FIRST PERSON POV.

Setřela jsem si z očí pálivé slzy a přitiskla si chladné, třesoucí se prsty na pulzující, oteklou tvář. Bolavý, žhoucí žár z Vanessiny facky z mé čelisti stále sálal. Zůstala jsem přišpendlená k drsné cihlové fasádě školy ještě několik minut a bojovala o to, abych do plic nasála klidný dech. Hruď se mi zvedala s každým nádechem. Spolkla jsem stoupající vzlyk, s vědomím, že se musím pohnout dřív, než mě tu někdo uvidí brečet jako patetickou ubožačku. Mým jediným cílem bylo vklouznout zpátky dovnitř, vzít si ze skříňky svůj ošuntělý batoh a zmizet dřív, než zazvoní.

Odstrčila jsem se od cihlové zdi a opatrně proklouzla hlavními dveřmi zpět dovnitř. Chodba se táhla tichá a prázdná, zalitá ostrým, sterilním svitem zářivek. Držela jsem hlavu skloněnou, moje obnošené tenisky tiše vrzaly na vyleštěném linoleu. Když jsem dorazila ke své skříňce, třesoucími se prsty jsem roztočila číselník zámku. Kovová dvířka se s dutým cinknutím, které se v tiché chodbě rozléhalo až příliš hlasitě, otevřela.

Dech se mi zadrhl v krku. Přímo na mé učebnici geometrie ležel utržený, zmačkaný kus linkovaného papíru.

Natáhla jsem ruku a zvedla ho. Ruce se mi začaly nekontrolovatelně třást, když jsem četla zubatá, hrubá písmena vrytá do stránky. Propiska byla přitlačena tak silně, až to tenký list téměř protrhlo:

*Myslím to vážně, děvko. Vypadni z týhle školy dřív, než toho budeš fakt litovat.*

Žaludek se mi propadl. Zírala jsem na to hrubé písmo, dokud se mi černý inkoust neslil dohromady. Ze vzdáleného konce chodby se náhle ozvaly kroky. Objevil se učitel s tlustým stosem složek se známkami pod paží. V žilách mi vystřelila panika. Okamžitě jsem sklonila hlavu a stáhla se do sebe. Natočila jsem tělo ke kovovému rámu skříňky v zoufalé snaze skrýt svou rychle fialovějící tvář za rozcuchanou oponou mých nemytých vlasů. Prošel kolem mé skříňky bez jediného pohledu, jeho těžké boty odklepávaly kroky dál do chodby.

Jak se ozvěna jeho kroků vytrácela, zalilo mě drtivé poznání, ze kterého mi po kůži přejel mráz. V téhle budově už prostě nemůžu dál zůstat. Posmívání a občasné strkání se vystupňovalo ve fyzickou, nevyhnutelnou hrozbu. Zavřela jsem skříňku, otočila se k učebnám zády a uprchla z pozemku školy. Své odpolední vyučování jsem opustila bez jediného ohlédnutí.

Šla jsem, dokud mě nebolely nohy. Zoufalá touha po útočišti mě hnala klidnými příměstskými ulicemi, dokud jsem v nedalekém opuštěném parku nenašla zrezivělou houpačku. Když jsem se k hřišti blížila, dřevěné štěpky mi křupaly pod botami. Sedla jsem si na černé gumové sedátko a svírala studené, zoxidované řetězy. Zavřela jsem oči a hledala letmý okamžik klidu. Kývala jsem se ve větru sem a tam, zoufale se upínajíc k těm několika málo dobrým vzpomínkám, které mi na tomto světě ještě zbyly, než všechno pohltila temnota. Tenhle malý, zapomenutý park byl jediným místem, kde jsem kdy pocítila alespoň kousek bezpečí.

Můj křehký klid byl náhle roztříštěn hlubokým, drahým hučením motoru.

Otevřela jsem oči. K obrubníku pomalu přijel elegantní černý Rolls Royce a jeho těžké pneumatiky křupaly po sypkém štěrku. Luxusní vozidlo běželo na volnoběh jen pár metrů od houpačky. Tónované zadní okénko plynule sjelo dolů a zmizelo v těžkých dveřích.

Krev mi ztuhla v žilách. Zpátky na mě zírala zlověstná tvář jednoho z bohatých přátel mého otce. Jeho uhlazené vlasy a oblek šitý na míru nedokázaly skrýt ten predátorský záblesk v jeho očích. Byl to přesně ten samý muž, který se ke mně během své poslední návštěvy našeho domu dostal až příliš blízko, zahnal mě do kouta na chodbě a položil mi své nenechavé ruce na pas, když mě můj otec nabídl jako zvrácenou cenu k zajištění nějakého obchodu.

Srdce mi začalo zběsile bušit do žeber. Dlaně se mi okamžitě orosily studeným potem. Ten muž neotevřel dveře od auta. Jen tam seděl na plyšovém koženém sedadle, na rtech mu pohrával odporný úšklebek a očekával, že k němu poslušně dojdu a odevzdám se mu. Věděla jsem naprosto přesně, co to znamená nasednout do toho auta.

