Valerie vyšla na luxusní balkon vily Pinecrest Court a zasunula za sebou těžké skleněné dveře, aby se odřízla od opulentního tepla svého domova. Chladný noční vzduch se otřel o její zčervenalou kůži, ale nepřinesl jí absolutně žádnou úlevu. Těžce se opřela o chladné kovové zábradlí a agresivně si třela čelo. Zcela ji zaplavil hluboký, chorobný pocit konfliktu a hanby, který jí stáhl žaludek do pevných, bolestivých uzlů. Vzpomínka na tlusté balíčky hotovosti ležící na stolku ve foyer na ni působila jako těžká fyzická váha, jež jí drtila hruď.

S děsivou jasností si uvědomila, jak obrovsky špatně odhadla Kaelenův charakter. Ještě před pár hodinami stála ve svém dokonalém obývacím pokoji a přikázala mu, aby si sbalil kufry a opustil její domov. Dívala se na něj spatra z arogantního piedestalu a chladně ho odmítla jako bezostyšného příživníka, který se chce jen přiživit na bohatství její rodiny. Cítila se tak spravedlivě, když mu udělovala tu drsnou lekci a požadovala, aby se naučil stát na vlastních nohou, místo aby spoléhal na soucit nějaké ženy. Chovala se k muži tak nezměrné cti a neústupné hrdosti jako k bezcennému žebrákovi.

Pravda však byla zničujícím způsobem opačná. Nepřišel prosit o střechu nad hlavou. Nepřišel zneužít jejich postavení. Přišel, aby se ctí desetinásobně splatil starý dluh, a zanechal za sebou obrovské jmění, aby nahradil tu malou částku, kterou mu její matka kdysi nabídla za záchranu života ve zrádných horách.

Srdce jí probodla ostrá bolest viny, když si v mysli přehrávala vzpomínky na ten den. Kaelen stoicky snášel její zlomyslné urážky. Stál tam v naprostém tichu, zatímco na něj Piper chrlila povýšené posměšky, a ani slůvkem se nebránil, ani neprojevil hněv. Jednoduše jejich opovržení vstřebal. A později, když v kavárně udeřilo smrtelné nebezpečí, byl jediný, kdo se mu postavil. Její bohatí, arogantní nápadníci se krčili v ubohé hrůze, ale Kaelen nakráčel přímo do nebezpečí a bez sebemenšího zaváhání jí zachránil život. A po tom všem mu nedokázala nabídnout ani prosté poděkování, než zmizel.

Zoufale hleděla do nekonečné temné noci a prsty pevně svírala kovové zábradlí. "Kaelene, kam jsi šel?"

Mezitím, na hony daleko od tichého bohatství vily, kráčel Kaelen zcela sám po klidném břehu jezera ve východní čtvrti. Chladný, kousavý noční vánek vzešel z temné, vlnící se vody, čechral mu oblečení a vířil jeho myšlenky. Ulice byly prakticky prázdné a ponechávaly ho v absolutní samotě jeho vlastní mysli. Když se zadíval na temnou hladinu, chlad ve vzduchu mu přinesl hluboké, bolestné vzpomínky na chlapce, kterého už nepoznával.

Před osmi lety se celý jeho svět točil kolem mocné, aristokratické rodiny Vanceů z Kingsmontu.

Vanceovi nebyli jen dalším bohatým rodem, který by si upevňoval moc skrze povrchní obchodní impéria, všední politiku nebo vojenské konexe. Byli prestižním bojovým klanem s historií sahající staletí do minulosti, proslulým kultivací skutečné vnitřní síly. V každé generaci byli alespoň tři nebo čtyři Vanceovi obdařeni vrozenou bojovou silou, což z nich dělalo přirozeně nadané bojovníky. Tato jedinečná výhoda dělala z rodiny Vanceů děsivě nebezpečnou sílu, která je vynesla na samotný vrchol aristokratické hierarchie Kingsmontu.

Kaelen byl nezpochybnitelným vrcholem třetí generace, narozen s výjimečně vzácnou a mocnou vrozenou bojovou silou. Od chvíle, kdy ve čtyřech letech začal svůj bojový trénink, byl nejjasnější, nejcennější hvězdou rodiny. Jeho dědeček, patriarcha klanu Thorne, ho hluboce miloval a zahrnoval ho těmi nejlepšími rodinnými zdroji. Jeho otec, Magnus, byl nelítostně přísný a osobně Kaelena trénoval dnem i nocí, aby zdokonalil jeho jedinečné dary. Pod jejich bdělým dohledem se Kaelen stal absolutním zázrakem. Jeho bojový talent byl považován za ten nejlepší v celé historii rodiny Vanceů a zcela zastiňoval jeho vysoce hodnoceného mladšího bratra Rowana. Celý klan pevně věřil, že Kaelen je předurčen dovést Vanceovy k nevídané národní slávě a udělat z nich absolutní rodinu číslo jedna v celé Elysii.

Ale tento zlatý sen byl brutálně a násilně roztříštěn za oné bouřlivé noci jeho desátých narozenin.

Mladý chlapec radostně přistoupil k Thornovi ve velkém sále panství, oči mu zářily čistým očekáváním a čekal od zbožňujícího patriarchy narozeninový dárek. Místo toho se setkal s ledovým, znechuceným nepřátelstvím, jaké ještě nikdy neviděl. Celý klan stál v absolutním tichu, zatímco na něj Thorne zíral chladnýma, mrtvýma očima.

