Valerii zachvátila čirá panika v tu samou vteřinu, kdy se jí v mysli zaregistroval onen drsný skřípavý hlas. Instinkty pro přežití vzplanuly k životu. Popadla lukrativní nepodepsanou smlouvu z hladkého skleněného stolu a vrazila ji přímo Coře do rukou.

„Prosím, hned tohle schovejte,“ zamumlala zběsilou prosbu a vrhla zoufalý pohled k ozdobnému zrcadlu, aby se ujistila, že její ošklivý převlek zůstal naprosto nedotčený.

Než Cora vůbec stačila onen náhlý pohyb zpracovat, skleněné dveře butiku se dokořán rozletěly. Blaire vstoupila do salonu jako první, přelétla pohledem po elegantním prostoru, než jej upřela přímo na Valerii. Okamžitě nasadila sladký kukuč s laníma očima.

„Co tady děláš, sestřičko? Je mi tak líto, co se předtím stalo. Jen se mi ty růžové šaty opravdu líbily. Neměla jsem tušení, že byly ušité na míru přímo pro tebe. Můžu ti je vrátit, jestli chceš.“ Blaire nabídla svou vypočítavou, přeslazenou omluvu a udělala váhavý krok vpřed.

Paní Mercerová vpadla hned za ní a s ustaraným, ochranitelským výrazem vepsaným do tváře si stoupla bezpečně po Blaiřině boku.

„Blaire, drahá, o čem to proboha mluvíš? Tahle oslava měla být v první řadě tvoje, kdybyste nebyly vyměněny po narození. Ty jsi má skutečná dcera a jsi jediná, kdo si opravdu zaslouží to nejlepší,“ prohlásila paní Mercerová hlasem odkapávajícím do očí bijícím upřednostňováním, aby ospravedlnila své činy.

Blaire se kousla do rtu, podívala se na svou matku a pak svůj široký pohled upřela zpět na Valerii.

„Ale mami, vy s tátou se o sestru staráte už roky. Je to také tvá dcera. Zítra má sestra také narozeniny. Mohla by se, prosím, připojit k mé oslavě?“

Valeriinu mysl zaplavilo mrazivé sarkastické uvědomění při použití tohoto jednotného zájmena. *Mé* oslavě. Dílky skládačky jejího trýznivého minulého života do sebe zapadly v krutém, živém obrazu. Konečně pochopila, proč se jí hosté z vyšší společnosti na události v předchozí časové ose neúnavně vysmívali. Oficiální pozvánky byly vytištěny a rozeslány výhradně na jméno Blaire. Byla jen tolerovaným, ubohým dodatkem, na který se pomyslelo až nakonec. Celou tu noc strávila tím, že bavila hosty a tvrdila, že má narozeniny, zatímco na ni všichni zírali jako na blouznivého vetřelce. Blaire tehdy zahrála na úplně stejnou strunu nevinné oběti, aby zajistila, že obří dort a veškerá sláva budou patřit jen a pouze jí.

Paní Mercerová onu urážku agresivně umocnila, tvář se jí stáhla do krutého úšklebku, když svým kritickým pohledem přelétla neoznačené elegantní prostředí butiku.

„Co to plácáš za nesmysly? Pokud chce na tu oslavu jít, má dovoleno se zúčastnit, ale ať se neopovažuje pokusit se ukrást ti pozornost! Je to tvůj velký den a ona musí znát své místo. Nicméně, při pohledu na tenhle bezejmenný obchod, který se rozhodla navštívit, je evidentní, že konečně chápe své podřadné postavení. V celém tomto místě nevidím jedinou luxusní róbu.“

Navzdory Valeriině nezměrné snaze udržet si pevnost vnitřní síly, nefiltrovaná nenávist vyzařující ze ženy, která kdysi tvrdila, že ji miluje, jí zasadila ostrou ránu do hrudi. Donutila svůj postoj zůstat naprosto rovný.

„Ano, nemám peníze na to, abych si koupila róbu v luxusních obchodech, jako vy dvě,“ odpověděla Valerie tiše a přijala ten výsměch.

„Mami, ještě pořád jsme nekoupily doplňky, co se k tomu hodí. Sestři, ty máš při výběru šperků tak dobrý vkus. Našla bys v sobě tolik laskavosti a doprovodila bys nás, abys nám pomohla?“ zeptala se sladce Blaire.

„Je mi líto, ale já tyhle věci nosím už jen zřídka. Měly byste jít beze mě,“ odmítla Valerie uctivě tento manipulativní požadavek.

Paní Mercerová popadla Blaire pevně za paži a táhla ji k východu.

„Jdeme. Můžu dosvědčit, že o špičkových špercích neví vůbec nic. Když se k nám připojí, obávám se, že bychom na ulici sklízely jen pohrdavé pohledy.“

Hlasité urážky paní Mercerové se jasně rozléhaly na ulici, když vlekla svou dceru ze skleněných dveří. Blaire se neohlédla. Jejich postavy se vzdalovaly po chodníku, dokud nezmizely z dohledu.

Na salon butiku padlo naprosté ticho. Cora a její dva hlavní návrháři, kteří se stali svědky celého tohoto ošklivého divadla rodinného týrání, pochopili temnou realitu skrývající se za Valeriinou problematickou pověstí u veřejnosti. Jejich předchozí zmatek ohledně jejího silného, ohavného make-upu roztál v tichou lítost.

