Ta chladná, odmítavá slova visela ve vzduchu. Maddox ztuhl, jeho mohutná postava zůstala přikovaná na místě. Hleděl shora na sedícího teenagera a tváří mu kmitl letmý šok. Obvykle se osobní pozvání od dědice obrovského oděvního impéria setkávalo s dychtivou vděčností. Lidé se mohli přetrhnout, aby si získali jeho přízeň. Přinejmenším nabízeli zdvořilé omluvy.

Ale Kaelen ho nejenže odmítl. Odehnal ho jako otravný hmyz.

Maddox upustil od falešného, přátelského úsměvu. Čelist se mu zatnula a oči se zúžily do vražedného pohledu. Zdvořilá fasáda zmizela a nahradil ji brutální, predátorský výraz, díky kterému obcházel na středoškolských chodbách takový strach. Ořel se těžkýma rukama o okraj stolu a zkrátil vzdálenost mezi nimi.

"Kámo, slyšel jsem, že jsi do Pendletonu zrovna dorazil. Možná jsi strávil příliš mnoho času schováváním se v zapadákově a neuvědomuješ si své místo ve velkoměstě." Maddox se ušklíbl a nechal svá slova obalit temným, agresivním tónem. "Být takhle arogantní ti může způsobit mnohem víc problémů, než si myslíš. Osobně se postarám o to, abys pochopil ten brutální rozdíl mezi přežitím ve městě a ukrýváním se v malé vesničce."

Kaelen se ani neobtěžoval zvednout zrak. Oči měl stále upřené na obrazovku telefonu a palcem nenuceně posouval obsah.

"Vždycky jsem měl silácké řeči. Jaký s tím máš problém?" odpověděl Kaelen plochým, lhostejným tónem.

Maddox ucítil, jak mu na spánku tepala žíla. Nechtěl nic jiného, než popadnout toho venkovana za límec a vyvléct ho ven. Rozpoutat špinavou rvačku uprostřed luxusní kavárny by však zničilo jeho pěstěnou image a nepochybně by se to doneslo k jeho rodičům. Vynutil si drsné odfrknutí a přikývl.

"Fajn. Máš kuráž. Ještě o sobě tady hodně uslyšíme." slíbil Maddox hlasem odkapávajícím zlobou.

Odtlačil se od stolu a otočil se na podpatku. Jeho těžké kožené boty duněly o podlahová prkna, když se neochotně stáhl ke svým přátelům. Tohle krátké setkání v jeho mysli zpečetilo krvavý plán. Zorganizuje na něj přepadení v nějaké zapadlé uličce, aby toho venkovského burana naučil respektu.

Piper pookřála ve chvíli, kdy Maddox vklouzl do boxu vedle ní. Naklonila se k němu a oči jí zářily malicherným očekáváním.

"Tak jak to šlo? Usměrnil jsi ho?" zeptala se Piper dychtivě.

Maddox se chladně zašklebil a ovinul jí silnou paži kolem ramen. "Ten chlápek má drsný přístup. Nedělej si s tím starosti. Bude spousta dalších příležitostí, jak se s ním později vypořádat."

Piper spokojeně přikývla. Věřila, že její přítel své nevyřčené hrozby splní.

Tristan si jemně usrkával ze svého nápoje a položil sklenici. "Nezajdi příliš daleko, Maddoxi. Přeci jen se zná s matkou Valerie. Měli bychom udržet klid."

"Neboj se, Tristane. Vím přesně, kde udělat čáru. Jen mu uštědřím malou lekci." ujistil ho Maddox.

V jeho představách ta lekce zahrnovala vyražené zuby a pohmožděná žebra. Nepřestane, dokud ho Kaelen na chodníku nezačne prosit o milost.

Na druhém konci místnosti seděl Kaelen ve svém odlehlém rohu, lhostejný k nenávistným pohledům mířícím na jeho záda. Toho mohutného sportovce vnímal jen jako směšného škůdce, bzučící hmyz nehodný jediné další myšlenky. Naposledy si usrkl kávy a hořká tekutina se mu usadila v žaludku. Prázdný keramický šálek odložil na odpovídající podšálek. Zamkl telefon a připravil se vstát a odejít.