"Kaelen Vance je prokletá existence. Je kořenem našeho budoucího zmatku. Podle rodových zákonů tohoto klanu ho oficiálně vyhošťuji z rodiny Vanceů. Zbavte ho všech jeho zdrojů. Od této chvíle je mým jediným dědicem Rowan Vance." prohlásil Thorne chladně a jeho hlas se rozléhal rozlehlým sálem jako soudce vynášející rozsudek smrti.

Desetiletý Kaelen zůstal stát naprosto zkoprnělý, hrůza a absolutní zmatek přikovaly jeho malé nohy k podlaze. Neměl ponětí, co udělal špatně, ani jak do rodiny, kterou tak vroucně miloval, přinesl jakýkoli zmatek. Všechno se dělo tak neuvěřitelně rychle. Než vůbec mohl začít chápat své údajné hříchy, než se jeho třesoucí se rty vůbec zmohly na jedinou prosbu na obhajobu, noční můra se zhoršila.

Jeho vlastní otec, Magnus, se na něj vrhl jako monstrum.

Magnus vyrazil vpřed s děsivou rychlostí, jeho tvář zcela postrádala otcovskou lásku. S brutální silou holých rukou Magnus násilně vrazil prsty přímo do Kaelenovy hrudi. Desetiletý chlapec vydal krev drásající křik, když mu otec fyzicky rozerval maso a svaly. Přímo před vyděšenými přihlížejícími Magnus nelítostně vytrhl zářící, pulzující jádro Kaelenovy vrozené bojové síly. Vyrval tu brilantní energii z chlapcova těla a navždy tím zničil Kaelenovy základy jako bojovníka. Krev stékala po Kaelenově malém těle a tvořila kaluže na leštěné mramorové podlaze, zatímco velkolepé světlo jeho vzácného daru pohasínalo v otcově krvavém sevření.

Magnus u toho nezůstal. Bezcitný patriarcha pak svého krvácejícího, bolestivě oslabeného syna odvlekl ven do zuřící bouře. Odnesl zlomeného chlapce do pustých severních hor daleko za hranice Kingsmontu. Bez jediné špetky lítosti ho Magnus bezcitně nechal na mrazivých skalách napospas divoké zvěři a smrti.

Temným horským štítem kvílel mrazivý vítr a nemilosrdně trhal do Kaelenovy zničené hrudi. Navzdory mučivé fyzické bolesti a naprosto zdrcující zradě vlastní krve se v mladém chlapci vznítil divoký, primární oheň. Násilně odmítl zemřít v prachu.

Kaelen táhl své zlomené tělo bahnem a ostrými kameny. Těžce se opřel o hrubý kmen stromu a jeho dech vycházel v trhaných, krvavých lapáních, když se nutil postavit se na vlastní nohy. Zlostně zíral na odcházející siluetu svého otce.

"Magnusi Vancei! Všechno, co jsem se od tebe naučil, všechno, co jsem dlužil této rodině, je dnes večer splaceno v plné výši! Přetrhávám veškeré vazby na rodinu Vanceů! Přísahám na svůj život, že to přežiju! Vystoupám výš a budu silnější než kdokoli jiný na tomto světě! Jednoho dne ke mně ty a celá rodina Vanceů budete vzhlížet a utopíte se v bezmezné, dusivé lítosti nad tím, co jste mi udělali!" Kaelen složil svůj krví nasáklý, zvířecí slib mužovým zádům a jeho malý hlas pronikl kvílejícím větrem.

Aby stvrdil svůj nezlomný slib, vrazil Kaelen pěstí do drsného kmene stromu. Pak znovu. Neúnavně bušil do silného dřeva, dokud si své malé klouby nerozedřel do krve, jeho čerstvá krev barvila tmavou kůru a jeho oči plály neústupnou zuřivostí.

Magnus se v prudkém dešti jen na vteřinu zastavil. Ta tyčící se postava se neotočila, aby čelila svému krvácejícímu synovi. Arogantně zavrhl ten zvířecí řev jako ubohá, směšná poslední slova zmrzačeného, umírajícího chlapce. Magnus věřil, že neexistuje absolutně žádná šance, že by Kaelen mohl v tak brutálních podmínkách přežít. I kdyby nějakým zvráceným zázrakem Kaelen žil, s trvale zničenou bojovou silou a bez nikoho, na koho by se mohl spolehnout, nejlepší, v co mohl doufat, bylo, že se stane nějakým bezvýznamným regionálním magnátem. To by nikdy nestačilo k tomu, aby si získal pozornost mocné rodiny Vanceů, natož pak jejich respekt. Magnus pokračoval v chůzi s chladnou lhostejností, zcela nevědom si toho, že syn, kterého právě uvrhl do pekla, si jednoho dne proškrábe cestu z propasti zpět.

Nyní, stojící v současnosti u klidného jezera, se mu v mysli živě vynořily bezcitné tváře jeho otce a dědečka. Vzpomínka na krev, bolest a chladný horský vzduch působila stejně čerstvě jako včera.

Kaelenovy rty se stočily do pomalého, chladného úsměvu. Zíral do temných vod a v očích mu blýskalo intenzivní, nezlomné odhodlání, které za posledních osm let jen ztvrdlo.

"Thorne. Magnusi. Až před vámi konečně znovu stanu, ty výrazy, co budete mít, budou opravdu k nezaplacení." zašeptal Kaelen do tmy a jeho hlas nesl mrazivý příslib pomsty.

Ta myšlenka agresivně rozdmýchala plameny v Kaelenově srdci. Plně to upevnilo jeho hluboké odhodlání, že se jednoho dne vrátí do Kingsmontu jako bůh. Bude stát vysoko nad bídným klanem, který ho odvrhl, a nelítostně si vezme zpět naprosto vše, co mu bylo ukradeno.