Valerie, emocionálně vyčerpaná náhlým poklesem adrenalinu, těžce klesla na plyšovou sametovou pohovku. Vydala ostrý, chladný smích, který postrádal jakýkoli skutečný humor.

„Teď jste viděli malou část mého života. Máte stále zájem mít ambasadorku s tak pošramocenou, ponižující pověstí?“ Valerie vzhlédla ke svým nově nalezeným dobrodincům a vyzvala je.

Cora předstoupila a její výraz zjemněl empatií.

„Vy jste byla s tou dívkou vyměněna po narození?“

Valerie pouze jednou přikývla.

„A co vaše skutečná biologická rodina? Proč jste se jednoduše nesbalila a nevrátila se k nim?“ zeptala se jemně Cora a položila složku zpět na skleněný konferenční stolek.

Valerie se opřela o polštáře a nabídla drsné, upřímné přiznání.

„Jsem tížena zvěstmi, že moji pokrevní příbuzní jsou na mizině. Chci si zajistit nezlomnou finanční nezávislost, než je půjdu hledat. Nejprve potřebuji své vlastní peníze.“

Návrhář obešel pohovku a zavrtěl hlavou v agresivním nesouhlasu.

„Těm zvěstem nevěřím ani vteřinu. S vaším přirozeným vzhledem si vůbec nemyslím, že by vaše rodina byla průměrná.“

Valerie se zamračila a vzhlédla ke stylovému muži.

„Jak to myslíte?“

Návrhář namířil sebevědomý prst přímo na Valerii.

„Máte v sobě vrozenou přirozenou vznešenost. Vyzařuje z vás elegantní a mocná aura, která k vám zřejmě patří už od narození. Ta žena, která právě odešla, vás sice vychovala, ale přesto postrádá byť i jen zlomek vaší grácie. Nemá vaši auru a nemá ji ani ta nevinně se tvářící dívka. Biologie nelže. Vaši skuteční rodiče zkrátka nemohou být obyčejní lidé. Důrazně vám doporučuji, abyste ignorovala ty zvěsti a obstarala si test DNA, než se vrátíte k lidem, o kterých se momentálně domníváte, že jsou vašimi pokrevními příbuznými.“

Toto hluboké odhalení způsobilo ve Valeriině organismu těžký šok. Slova toho návrháře přesně odpovídala přetrvávajícímu tichému podezření, které vždy chovala. Během jejího minulého života si lidé často šeptali, že fyzicky ani chováním nenese žádnou podobnost s tou zchudlou rodinou, která původně vychovala Blaire. Byla zavražděna dříve, než vůbec dostala šanci si tyto šepoty prověřit. Slyšet odborníka na estetiku uvést to jako nezpochybnitelný fakt, potvrdilo její nejhlubší pochybnosti.

Vložila se do toho druhá návrhářka a souhlasně přikývla.

„Děvče, než se s nimi vrátíš žít, určitě si udělej ten test, abys dokázala, že jsi skutečně jejich dítě.“

Cora jemně nasměrovala intenzivní pozornost zpět k bezprostřednímu obchodu a poklepala na manilovou složku s ukrytou smlouvou.

„Stále s vámi chceme tu smlouvu podepsat. Nicméně musím vydat přísné varování. Pokud podepíšete tento právní dokument a použijete příjmení Mercerová, bude to v budoucnu představovat neskutečné potíže.“

Valerie pomalu přikývla a chápala souvislosti. Kdyby smlouvu podepsala jako Mercerová, násilnická rodina by mohla snadno zmanipulovat právní systém, aby si neoprávněně nárokovala její obrovské budoucí výdělky. Tvrdili by, že jejích patnáct milionů a desetiprocentní podíl patří do rodinného rozpočtu.

„Než najdete svou skutečnou biologickou rodinu, můžete legálně dočasně používat mé příjmení.“

Návrh všechny v místnosti ohromil. Valerie v čirém neuvěření zírala na majitelku butiku.

„Prosím?“

Cora se posadila na kraj konferenčního stolku a její oči zjemněly mateřským teplem.

„Ačkoliv vypadám mladě, jsem ve skutečnosti starší než tamta Mercerová. Jen se umím výjimečně dobře starat o svou pleť. Vždycky jsem si přála dceru, ale nikdy jsem žádnou neměla. Chci ti otevřeně nabídnout, že se stanu tvou kmotrou. Můžeš použít mé jméno k ochraně svých aktiv. A pokud tvé hledání biologických rodičů selže, formálně tě adoptuji do své vlastní mocné rodiny.“

Naprosto přemožená nesmírností nečekané laskavosti této ženy, Valerie ucítila, jak se jí svírá hruď. Po tvářích jí stékaly velké slzy, které protínaly čisté stopy v jejím ošklivém, těžkém make-upu. Poprvé od svého znovuzrození jí někdo nabízel skutečný štít proti světu.

Cora jí do třesoucí se ruky vřele vtiskla drahé plnicí pero.

„Teď ten dokument podepiš, než si Mercerovi uvědomí, že chybíš, a začnou tě zase hledat. Chci, aby ses zítra vrátila do obchodu. Mí nejlepší zaměstnanci ti osobně pomohou s přípravami na tvé blížící se narozeninové bitevní pole.“