"Kliďte se z cesty, vy všichni!"

Drsný, agresivní výkřik roztříštil uvolněnou atmosféru kavárny. Těžké přední skleněné dveře se s prásknutím rozletěly a ten ostrý zvuk se rozlehl celou místností. Dovnitř vtrhli čtyři urostlí muži divokého vzezření. V pevném stisku drželi dlouhé, lesklé nože. Pohled na zubatou ocel okamžitě vyvolal v místnosti paniku. Baristé zaječeli a schovali se za kávovary. Hosté se v hrůze drápali ze židlí a prchali směrem k zadním chodbám.

Čtyři zločinci se o prchající dav nestarali. Divokýma, zoufalýma očima skenovali místnost a okamžitě se zaměřili na hlavní cíl: box, který obývaly Valerie a Piper. Dívky, oblečené ve značkovém oblečení, seděly pod světly kavárny jako přimrazené.

Ozbrojení muži kráčeli vpřed s děsivým záměrem.

Tristan a Maddox blížící se hrozbu spatřili. Tristan, pyšný kapitán klubu bojových umění, okamžitě zareagoval. Maddox, spoléhající se na své atletické reflexy, ho následoval. Vyrazili kupředu, aby zločince zastavili, zoufale se snažíc zahrát si na hrdiny před dívkami sedícími za nimi.

Jejich udatné úsilí bylo zmařeno během několika vteřin.

Tristan se postavil do cesty vůdci, urostlému muži s rozeklanou jizvou táhnoucí se přes tvář. Tristan se otočil a provedl učebnicový vysoký kop mířící přímo na mužovu hruď.

Vůdce s jizvou na tváři ani nemrkl. Natáhl se a bez nejmenší námahy Tristanův blížící se úder chytil; jeho tlusté prsty se obemkly kolem chlapcova kotníku jako železný svěrák.

"Myslíš si, že ty tvoje amatérské pohyby tady venku něco znamenají? Vypadni!" vysmíval se mu vůdce hlasem drsným jako smirkový papír.

Bez jediné pauzy vůdce vyrazil paží vpřed a vrazil těžkou ocelovou rukojeť svého nože hluboko do Tristanova břicha. Náraz vydal odporné žuchnutí. Z Tristanových plic prudce unikl všechen vzduch. Padl rovnou na kolena a svíral si břicho. Zaplavila ho vlna nevolnosti a vyzvracel žluč na leštěné podlahové dlaždice.

Maddox nedopadl o nic lépe. Ohnal se po druhém zločinci širokým, snadno předvídatelným úderem. Kriminálník se ráně hravě vyhnul a uštědřil Maddoxovi ležérní kop do žeber, při kterém praskaly kosti. Těžká bota dopadla s brutálním křupnutím. Maddox odletěl dozadu a svalil se na dlaždice. Stočil se do klubíčka, sténal v čiré agónii a jeho atletická bravura byla v mžiku v troskách.

Valerie a Piper seděly paralyzované strachem. Než vůbec stačily zpracovat porážku svých takzvaných ochránců, dva ze zločinců se k nim přiblížili. Dívky zalapaly po dechu, když se jim na citlivá hrdla pevně přitiskla chladná, nemilosrdná ocel těžkých nožů.

Před kavárnou vypukl chaos. Na místo konečně dorazil tucet členů ochranky nákupního centra. Obsadili vchod, vytáhli obušky a zablokovali východ. Silné skleněné stěny kavárny nabízely jasný výhled na silnou bezpečnostní přítomnost, která ozbrojené muže uvnitř uvěznila.

Tristan se namáhavě snažil zvednout hlavu, ruce se mu stále třásly nad pohmožděným břichem. Podíval se nahoru na vůdce s jizvou a hlas měl slabý a zoufalý.

"Prosím, nedělejte nic unáhleného. Jestli chcete peníze, můžu vám jich dát obrovské množství. Prostě odejděte, aniž byste jim ublížili." prosil Tristan, v očích mu štípaly slzy bolesti.

Vůdce s jizvou na tváři sklopil zrak a zamával zakrvácenou čepelí jen pár centimetrů od Tristanova obličeje.

