám si. Nechávám nohy volně viset nad děsivou propastí. Vítr se mi opírá do bot. Dívám se přes rameno a uculuji se. Vidím, jak moje bezohledná pozice zneklidňuje toho obrovského motorkáře. Přenáší váhu z nohy na nohu a těká pohledem ode mě k rozeklaným skalám hluboko dole.

Přinutí se přistoupit blíž. Opatrně se usadí na skalách vedle mě a bedlivě sleduje propast.

"Takže proč tu maturantka uprostřed dne zaškoluje?" ptá se a prolamuje ticho.

Zírám ven na hory. Sděluji mu pravdu s nulovými emocemi. "Můj přítel mě podvedl s mojí nejlepší kamarádkou a nabouchal ji."

Ronan vedle mě ztuhne. Uvolněný postoj mizí.

"Do prdele," zamumlá. Oči se mu rozšíří. Zírá na mě v upřímném šoku.

Pokračuji ve svém chladném hlášení. Vysvětluji, že jsem dnes nemohla zůstat ve škole. Zrovna jsem je oba veřejně ponížila. Během obrovské prezentace jsem odvysílala jejich soukromé, usvědčující konverzace. Každý jeden student, každý učitel přesně viděl, kdo to je. Rozcupovala jsem jejich pověsti na kousky.

"Když to udělali, věděla jsem, že mě podvádí. To dítě bylo jen třešničkou na dortu. Dokázala jsem se udržet na uzdě, protože jsem pro ně potřebovala to dokonalé odhalení," přiznávám svou zvrácenou trpělivost.

Ronan dlouho zírá na můj profil. Vítr kolem nás kvílí, ale jeho pohled je těžší než ta vichřice.

"Sakra. To je drsný." V jeho hrubém hlase se mísí úžas a mírné zděšení.

Necuknu. Oči stále upírám na horizont. "Zasloužili si to. Ti hajzlové vědí, že hraju dlouhou hru. A já nejsem ten typ, se kterým by si někdo mohl zahrávat, protože já jim to vrátím dvakrát tak tvrdě."

Z Ronanovy hrudi zaduní tiché, temné uchechtnutí. "Není divu, že sem mezi vrahy a zloděje zapadáš jako respektovaná, čestná členka gangu. Patříš k nám."

Odfrknu si nad jeho zromantizovaným hodnocením. "Prezidentova psychopatická ženská se včera v noci vloupala do mýho bytu, aby na mě zaútočila nožem. Tomu bych neříkala, že sem zapadám."

Ronanovo chování potemní. Z očí mu zmizí pobavení. "O Viper bylo postaráno. Nacpali jsme ji do autobusu s jednosměrnou jízdenkou a nadobro ji z klubu vyhostili. Už se k tobě nepřiblíží."

Využívám tu příležitost, abych obrátila výslech k něčemu jinému. Potřebuji vědět, do čeho se vracím po tom, co jsem byla celý den pryč. "Kolik nových, nebezpečných členů klubu se dnes objevilo u mě doma, zatímco jsem byla pryč?"

Ronan zírá dolů do srázu. "Ne."

Odmítá to rozvádět nebo mi dát nějaké číslo. Na okraji útesu upadáme do těžkého ticha. Ve vzduchu mezi námi visí nevyřčená pravda. Svět se točí dál, nedbaje na středoškolská dramata nebo války motorkářských gangů. Sedíme tam a sledujeme oblohu, dokud oslepující slunce neklesne pod rozeklané vrcholky hor. Obloha krvácí z oranžové do sytě modřinové fialové. Jak temná obloha přebírá vládu, nastupuje mrazivý, kousavý večerní chlad. Začnou mi drkotat zuby.

Bez jediného slova se Ronan postaví. Svlékne si svou těžkou, nášivkami pokrytou koženou bundu a stoupne si za mě. Ovinuje mi ten masivní kus oblečení kolem mých roztřesených ramen. Jeho velké ruce navedou mé paže do tlustých rukávů. Kůže voní po motorovém oleji, kouři a po něm. Dívám se dolů na ten těžký materiál a cítím čistou váhu barev gangu, jak spočívá na mé kůži. Působí to jako intimní zranitelnost smíchaná s nebezpečným poselství.

"Jsi si tím jistý? Jestli mě ostatní členové uvidí, jak mám na sobě tvou bundu s tvou nášivkou, mohli by se nasrat," ptám se. Můj hlas je tichý, ale ostrý.

Gangovou politiku smete mávnutím ruky. "Tvé oblečení je moc tenké. Jinak bys během dlouhé jízdy domů zmrzla k smrti."

O hodinu později Harley zaburácí po prašné příjezdové cestě k mému domu. Světla přejedou po trávníku a osvětlí naprostý rozsah toho chaosu. Okamžitě chápu, proč Ronan držel jazyk za zuby ohledně nově příchozích. Izolované útočiště, které jsem si koupila za své krvavé peníze, je pryč.

Pozemek je přeplněný. Desítky nebezpečných, neznámých motorkářů popíjejí a paří kolem obrovského, burácejícího táboráku postaveného přímo uprostřed dvora. Žár plamenů bojuje s chladným nočním vzduchem. Hluk je ohlušující, směs křiku, túrování motorů a rozbíjení skla. K tomuhle šílenství se přidává masivní horda groupies z LA. Odmítly nechat klub odjet z města bez nich. Ženy v odhaleném oblečení jsou rozeseté všude možně, přehozené přes zaparkované motorky a sedící na klínech ostřílených mužů.

Přímo uprostřed toho opilého, chaotického šílenství to vypadá, že moji bratři perfektně zapadají. Stojí poblíž ohně, drží v ruce piva a hlasitě se smějí. Plně se oddávají nebezpečnému životnímu stylu, cítí se pohodlně a začleněně, obklopeni přílivem žen. Zírám na svůj zamořený dům, chladné zadostiučinění z mé pomsty naráží přímo do této zdrcující reality.