Odmítla jsem do toho vozidla vstoupit a vystavit se jeho odporným dotekům. Vymrštila jsem se z houpačky, prudce se otočila a rozběhla se přímo k hustému, zarostlému lesu rozprostírajícímu se hned za parkem.

"Hej!" zařval tlumený hlas z ulice, ale já jsem se neohlédla.

Vběhla jsem do houštiny. Nízko visící větve mě zlomyslně šlehaly do obličeje, škrábaly mě na pažích a trhaly mi mé tenké oblečení. Drápala jsem se přes hnijící kmeny a prodírala se trnitými keři, ignorujíc ostrou bolest. Běžela jsem, dokud mě nepálily plíce. Věděla jsem, že v jeho drahých kožených polobotkách a značkových kalhotách mě hluboko do zablácených, nezkrocených stromů následovat nebude. Ale také jsem s děsivou jistotou věděla, že to úplně první, co udělá, bude, že vytáhne svůj bezchybný smartphone a zavolá mému otci, aby nahlásil mou vzpouru.

Zhroutila jsem se na trouchnivějící padlý kmen hluboko v dusivém úkrytu lesa. Choulila jsem se v obranné pozici, kolena jsem si přitáhla pevně k hrudi a objala si nohy pažemi. Kývala jsem se na vlhké kůře sem a tam, cítíc se naprosto v pasti. Dech ze mě vycházel v trhaných vzlycích, jak jsem se snažila zpracovat svou ponurou realitu. Nemohla jsem se vrátit na pekelné chodby školy, abych čelila Vanessině hněvu. Neměla jsem žádné peníze na lístek na autobus, abych mohla utéct. A ze všeho nejvíc jsem se děsila toho krutého, nevyhnutelného fyzického trestu, který mě čekal doma za to, že jsem ponížila svého otce a utekla jeho společníkovi.

Jak odpoledne plynulo, obloha nad korunami stromů potemněla do zlověstné, modřinové fialové. Nad hlavou mi zahřmělo ostré prasknutí a otřáslo samotnou zemí pod mými botami. Během vteřin se mraky rozestoupily. Skrz listí se prohnal přívalový, ledový liják a rychle promáčel mou tenkou, obrovskou mikinu a tepláky. Ledová voda mi přilepila vlasy k obličeji a prosakovala mi až do morku kostí.

Už jsem na tom kmeni nemohla dál zůstat. Nekontrolovatelně jsem se třásla, zvedla se a zůstala ukrytá v relativním bezpečí okraje lesa. Začala jsem svou mučivě pomalou cestu zpět k našemu domu, proplétajíc se kluzkým bahnem a spletitými kořeny stromů.

*"Jenom ti závidí,"* zazněl mi v mysli živě jemný hlas.

Zastavila jsem se, nová vlna slz se mísila s mrazivým deštěm. Byl to matčin hlas, fantomová útěcha vynořující se z hlubin mého dětství. Zemřela, když mi bylo pouhých pět let. Od toho dne, co byla spuštěna do chladné hlíny, se můj život propadl do nekonečné, drásavé bolesti. Hned následující týden táta vyhodil všechny její věci a nechal mi jen roztroušené střípky vzpomínek v hlavě.

Objala jsem si mokrýma rukama tělo, zoufale lnouc k její památce ve slepující bouři. K smrti jsem se bála, že zapomenu specifické zvonění jejího smíchu nebo jemnou vůni jejího parfému. Kdysi mě držela v náručí, když byl svět krutý. Nikdy nedovolila, aby mi někdo ublížil.

Pevně jsem zavřela oči proti lijáku. Přála jsem si celou svou bytostí, aby byla stále naživu. Kdyby tu byla, mohly bychom popadnout své věci, uniknout z otcova tyranského sevření a odjet daleko pryč. Představovala jsem si, jak žijeme v klidu v nějakém tichém, izolovaném venkovském srubu, obklopené jen vysokými borovicemi a širým nebem. Byly bychom v bezpečí. Nemusela bych se každou vteřinu ohlížet přes rameno.

Stromy prořízl prudký poryv větru a vrátil mě zpět do přítomnosti. Kousavý chlad deště mi připomněl, že to byl jen nemožný, dětinský sen. Byla pryč a já byla sama.

Došla jsem na kraj lesa. Když jsem tam stála promoklá na kost na popraskaném chodníku před svým obrovským, impozantním dvoupatrovým cihlovým domem, na unavená ramena mi dolehla trpká pravda. Už mi na světě nezbývaly žádné možnosti. Útěk by jen oddálil nevyhnutelné.

Vlekla jsem své těžké nohy po dlážděném chodníčku. Dešťová voda mi kapala z brady a tvořila kaluže kolem mých zničených bot. Když jsem došla na verandu, pomalu jsem natáhla zkřehlou ruku a otočila těžkou mosaznou koulí. Cvakla a otevřela se.

Zatlačila jsem do těžkých dubových dveří a opatrně vstoupila do honosného mramorového foyer. Z oblečení mi kapala voda a zanechávala na nedotčených dlaždicích tmavou louži.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Vzduch mě naráz opustil. Okamžitě jsem se setkala s ocelovým, vražedným pohledem svého velmi rozhněvaného otce, který stál přesně uprostřed haly a zíral přímo na mě.