"Drž hubu! Už jsme v tom až po uši. K čemu nám teď budou peníze bohatého spratka? Nepřestávej žvanit a rovnou ti podříznu krk!" štěkl vůdce.

Tristan se hrůzou přikrčil, z tváře se mu vytratila veškerá barva. Pevně sevřel rty a odtáhl se od čepele. O kousek dál zůstal Maddox přilepený k podlaze, příliš vyděšený příslibem krveprolití, než aby ze sebe vydal jedinou hlásku.

Valerie seděla naprosto nehybně. Ostrá hrana čepele se jí mírně zaryla do kůže, ale udržela si klid. Její přísná výchova vyžadovala, aby pod tlakem zůstala vyrovnaná. Když se však podívala dolů na Tristana a Maddoxe, zalilo ji hluboké, hořké zklamání. Ti kluci se vždycky vychloubali svou silou a postavením. Naparovali se jako nedotknutelná elita. Teď, tváří v tvář skutečnému nebezpečí, se krčili v koutě a ani se jí nechtěli podívat do očí.

Piper se vedle ní zhroutila. Hystericky plakala, tělo se jí třáslo tak silně, až jí nůž nařízl kůži.

"Prosím, nezabíjejte mě! Udělám cokoliv, jen mě prosím nechte jít!" naříkala Piper.

Zločinec, který ji držel, se zlověstně zasmál a olízl plochou stranu čepele. "Nelichoť si, holčičko. Zrovna jsme vyčistili luxusní klenotnictví nahoře. Teď nás tihle tajtrdlíci zahnali do kouta. Vy dvě jste jen naše dočasná, postradatelná pojistka. Jakmile budeme v bezpečí, necháme vás jít. Možná."

Ten prázdný slib neposkytoval žádnou útěchu. Vůdce s jizvou táhl Valerii za paži a nutil ji vyjít z boxu. Namířil si to k předním proskleným oknům a zakřičel na shromážděnou ochranku.

"Poslouchejte! Máme tu dvě holky. Počítám do deseti. Jestli nám hned teď neuvolníte širokou cestu, začnu je jednu po druhé zabíjet!" zařval vůdce.

Členové ochranky si vyměnili neklidné pohledy. Pevně svírali obušky, ale hrozba byla příliš velká. Nesli břímě nevinných životů. S neochotou zvedli ruce, ustoupili a museli uvolnit široký průchod chodbou nákupního centra.

"Popadněte ty holky. Jdeme!" rozkázal zloduch s jizvou.

Jeho komplicové škubli bránícími se dívkami kupředu. Valerii se srdce propadlo až do žaludku. Její vyrovnanost začala praskat. Znala krutou realitu své situace. Jakmile opustí veřejné prostory a zmizí v labyrintu městských ulic, jejich šance na přežití klesnou na nulu. Zločinci nebudou mít žádný důvod udržet je naživu.

Valerie zaryla podpatky bot do podlahy a bránila se tahu. Zběsile se rozhlížela po opuštěné kavárně a hledala jakýkoli střípek spásy. Baristé byli pryč. Hosté uprchli. Tristan a Maddox leželi zlomení na podlaze.

Pak její zrak padl na box v zadním rohu.

Kaelen tam stále seděl. Zůstával zticha, ležérně držel prázdný šálek od kávy. Ani nehnul brvou. Vypadal až nepochopitelně lhostejně k smrtelnému nebezpečí, které se odvíjelo jen pár metrů od něj.

Je to idiot?! zařvala Valerie v duchu, zatímco v ní překypovala zoufalá frustrace. Jak tam může jen tak sedět, když je vlečou na smrt?

Naděje z místnosti vyprchala. Zločinci stáhli dívky blíž k roztříštěnému prahu dveří. Členové ochranky stáli opodál, naprosto bezmocní.

Zrovna když se zločinci chystali vykročit do chodby, ze zadní části místnosti se ozval klidný, až neuvěřitelně vyrovnaný hlas.

"Nezajímá mě, co vy čtyři děláte. Ale jestli odsud chcete odejít bez zranění, okamžitě ji pusťte."

Valerie přestala dýchat. Srdce jí v hrudi vynechalo úder. Ten hlas poznala.

Patřil Kaelenovi.