„Potřebuju na vzduch,“ řekla jsem.

„Vždyť už jsi venku,“ odvětil.

Ignorovala jsem ho a přesto se rozešla k mýtině poblíž jezera.

Tráva mi pod botami tiše křupala, zatímco hluk z klubovny za mnou slábl a temnota se za reflektory rozprostírala přes lesy v nekonečných černých vlnách.

Kdysi mě stromy znervózňovaly, ale teď už mi připadaly jen důvěrně známé.

To zjištění by mi mělo vadit víc.

Zast